PROSÍM TEĎ NE...

Z vašich příběhů - Prosím, teď ne
Jednou si tak v klidu sedím v práci, hledím si svého a řeším něco naprosto zásadního.
Už si vůbec nepamatuju co to bylo, ale pamatuju si ten okamžik, kdy se mi zničehonic udělalo nějak divně.
Nejdřív tlak v břiše, pak motání hlavy.
A pak naprostá jistota, že jestli se okamžitě nepřemístím na záchod, budu velmi brzy středem pozornosti a na dlouhou dobu hlavním tématem pro všechny kolegy.
Záchody jsme měli přes půl světa. Rozběhla jsem se.
Doběhla jsem jen tak tak. A děkovala všem svatým, že bylo prázdno.
Jinak by ty dveře pravděpodobně dostaly nový nástřik. A dost možná i strop.
Nechci zacházet do detailů, ale zjistila jsem, že zvracet kousky hranolků nosem není zážitek, který by si člověk přál zažívat každý den.
Po vyčerpávajícím výkonu jsem si z preventivních důvodů ještě chvíli poseděla vedle mísy. Čekala jsem, jestli náhodou nepřijde druhé dějství.
Nepřišlo.
Zatím.
Na vratkých nohách jsem se dopotácela ke stolu, sbalila si věci a usoudila, že dneska už jsem v práci odvedla maximum.
Vyrazila jsem na šalinu.
Když tramvaj přijela, zhroutila jsem se na sedačku a tam to teprve začalo být opravdu kruté.
Po druhé zastávce na mě začaly jít mrákoty. Zorné pole se mi začalo zužovat, jako když se loučí obraz na staré vysloužilé televizi.
Tenhle stav jsem znala z darování krve. Tehdy mi pomáhalo kousat se do rtu.
Začala jsem tedy poctivě kousat. Jenže tentokrát to nezabíralo. To kousání jsem vůbec necítila.
Můj pohled na svět se zmenšil do velikosti špendlíkové hlavičky.
Soustředila jsem se na jediné. Neomdlít.
Dvě zastávky před koncem mrákoty ustoupily. Ale o slovo se opět přihlásilo zvracení.
Takže jsem sice zase viděla na svět kolem sebe, ale veškerou psychickou energii jsem investovala do mantry:
"Vydrž. Ještě chvíli vydrž. Teď ne. Prosím tě, hlavně ne teď."
Poblejt sebe nebo někoho dalšího v tramvaji fakt nechceš.
Dojela jsem vykoupaná v ledovém potu, ale bez úhony.
Na přestupní stanici mě čekalo těžké rozhodování. Mohla jsem jít na veřejné toalety, dát se do trochu důstojného stavu a jet domů o půl hodiny později. Nebo stihnout autobus hned.
Na rozmyšlenou jsem měla asi tři vteřiny a rozhodla jsem se odjet hned.
Zvracení mě přešlo a říkala jsem si, že za půl hodiny budu doma. Lehnu si a bude zase dobře.
Nebylo dobře.
Ukázalo se, že celé město bylo ucpané. Zácpa rozhodně nebyl můj aktuální, osobní problém, který jsem řešila. Právě naopak.
Autobus se vlekl krokem, každá červená byla nekonečná, každá zastávka trvala asi rok a půl.
Seděla jsem tam zkroucená jako paragraf a potřebovala jsem úplně všechno. Horem i dolem.
Konečně jsme dorazili.
Z autobusu jsem spíš vystřelila, než vystoupila.
Tak, ještě schody. Nekonečně dlouhé schody. Potřebuju si prdnout, ale neodvažuju se.
Teď už jen rychle proběhnu kolem garáží a už už…
A v tu chvíli:
„Jééé, ahoj Jano!“
Samozřejmě. Teď musím potkat známou, se kterou jsme se neviděly půl roku.
„Ahoj Martinko, promiň, já strašně spěchám!“
Velmi nenuceně jsem se usmála. Asi jako člověk, který právě prodělal mozkovou příhodu. A pokračovala dál.
Ucítila jsem, že mi něco teče po noze.
Ne, to ne. Prosím ještě ne.
Už jen pár metrů. Klíče. Dveře. Výtah.
„Sousede, dobrý den, uhněte, ne, nic mi není, na shledanou.“
A pak konečně domov.
Doběhla jsem na záchod a zvedla sukni.
Nebudu vám popisovat, co pod ní bylo. Ale dlouhé sukně od té doby miluju. Krásně zamaskují nejen křivé nohy, ale i všechno ostatní, co je zrovna potřeba.
Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne...