O sloupku
Také já jsem býval jinoch ctižádostivý a chtěl jsem býti
doktorem. Velmi by mě bývalo blažilo, kdybych i já býval účasten
společenských poct. Kdybych nebyl lehkomyslně promrhal své
možnosti, i já mohl míti na svém psacím stole stiskátko elektrického
zvonku, jímž bych přivolal pokorného zřízence, abych mu
s chladnou tváří oznámil své rozkazy. Mohl jsem předsedati
anketám a poradám; a mohl jsem s unaveným gestem snímati
skřipec ze svého nosu a pohlížeti krátkozrakýma očima do archu,
abych přečetl shromážděným vážným mužům svůj elaborát. A za
mým křeslem stál by tajemník s hladce učesanou hlavou, jež je
podobna skleněné kouli, jaká bývá ve venkovských zahradách
a dělá společnost růžovým keřům. A tento tajemník měl by v líci
lstivě skromný výraz, vlastní všem tajemníkům obou polokoulí,
kterýžto výraz praví, že tajemník ví všecko a obstará všecko, a že by
starý, v tomto případě já, byl bez něho jako bezruký. Na ulici
zdravili by mě tlustí pánové, dávajíce mohutným rozmachem
klobouku opsati ve vzduchu smyčku, otočivše se na podpatku o 180
stupňů. A v mém bytě zjevovaly by se dámy středních let, nabízejíce
mně bohaté nevěsty. Já pak tuto dobu odjížděl bych do lázní, neboť
moje vynikající společenské postavení poskytovalo by mně práva na
jisté distingované choroby. A kdybych zemřel, tu bych byl účasten
oficiálních slavností; a na můj pohřeb dostavily by se cylindry;
a noviny by psaly, že jsem byl znám svojí dobročinností; a je zcela
dobře možno, že nad mým hrobem zazpívali by jacísi vytáhlí
mladíci v žaketech a s chocholkou na hlavě smuteční chorál,
otevírajíce okrouhle ústa jako štědrovečerní kapři ve vaničkách.
A chudí příbuzní lepili by se na mě jako mouchy na turecký med;
a vstupujíce do mých nádherných komnat, velmi by se ostýchali
šlapati po perském koberci.
Takto ale, stav se kořistí své lehkovážnosti, nejen že nestal jsem
se doktorem, ale promrhal jsem také eventualitu, že nad mým
hrobem zazpívají vytáhlí mladíci. A přihodilo se, že stal jsem se
sloupkářem z profese. Provozuji živnost, na kterou se nevztahuje
§ 39. živnostenského řádu. Nemohu býti stavěn ctižádostivými
rodiči dětem za příklad; zrovna jako nemohou býti studující mládeži
vzorem lidé od houpaček.
Avšak když už je to takové a věci dospěly tak daleko, že se nedá
nic dělat, tu dovolte, abych přednesl teoretickou úvahu o sloupku.
Co je sloupek?
Sloupek je krátký článek, který přinášejí noviny před denními
zprávami, tištěný ležatou italikou neboli kurzivou. Bývá to
zpravidla glosa k denním událostem. Původ sloupku dlužno hledati
v oné odvěké zálibě lidu ke glosátorství. Býváme častokráte na ulici
svědky toho, že chodci z lidu nemohou snésti bez poznámky, aby
kolem nich šla služka nesoucí džbán piva. Lid nemůže v tomto
případě potlačiti poznámku: „Hele, ona nese pivo!“ Lid glosuje
automobil, jenž nemůže z fleku, i automobil, jenž hudruje letí kolem.
Nosiči reklam neujdou poznámkám, ani zedníci na stavbě. Šoféři na
štaci vrhají svoje jízlivé řeči za pekařským učedníkem, jenž nese
košík s pečivem. Služka, připevněná na gurtě k okennímu rámu, je
objekt pro lidovou glosu. Glosátorství předpokládá jistou zálibu pro
lelkování. Proto ani prokuristé, ani bankovní ředitelé neútočí na
ředkvičkářku svými poznámkami; a generálové netlačí se u stánku,
kde řečný vyvolávač vychvaluje zázračné mýdlo Radikál, aby
vyslovovali se kriticky o jakosti vychvalovaného zboží.
Z toho všeho plyne, že sloupek má být poněkud jízlivý, a pokud
poměry dovolují, vtipný. Jest tedy s důrazem odmítnouti ony
náhražky sloupkové, v nichž výrobci se snaží ležatým písmem
dodati svým výrobkům zdání dobré a zaručené jakosti. V takových
sloupcích se snaží autoři nastavovati nedostatek humoru jakousi
neurčitou lyrikou. Varujeme obecenstvo před těmito bezcennými
padělky. Odmítejte sloupky, v nichž se tvrdí, že dělníkovy ruce tvoří
báseň. Nebo že se vám nějaký pracující lid zalíbil svým energickým
profilem, z něhož sálala síla přesvědčení. Konzumenti, vyhýbejte se
sloupkům, ve kterých se prohlašuje, že Den matek jest vznešená
myšlenka, anebo chválí se modré vlnky Dunaje. Modrým vlnkám
Dunaje jest na roveň postaviti ideu, že národ nectí dosti památky
Žižkovy. Falšované sloupky prozrazují se buď mátožnou lyrikou,
nebo oblíbeným karatelským tónem. Sloupkáři, buďtež si vědomi
toho, že nejen třistaletou porobou a kletým dědictvím Bílé hory živ
jest čtenář; a neračte prohlašovati se zachmuřenou tváří, že
pohazování slupek z pomeranče je zbytek starého Rakouska.
Ale poněvadž jsem popsal čtvrtku papíru, proto končím. Je totiž
také jedna z nejdůležitějších vlastností sloupku, že se musí ukončiti
stůj co stůj, když se popíše jedna čtvrtka papíru. Kdybychom chtěli
pokračovati na druhé čtvrtce, to už by nebyl sloupek, nýbrž fejeton.
PeopleSTAR (1 hodnocení)