Slyší mě...vnitro?

Mám chuť podívat se na film, když jsou ty dezinformační weby vypnuté (tak je to správné, vím, že je to pro moje dobro, abych získal jeden správný názor). Všechny staré neprogresivní filmy jsem už viděl tolikrát, že je můžu odvyprávět nazpaměť. Chtělo by to něco nového. Beru do ruky televizní program. Zase ho asi zahodím, jak vždycky.
Ale co to? Že by?
Na Prima Max včera dávali film s názvem Státní tajemství. Natočeno v roce 2019 podle skutečných událostí. Čtu si stručný obsah: „Píše se rok 2003 a chystá se americko-britská invaze do Iráku. Katherine Gunová pracuje pro britskou zpravodajskou službu, z níž vynese tajnou třaskavou informaci o nátlaku USA na členy Rady bezpečnosti OSN.“
Opravdu někdo takový film natočil?
Jdu na to.
Nejprve si uvařím kávu, zapnu počítač, a zajedu do vzdáleného křesla. Mám předplacenu jednu internetovou televizi, takže kdyby bylo potřeba (třeba nebude, doufám) můžu s filmem manipulovat sem tam, jak veřejnoprávní média s námi. Ech...chtěl jsem říct, jak přináší informace o tom, co máme vědět a dbají na naši výchovu. Péče k nezaplacení, a my přitom za to platíme jen 180 Kč měsíčně.

Film pár minut běží. Vtom reklama. Proč tak brzy!
„Do Brusele,“ volám. Ve skutečnosti volám něco jiného. Snad to přejde. Osm minut a reklama jede dál.
Pracně se zvedám z křesla a reklamu přetáčím. Zpět do křesla a ke kávě. Uběhlo patnáct minut. Reklama.
To vydržím, říkám si, přece z toho křesla zase nepolezu.
Po deseti minutách ještě běžící reklamy se můj svět mění. Vrhám se k přístroji a mlátím jím o zem. Olga štěká, Daisy se ptá, jestli jsem v pořádku. No nejsem, protože je to naopak. Olga se ptá a Daisy štěká. Šlapu po tom, co zbylo. Olga volá sanitku. Přichází muži v bílém.
Dobrá, poslední odstavec proběhl jen v mých představách. Jsem totiž zrovna doma sám. Podívám se na to jindy. Až budu mít náladu trčet na židli u té věci.
Pouštím si DVD s animovaným seriálem Jen počkej!
Teď si uvědomuju. Není to zakázaný?
Někdo zvoní.
Zase se hrabu z křesla. Zastavuji přehrávání a otevírám kukátko u dveří.
Je to chlap s brašnou. Pošťák? Ale ten přece zvoní dvakrát. Neotevřu.
Sedám zpět do křesla a volám do prázdnoty pokoje: „Dobré jitro, slyší mě vnitro?“
Takový starý slovní žertík z dob dávno minulých.
Telefon pípne.
Přišla odpověď?