Okolo nás Karel Poláček

Půvab banálnosti

Je známo, že určitý druh lidí, a to zejména školská inteligence,
dostihnuvši jisté hranice věkové, se velmi nerada seznamuje.
Inteligentní člověk miluje známosti staré; k navázání nových
nedostává se mu jaksi pružnosti; a nemůže se vůči cizímu zhostiti
pocitu nedůvěry. Podobá se v tomto směru ruskému barzojovi,
který je charakter chladný jako vzorný žák; nechce s ostatními psy
míti ničeho společného.
Zato význačná vlastnost lidu je, že velmi lehce překračuje
psychické ohrady, které oddělují člověka od člověka. Domnívám se,
že to je důvod toho, proč v této zemi vzniklo tolik hospod. Prostému
člověku nedostává se nikdy dosti známostí. Člověk s maturitou
sotva vymění si s neznámým, vedle něhož stojí v hloučku na ulici,
naslouchaje výkladu prodavače zázračného mýdla anebo pozoruje,
kterak na domě opravují fasádu, názory o té věci. Děti, psi smíšené
rasy a masy lidu seznamují se mezi sebou prostě, důvěrně a vesele;
nemají v sobě onoho pocitu distance, který vychovává v člověku
škola a nabyté hodnosti.
A promluvíme si v této souvislosti o tom, kterak se řečené druhy
lidí seznamují s projevy umění. Tu budiž poznamenáno, že
inteligence činí si s každým uměním známosti prostě a lehce.
Inteligence nemá v umění nedůvěry k novému; a velmi snadno
seznámí se s uměním, byť sebeneobvyklejším; nevadí mu zde
navazovati opět nové a nové známosti. Nevadí mu, že nové umění
projevuje se druhdy formou nadmíru divokou; člověk způsobů
uhlazených a dobrého vychování chová se i k výstřednímu umění
uctivě.
Nemůžeme při této příležitosti nezmíniti se o vrozené
konzervativnosti lidových mas. Lid nemiluje nových věcí; není
„cupidus novarum rerum“; rozhořčuje jej, že něco jest tak, jako
nebývalo. V otázce umění je pohřížen do záliby v slovesných
útvarech dávno minulých. Lid je stár; vychvaluje staré věci; za
starých dob bývalo vše lepší. Miluje konvenci. Není třeba, aby se
vymýšlely nové věci. V konvenčních románech nalézá všechno tak,
jak bývalo. Všecko se v pořádku vyvíjí tak, jak má býti. Jest
ustanoveno, aby se dva milovali přes odpor rodičů; lakomci mají
býti zahanbeni a pravá láska nechť zvítězí. Tak tomu bývalo od
pradávna a není tu třeba žádných novinek. I divoké experimenty
politické a sociální nerodí se nikdy v lůně lidových mas. Kdyby šlo
podle pravého smýšlení a nálady lidu, tedy bychom dnes vězeli
v době absolutismu. Lid vzhlíží k zachmuřenému nebi s patrnou
nedůvěrou; a kvapně zavírá před přicházející bouří okna a dveře;
teprve když bouřka přejde, libuje si, že „pročistila vzduch“. Správně
konstatuje Chesterton, že myšlenky anarchie a nihilismu vznikly
v aristokratických kruzích. V Turgeněvově Novině se dočteme,
kterak student „běloručka“, jenž přišel mezi lid hlásati anarchistické
teorie, byl vzbouřenými mužiky ztýrán a vydán úřadům. Revoluční
ideje rodí se v hlavách osamocených a pyšných lidí. Lid pak
nemiluje samotářů a hrdosti.
Všimněme si, že obchodní štíty krámků v postranních ulicích jsou
ještě dnes malovány secesním písmem. Secese oslňovala svojí
divokostí ke konci devatenáctého století. Stalo-li se vám někdy, že se
vám soukromý úředník nebo holič pochlubil se svými obrázky,
které v době prázdně pečlivě maloval, tehdy měli jste příležitost
zjistiti, že tito malíři libují si ve formách až příliš tradičních.
Půvab banality spočívá v tom, že je všecko na svém místě jako
pantofle pod postelí. V písemnictví potkáváme známé; v operetě
slýcháme melodie, které jsme mnohokráte slyšeli; obrazy budí
obvyklé představy. Banalita nebudí rozpaků; je to starý známý,
který nikdy ničeho nového neřekne, ale zato neznepokojí nějakými
nepříjemnými novinkami. Plískanice v listopadu jsou nepříjemné:
ale byly odjakživa; a kdyby najednou v listopadu rozkvetly na
Václavském náměstí lípy, tehdy bylo by to pěkné, ale nežádoucí;
bůhví, co by z toho pošlo.