Poslední noční autobus

Spravedlnost - trest, nepravost a odplata, zločin a trest. To jsou atributy příčiny a následku, tak jak je chápe z větší či menší odchylkou většina z nás.
Mě, jako malého chlapce v dobách kdy jsem začínal chápat prostředí ve kterém jsem vyrůstal. Udivovala skutečnost a podoba spravedlnosti, tedy té úctyhodné dámy-sochy, jež ji představovala. S mečem v jedné a vahami v druhé ruce. Ale proč má zavázané oči, je slepá, vždyť nic nevidí, jak tedy může spravedlivě soudit. Ptal jsem se ustrašeně sám sebe. Trochu mne to mátlo i děsilo zároveň.
Dnes po šedesáti letech života a zkušeností, chápu, že spravedlnost není černá ani bílá, nýbrž má mnoho odstínů šedi a snad proto se raději nedívá na ty, jež její soudy postihují.
Nehodlám dále váženého čtenáře unavovat svojí rozvleklou polemikou na téma spravedlnost. To jen tak na okraj jak by se řeklo, "aby řeč nestála", avšak myslím že téma spravedlnosti celkem úzce souvisí z
příběhem o kterém vám chci vyprávět.
Ten příběh se opravdu stal, životní peripetie jsou někdy opravdu zvláštní a dost nevybíravé k jednotlivým účastníkům onoho děje.


Náš příběh se odehrává v jednom větším městě, není důležité ve kterém. Pozdní noční hodiny v takových městech jsou si dost podobné. Zejména v odlehlejších částech a po nočním vydatném dešti,kdy odlesky pouličních lamp i světel projíždějících taxíků oslňují osamělé chodce, spěchající ke svým domovům.
Sem tam s tichým vrčením projede linkový autobus, nebo cinkající tramvaj. A právě v takovém nočním, městském spoji jsem se tu noc nacházel i já. Poslední noční autobus projíždějící několik městských čtvrtí, vezl oné noci svůj obvyklý náklad cestujících.
Někteří tak jako já jeli z odpolední směny,
ztahaní jako koťata s jediným přáním, domů a spát. Několik mladíků, kteří jeli rovněž, mělo zcela jiné plány, neboť, jak nahlas oznamovali okolí "noc je ještě mladá". Z této podivné směsice cestujících vyčníval však jedinec, pro kterého cestování nočním spojem nabylo zrovna procházkou růžovým sadem. Visel za jednu ruku na tyči u prostředních dveří s pobledlou tváří ne nepodobný alespoň vzdáleně, kusu značně obnošeného hubertusu, zvolna vlajícího ve větru. Co chvíli se z těchto míst ozval podivný zvuk připomínající ucpaný odpad dřezu na nádobí. Podíval jsem se pozorněji a nebyl to veselý pohled. Nešťastník nejdříve temně zabublal, jeho tváře se nafoukly a s vytřeštěným zrakem těžce polkl obsah jež se mu nahrnul do úst.O složení se mi nechtělo ani na vteřinku přemýšlet. Očividně v podroušeném stavu prožíval těžké okamžiky a důsledky svého předchozího zřejmě bujarého hýření v některé z přilehlých putyk. S vypětím všech sil odolával neodbytnému bouření svých útrob s neblahým tušením o němž jsem byl přesvědčen i já. Konec se blíží a nedá se ničím obelstít.
Mezi tím autobus dojel k další zastávce a dveře se s krátkým zasyčením otevřely. Do prostředích dveří, večerním chladem trochu prokřehlý, vstupoval muž středních let. Dobře oblečený v tvídovém saku s decentní kravatou a nezbytným kufříkem v ruce. Ke svému neštěstí,nevšímaje si opilce klátícího se nad ním. Hned při prvním došlápnutím na okraj schodu, dostal plnou dávku zvratků přesně do levé kapsičky saka. Leč ona "šavle" nebyla jen krátkým štěkem, ale "dlouhou dávkou", která nešťastníka pokropila od kapsičky saka až dolů na kalhoty, přes kufřík a zbylo i na krásné, ručně propracované polobotky. Zasažen touto dávkou jako proudem hasičské proudnice, zvrátil se zpět na chodník, neschopen jakékoli obranné reakce. Dveře opět zasyčely, zavřely se a autobus se dal opět do pohybu. Ohlédl jsem se za potřísněným mužem v domnění, že sedí na zastávce, zděšený a neschopen slova natožpak nějakého pohybu.
Krutě jsem se mýlil. Muž, blitky neblitky, běžel zoufale za vozem. Zprvu jsem nechápal proč, leč vzápětí mi vše došlo. Jedu přeci v posledním nočním spoji a pak
"šlus, ende,nenáda, nic". S napětím jsem pozoroval jeho heroický zápas s vlastními plícemi i ujíždějící linkou. Autobus začal pozvolna zrychlovat a zdálo se, že muž svůj souboj prohraje. Červené světlo semaforu na přibližující se křižovatce, kam vůz dojížděl a brzdil. Dalo běžci naději a očividně i sílu k doběhnutí k předním dveřím na než začal rázně bušit domáhaje se vstupu.
Řidič zprvu nechal ono razantní bušení bez povšimnutí, ale pak se dveře otevřely a muž rychle nakročil na první schůdek. Stejně tak rychle se k mému nemalému zděšení vztyčil i řidič a dal překvapenému vstupujícímu jednu krátkou a tvrdou ránu do zubů, načež se pozvracený a dobitý rádoby cestující, obloukem vrátil tam odkud přišel. Řidič s ledovým klidem zavřel přední dveře a na zelenou,která právě naskočila, pokračoval v jízdě. Po nějaké chvilce hrobového ticha, jen tak na půl úst prohodil směrem dozadu ke zkoprnělým
cestujícím. "No kdo to kdy viděl vožralej,poblitej a eště by chtěl jezdit autobusem".

Co dodat. Vše se seběhlo tak rychle, že jsem si z počátku ani nestačil uvědomit, co se vlastně stalo.
Důsledky i zběh událostí jsem si uvědomil až po nějaké chvíli. Neschopen jakékoli reakce jsme zůstal sedět na sedadle, třeštíc oči nevěřícně do kolem ubíhající tmy.
Myslím, že si onen zvratky potřísněný a neprávem zmlácený, absolutně nevinný muž na onu přisleplou dámu s váhami a mečem o níž jsem na začátku hovořil, ještě mnohokráte vzpomene.
Tady příběh končí, snad jsem případnému čtenáři, dokázal na tváři vyloudit lehký, pobavený a možná, přiznejme si to i maličko škodolibý úsměv. Neboť -
"nic člověka tak nepotěší, jako pohled na cizí neštěstí, že".
Tak zatím.........