Klaunova ztráta

Ještě doteď jsem se z té ztráty nevzpamatoval. Ale asi bych měl vyprávět od začátku.
Jeli jsme s manželkou, naší psí princeznou Daisy a mým přítelem k rybníku. Ale abyste si to nevyložili špatně. Nemyslím tím přítele v novodobém slova smyslu, ale v pojetí tradičním. Něco jako Laurel a Hardy, Vinetou a Old Shatterhand nebo Timur a jeho parta. Doprovázel mně při různých akcích, mnohdy cestou do práce a z práce, byl se mnou, když jsem se vypravil do města do muzea (kam taky jinam, že ano), pravidelně s námi jezdil na dovolenou.
A pak jsme dorazili k tomu zatracenýmu rybníku.
Ten den bylo horko jako v pekle. Doslova. Tedy ještě o něco víc, než bylo tento rok obvyklé. Ležet na pláži se rovnalo fyzické i duševní sebevraždě. Moje manželka to však viděla jinak. Ráda se opéká na slunci. Daisy ležela ve stínu jediného stromu, který zde trčel jako oáza v poušti, já se rozhlížel dosti nevraživě kolem sebe a přemýšlel o tom, jak by bylo krásně na Severním pólu. Nic jiného se tady dělat nedalo. Rybník byl celý zelený a tudíž i naprosto nepoužitelný.
Pak jsem ji uviděl. Stála osamocena na kraji rybníka. Moje budoucí černá můra. Loďka s vesly. O kus dál se nacházel malý stánek s občerstvením a tak jsem se k němu vypravil.
„Poslyšte, pane,“ začal jsem diplomatické vyjednávání, „později si u vás koupíme několik piv, klobásy, sušenky a všechno, co jste zatím neprodal, ale teď bych se vás rád na něco zeptal. Lze si vypůjčit tamtu loďku?“
„Jistě,“ odvětil ten gentleman, tady máte klíč. Až mi ho budete vracet, učiníme ten obchod, v rozsahu jak jste navrhoval.“
„Platí,“ potvrdil jsem naši domluvu lehkým úsměvem a v duchu přepočítal, kolik peněz mám v peněžence. Možná budeme muset naši objednávku trochu zredukovat, ale tuto informaci teď nepotřeboval vědět.
Loďka se pohupovala na vodě. Můj přítel byl se mnou. Vstoupil jsem do vody s úmyslem elegantně naskočit do plavidla, opřít se do vesel a …
Můj plán byl narušen hned v samém počátku. Oběma nohama jsem zajel do bahna, které má lýtka objalo jako svěrák. Prakticky jsem se nemohl hnout. To ale už zaujalo ležící rekreanty. Do vody nemohli a tak se nudili. Pozorovali mě s urputností kobry, která hledí na svoji kořist. Nebylo cesty zpět. Pravou nohu jsem vyrval z bahna a přehodil ji do plavidla. Jenomže bahno nehodlalo pustit druhou nohu ze svého sevření. Zvolna jsem padal po zádech do vody a do toho, co bylo na dně. Můj přítel uvízl pode mnou. Zvedl jsem se obalen páchnoucí hmotou, vztekem a obavami o svého přítele. Ozval se potlesk. Krutý svět. Pro klauna.
Můj přítel na tom byl špatně. Doběhl jsem k manželce, které na tváři pohrával lehký úsměv, protože zatím nechápala celý dosah tragédie.
„Pak se pro vás vrátím,“ oznámil jsem ji. „Jedu zpět do města. Musím ho zachránit.“
„A to má cenu, jezdit sem a tam?“ volala za mnou. „Alespoň sundej ze sebe to blato, ať nezasviníš potahy!“
To bylo hodně necitlivé, pomyslel jsem si a běžel k autu.
Cestou jsem hodil prodavači klíč od toho krámu na vodě, a na jeho naléhavou otázku v očích mu rozhodně oznámil, že z původní dohody nebude nic. Opatrně jsem naložil svého přítele a rozjel se do města, kde se snad dočká pomoci.

„Budeme si ho muset tady nechat,“ padl verdikt záchranáře. „Dáme vám vědět za měsíc“.
„Až za měsíc!“ zvolal jsem zoufale. „A mohu ho přijít navštívit?“
„Jste normální?“ zeptal se opatrně ten dobrý muž a zahleděl se na moji černou vestu typu zuřivý reportér, nyní obohacenou o nové maskování a vůni, která zrovna nepřipomínala Chanel číslo pět.
Celý měsíc jsem netrpělivě čekal na osudový telefonát. Bral jsem proto všechny hovory. Nabízely mi ledacos - výhodný tarif, plyn, elektřinu, prášky na zhubnutí, helikoptéru, půlku hradu, ale ten zásadní hovor ne a ne přijít.
Ale dočkal jsem se.
„Pane, je nám to moc líto, dělali jsme, co jsme mohli, ale zachránit ho nebylo možné. To víte, voda ho odrovnala. Kdy si ho vyzvednete?“
„To musím?“ zeptal jsem se opatrně.
„To teda musíte,“ ozvalo se rázně na druhé straně. „Dlužíte nám 378 korun.“
Tak a je dokonáno. Navždy mě opustil můj přítel.
Digitální fotoaparát značky Nikon, 20 Megapixeles. Poslední malý výkřik techniky.
A jaké z toho plyne pro mě poučení?
Nikdy, skutečně nikdy, nelez, debile, do lodě v plné polní a s digitálním fotoaparátem v kapse.

mirek.prosecky@seznam.cz