Okolo nás Karel Poláček

Lovení okurek z láhve a filozofický závěr
z toho plynoucí

O chudobě pronáší se infámská věta, že cti netratí; což možno
vyložiti i tak, že jsouc chudá, nemůže chudoba ztratiti ani cti,
poněvadž se jí nedostává ani toho ideálního statku. Tento zlomyslný
výklad je ovšem nesprávný. Pocházíť toto přísloví z doby, která se
dá nazvati epochou „řemeslo má zlaté dno“. To je doba kvetoucích
živností a chudých vandrovních. A věta „chudoba cti netratí“ byla
vytvořena k útěše chudých vandrovních, čímž se snad v dřívějších
časech hleděla překlenouti třídní zášť.
Pravda však je, že chudý člověk nemá štěstí, kterážto myšlenka
rovná se řeholi, že „komu pánbůh, tomu všichni svatí“ aneb „čert
dělá na velkou hromadu“. Zdá se, že chudý a prostřední člověk
vůbec nemůže vyhrát v nějaké loterii, vyjma nepatrných výher.
Stává se sice, že četnický strážmistr vyhraje hlavní výhru, ale četník,
to je jiná, četník je příslovečně chytrý a vůbec… Jinak se nepřihodilo,
že by prostřední člověk vyhrál, a když, tu vzal mu Bůh rozum, jak
dokazují varovné historie, které vypravují staří lidé.
Básníci, jako například slavík pootavský, přirovnával štěstí ke
zlaté mušce, jež kol tvé hlavy chvátá, a ke kapce vody, jež v barvách
duhy hraje. My pak přirovnejme štěstí k lahvi naložených okurek.
Život bohatého člověka připomíná plnou láhev kyselých okurek.
Není umění vytáhnouti si okurku, je-li plná láhev. Ó, jaká rozkoš,
píchnouti vidličkou do láhve až ke krku plné okurek! Můžeme
v tom případě počínati si nedbale, bezstarostně, se vznešenou
nonšalancí, dobře vědouce, že na každý zub vidličky napíchne se
nám okurka buď bachratá, která bujně stříká do očí, nebo tuhá,
pokrytá bradavicemi, jaké mívají věštkyně na nose. Bohatec
nedovede si představiti, že by jeho osud mohl se opovážit odepříti
mu okurky.
A nyní pozorujme chuďasa (který přece má také právo
přisednouti ku stolu přírody), s jakou úzkostlivostí blíží se, třímaje
vidličku, ke své láhvi, v níž však na rozdíl od hojnosti bohatcovy
plavou ve slizkém láku dvě tři okurky. Pozorujme dále, s jakou
potměšilou nepřejícností chová se okurka k chudému člověku, jenž
dychtí se jí zmocniti. Zrak chudého je zamlžen slizkým lákem, jenž
nepřeje chudákovi, aby okurky dosáhl. Obyčejně je vidlička krátká
a upracovaná ruka chudého široká, takže nemůže projíti hrdlem.
Chudák zamíří vidličkou na místo, kde tuší existenci okurky, avšak
okurka, ucítivši dotek vidličky, bystře sebou mrskne a uklouzne
jako poctivá panna z objetí rozohněného mládence. I obepluje
několikráte stěny láhve a ukryje se v neznámé tůni, pošklebujíc se
zklamaným choutkám chudého. Někdy povede se křečovitému úsilí
malého člověka, že zdaří se mu napíchnouti okurku. Ale pak, ó toho
napětí, toho neklidu a strachu, aby mu svízelně nabyté jmění
neuklouzlo! Pln úzkosti sleduje malý člověk pochod okurky až
k hrdlu láhve. A nyní… teď již, když má chudý utrhnouti ovoce
úsilovné činnosti, tu okurka, narazivši na hrdlo láhve, upadne
a zmizí v temných hlubinách. I zapláče nebožák, a složiv hlavu do
dlaní, kvílí nad svým osudem. Jen silní a vytrvalí vydají se na lov po
druhé a po třetí doufajíce, že jednou jim bude fortuna přece
přízniva.
Někdo by, vida bezpříkladný zápas malého člověka s nepřízní
osudu, se podivil, proč chudý usiluje o okurku s vidličkou v ruce
a proč nehrábne bezohledně do láhve holou rukou? Tu lze pověděti,
že každý malý člověk dbá velmi na formu a raději by se zřekl
úspěchu, než by se vzdal delikátnosti. Jen silní jedinci hrábnou
bezohledně holou rukou do láhve; a štěstí nikdy nemůže odříci
surovým uchvatitelům. Malý člověk, jsa obětí ušlechtilých přísloví,
si však říká: „Třebas chudobně, jen když čistotně.“