Okolo nás Karel Poláček

Děti

Je smutné, že si děti neuvědomují a vesměs odmítají vrozený
názor, že jsou stvořeny k tomu, aby dělaly rodičům radost. A to je
tím zavrženíhodnější, ježto každé dítě jest v kruhu své rodiny jakési
fenomén. Jde tady pouze o to, aby zvěst o jeho zázračných
schopnostech pronikla i do širší veřejnosti. A to právě se špatně daří,
a to pro nedostatek pochopení dítěte pro účinnou propagandu, jíž
by měl býti zvýšen lesk a vážnost rodiny.
Co právě naše dítě dovede, je prostě neobyčejné. (Takové chytré
dítě neroste, jak správně poznamenala babička.) Považme, že
v sedmi měsících vědělo, jak dělají hodinky; po roce, že pejsek dělá
„haf-haf!“; ve čtrnácti měsících dovede ukázat, že je „tááákle veliké“;
vypočítávati tu velikou řadu schopností není tu na místě. Musíme
opět a opět se navzájem ujišťovati, že neviděli jsme doposud tak
chytrého dítěte. A naše přesvědčení sdílejí také jiní lidé, kteří jsou
nezaujati. Bohužel jejich názor o zázračných vlastnostech netýká se
našeho, ale jejich dítěte. A jest nadmíru těžko vyvrátit jim
přesvědčení, že nikoliv jejich, nýbrž naše dítě je nejchytřejší.
My bychom snadno dokázali, že naše dítě je nejchytřejší. Musíme
však s politováním konstatovati, že jediné, co našemu dítěti chybí, je
smysl pro propagandu. Račte uvážit: Doma umí všecko. Ujišťujeme,
že dovede podati ručku, uctivě se pokloniti, říci rukulíbám. Avšak
na ulici, potkáme-li známého, neřekne rukulíbám, kdybychom mu
slíbili království s křišťálovým zámkem. Schová se za sukně a zírá
zamračeně. Nestačíme s manželkou horlivě ujišťovati, že doma
dovede říci bez pobízení a v každý čas rukulíbám. Musíme snášeti
útrpný úsměv cizincův, který jasně praví, že nevěří tomu
rukulíbám; ale proráží v jeho očích přesvědčení, že naše dítě nezná
způsobů. Musíme pokorně snésti nesnesitelnou pýchu cizincovu,
s níž prohlásí, že jeho dítě i cizímu řekne rukulíbám. Jsme blamováni
a pokořeni.
Děti rovnají se svojí nespolehlivostí spiritistickým stolečkům.
Slýcháme, že ve spiritistických seancích dějí se divy. Zjeví se např.
Napoleon v astrálním třírohém klobouku, v astrální vestě,
s astrálním kordem a vysokých botách a zvěstuje, že jednomu
z přítomných zemře v roce 1932 bohatý strýček v městě Clevelandu
a odkáže milion dolarů. Všichni to viděli, všichni to mohou
dosvědčiti. Stoleček z lípového dřeva dovede nejen odpovídati jasně
a nedvojsmyslně na všechny otázky, ale i popřípadě zatančiti ve
světnici valčík tříčtvrtečním krokem. Avšak chceme-li tato kouzla
viděti a vstoupíme-li za tím účelem do spiritistické seance – nic.
Stoleček se nehýbá. Zarputile mlčí. Nepozvedne jednu nožičku
a neklepá. Není Napoleonů s astrálním kordem. A spiritisté
hořekují: „To je zvláštní. Právě předtím, než jste přišel, to tak krásně
šlo. Zjevil se nám Sofokles a pravil, že Lloyd George zemře. V tu
ránu byl tu Sofokles. A jak jste přišel – nic. Není Sofokla…“
Děti zrovna tak: V rodinném kruhu ukazují kouzla. Podají ručku
a řeknou rukulíbám. Dovedou odříkati básničku. Chceme-li se však
s nimi pochlubiti před cizími – nic. Není rukulíbám, není básničky.
Stojíme tu blamováni. Musíme konstatovati, že právě naše dítě je
napojeno potměšilostí a odhaluje nás před cizinci co lháře. Jak máme
potom dokázati, že naše dítě je nejchytřejší na světě? – Tyto řádky
apelují na dětský svět. Voláme jménem tisíce ctižádostivých rodičů
na adresu dětí: Vzpamatujte se! Uvědomte si, že jste stvořeny
k tomu, abyste dělaly rodičům radost! Řekněte před cizími
rukulíbám! Co vám to udělá?