Školní výlet

Jak už to bývá každoročním zvykem, i letos jsme dostali povolení vyrazit na dvoudenní školní výlet. Jako deváťáci jsme již byli, řekla bych, mazáci a všichni učitelé nás dobře znali.
A to byl právě největší problém.
Sehnat doprovod k třídnímu, aby nebyl chudák sám v našich spárech, se ukázalo jako velmi tvrdý oříšek. Když už to vypadalo, že se nikam nepojede, podařilo se nám „uplatit“ našeho angličtináře, který vyměnil dva dny dozoru za slib, že budeme týden při jeho výkladu sedět jako pěničky a bedlivě naslouchat.
Konečně nastal den odjezdu a celá třída vzorně seřazená se pomalu začala soukat do místní lokálky, která nás měla dovézt blíž k cíli. Asi za půl hodiny utrpení ve vlaku skončilo a my se zase pracně drali s krosnami na zádech z vydýchaného vagonu ven na čerstvý vzduch.
„Tak poslouchejte! Pěkně se seřadíme a dál budeme pokračovat pěšky. Máme to ještě.. Počítám zhruba deset kilometrů, to bude příjemná procházka. Takže vyrážíme tamhle k tomu lesíku a pak po červené.“ Oznámil třídní a my jako poslušně jako stádo oveček vyrazili.
Cesta k lesíku vedla kilometr po rozpálené silnici a největším třídním „darebákům“ pomalu docházela trpělivost.
„Pane učiteli, nemůžeme jít trochu rychleji? Ten pařák se nedá vydržet.“ Postěžoval si jako první spolužák Zadrobílek.
„Můžeš jít napřed. Nechceme nasadit divoké tempo, aby nám i pohybově slabší děti stačily. Tak si jděte a počkejte u druhé červené značky.“ Zadrobílek byl potěšen odpovědí a sebral svoji „partu“, ve které jsem nemohla chybět, a velel k nástupu do lesa.
Po chvilce rychlejší chůze se nám skupinka v čele s třídním ztratila s dohledu. Poslušně jsme vyhledali druhou červenou značku v pořadí a tam čekali na zbytek skupiny. Seděli jsme u značky přibližně dvacet minut, když jsme zahlédli přicházející učitele. Oba byli lehce brunátní a ztěžka oddychovali. Vyčerpaně se zhroutili na okolní pařezy a žíznivě hltali čaj, který si vezli jako správní zálesáci v čutorách. Nyní jsem se postavila já, protože půl hodina odpočinku se mi zdála příliš dlouhá.
„Můžeme jít zase napřed? Do kempu je to jen šest kilometrů.“ Třídní utřel do šedého látkového kapesníku zpocené čelo a přes silná dioptrická skla, co měl na očích, na mě zamžoural.
„No tak.. Asi můžete. My si ještě chvilku odpočineme. Nějak mi to vedro nedělá dobře.“ Zadívala jsem se na kristusky na učitelových nohách a musela jsem se usmát. Opravdu vhodně zvolená obuv na vycházku do lesa. Angličtinář na tom nebyl o moc lépe. Seděl zkroušeně na pařezu a díval se do země. Při zmínce o dalších kilometrech pochodu s sebou nervozně škubl.
„Tak my jdeme pane učiteli, stále po červené a počkáme na vás v kempu.“ Třídní mávl rukou na znamení souhlasu a naše skupinka vesele vyrazila. Cesta příjemně ubíhala za vyprávění veselých historek. Stále jsme se drželi červené značky a po slabých dvou hodinkách svižné chůze jsme zaslechli za lesem hlahol.
„Paráda, jsme na místě.“ Zaradovala jsem se.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme vešli do kempu a vstříc nám vyrazil náš angličtinář, který rozšafně gestikuloval rukama a něco nesrozumitelně křičel. Teprve, když jsme přišli blíž, jsme pochopili, co nám chce sdělit.
„No kde jste?!!! My jsme se rozhodli dojet zbytek cesty autobusem. A když se nám zdálo, že dlouho nejdete, jel Jirka zpátky na místo, kde jsme se rozešli.“
„Proč se vracel zpátky?“ Nechápavě jsme se po sobě podívali.
„No měl strach, že jste zabloudili, tak vás šel hledat.“
„A proč nám nešel odtud naproti?“ Angličtinář se zarazil.
„No tak to opravdu nevím. To nás nenapadlo. Běžte si po svým.“ Rozehnal nás a se zamyšleným výrazem usilovně mačkal klávesy telefonu, který byl bez signálu úplně k ničemu. Ubytovali jsme se v chatkách, převlékli se do plavek a odebrali se koupat.
Trvalo to asi další dvě hodiny než se ztichlým kempem ozval zběsilý řev našeho třídního.
„Zadrobílek a všichni, kdo se k němu připojili okamžitě ke mně!!!!!“ Rozběhli jsme se k místu, odkud se hřmotný hlas ozýval a naskytl se nám opravdu báječný pohled. Všichni jsme naráz vyprskli smíchem.
Třídní stál uprostřed kempu, polodlouhé vlasy rozcuchané a plné větviček a jehličí. Obličej nachově fialový, což byl zřejmě důsledek kombinace dusného vedra, slunce a vzteku. Krátké plátěné šortky v zadní části od bláta a s roztrženou kapsou a na nohách zbytky něčeho, co dřív bývalo kristuskami. Celý byl podivně rudý a plný vodou podlitých puchýřků. Jako třešnička na dortu se vyjímal na jeho ruce obrovský krvavý škrábanec. Smích třídního rozpálil ještě víc.
„Kde jste byli?!“ zasupěl.
„Šli jsme po červené a asi za dvě hodiny jsme dorazili do kempu.“ Odpověděla jsem jak nejslušněji jsem uměla.
„No to jste očividně nešli. JÁ se vydal za vámi a nikde jsem vás ani jednoho nezahlédl.“
„Pane učiteli, ale my měli, myslím, tak hodinu náskok.“ Třídní se na mě vykuleně podíval.
„No a co?! Jen počkejte, tohle bude mít ještě dohru!“ Uzavřel debatu a odkráčel směrem ke své chatce. Stáli jsme mlčky a přemýšleli, co jsme vlastně provedli.
Třídní se po zbytek výletu o svém výstupu už nezmínil, ale dohru situace měla. Přesně jak slíbil.
Na závěrečném vysvědčení se celé naší partičce na prvním řádku vyjímala pěkná dvojka z chování...