Utajené rozhovory

Prolog: Řečeno slovy klasika – politici jsou taky jen lidi. Někdy.

Prezident Spojených států amerických vztekle mrštil Rubikovou kostkou o zeď. Pěstí rázně praštil do desky starožitného stolu. „Ten krám se nedá složit,“ zařval. Jeho pohled zamířil ke krbu, nad kterým visel obraz Hillary Clintonové. Sáhl do šuplíku, vytáhl šipku a rázným nacvičeným pohybem ji vrhl, jako již mnohokrát předtím, směrem k obrazu. Zásah do čela Hillary ho uklidnil. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře oválné pracovny.
„Vstupte,“ zvolal a provedl hod druhou šipkou. Vstoupil mladý muž v dobře padnoucím obleku.
„Pane prezidente, máte telefon“
Nejmocnější muž světa dal svému tajemníkovi pokyn rukou, aby už dál nic neříkal. Na čele se mu objevila hluboká vráska. Přemýšlel. Mladý muž mezitím zvedl ze země Rubikovu kostku a několika rychlými pohyby uvedl její strany do barevné shody. Jeho výkon byl sledován s neskrývanou nevraživostí.
„Kdo zas votravuje?“
„Pane prezidente, máte telefon“, zopakoval tajemník, „ten červený,“ dodal s významným pohledem ke svému pánu a veliteli.
„Tak mě to přepojte, vzdychl Donald Trump. Tajemník s úklonou opustil místnost, aby splnil příkaz.
Za pár vteřin se telefon na prezidentově stole rozezvučel tóny hudby z filmu Sedm statečných.
Prezident na tváři vyloudil úsměv a zvedl telefon. Nastavil si hlasitý odposlech.
„Zdravím tě Vladimire.“
„I já tebe Donalde,“ ozvala se z reproduktoru velmi dobrá angličtina s lehkým přízvukem.
Musím se taky naučit alespoň pár slov rusky, pomyslel si prezident Spojených států amerických. Ale jeho myšlenka byla přerušena rázným dotazem.
„Doneslo se mě, že chystáš v Sýrii nějakou levárnu…“
Vida, ten chlap umí i naše slengový výrazy, hnalo se opět hlavou Donalda Trumpa.
„Vladimire, snaž se pochopit moji situaci, musím ukázat trochu té síly, jinak jdu od válu. Zbrojaři už prskají, že mají plný sklady.“
„A jaký uvedeš důvod?“
„Asad přece použil chemický zbraně,“ odpověděl prezident Spojených států amerických rozhořčeně.
„A ty tomu věříš?“
„Vladimire, není důležité, čemu věřím já, ale čemu uvěří svět.“
Jsem rád, Donalde, že jsme si to vyjasnili. A co z toho budeme mít my?“
„Podívej, my vystřelíme asi tak stovku Tomahavků, který jejich obrana díky vašemu komplexu S 200 a S 300 tak ze dvou třetin zlikviduje. To vám získá respekt. A dva nevybuchlý Tomahavky ti tam nechám, můžete si taky užít svůj díl slávy, odvezete si je a všichni budeme OK.“
„Předpokládám, že ty dva Tomahavky budou jen atrapy?“
„Jasně, že to budou atrapy, ale nechám ti v nich parádní ohňostroj, můžete si ho pak vypustit.“ Donald Trump se lišácky usmíval, ale jeho úsměv byl přerušen dalším naléhavým dotazem.
„Dony“, také bych rád věděl, kam hodláte mířit. Jestli se mně omylem trefíte na moji základnu, tak naše dobré vztahy už nebudou OK. Měl bys vědět, že tam mám pro všechny případy v záloze zbraň, ze které by se ti orosilo čelo.“
Prezidentovi Spojených států se skutečně čelo orosilo.
„Vladimire, budeme střílet na prázdný baráky, žádný škody nebudou. Myslím, že jsme se dohodli.“
Oba státníci upadli do tichého rozjímání, které přerušil prezident Spojených států amerických. Naznal, že bude lepší, když se rozhovor bude ubírat jiným směrem.
„A jak, Vladimire, dopadla tvá noční hokejová liga v Soči? Skórovals?“
„Dal jsem pět gólů a na tři nahrál,“ odpověděl pyšně Vladimir Putin a pokračoval:
„Dony, slyšel jsem, že u tebe byl prezident z té africké pidizemě, o které jsme mluvili posledně. Jak to dopadlo?“
„Skvěle, dovezl mně jako dar nádhernej voštěp, pověsím si ho doma na stěnu.“
Prezident Ruské federace se poprvé během rozhovoru usmál, ale to jeho protějšek samozřejmě nemohl vidět.
„A cos mu dal ty?“
„Dvě rakety.“
„Donalde, to nebylo dvakrát chytré…“
„Buď v klidu, Vladimire, byly to rakety na tenis.“
„A mají tam vůbec tenisové kurty?“ padl vcelku oprávněný dotaz z ruské strany.
„Nemají, ale mají ropu. Dodají ropu, my jim postavíme kurty. A když se jim něco nebude líbit, tak se tam přijedeme mrknout na lidský práva a stav demokracie.“
„No, tam si dělej Dony, co chceš, my máme zájmy jinde. Také jsem slyšel, že tě přijede navštívit Anděla Merkelová.“
„Jo, Anděla má dojet, ale dám ji na setkání tak dvacet minut.“
„Proč tak málo?“
Ale já ti nevím, mám z ní deprese. Pořád se tváří tak divně. Jakoby se právě vrátila z pole, kde musela tahat řepu.“
Tentokrát se prezident Ruské federace rozesmál zcela nepokrytě.
„Tak se zatím měj, Dony, a s tou Sýrií opatrně, jinak…“ Varování však nebylo dokončeno, zůstalo viset ve vzduchu, jako David Cooprefield při svém vystoupení.
„Tak zase někdy Vladimire.“
Prezident Spojených států položil telefon. Opět se zadíval na složenou Rubikovu kostku. Pak vzal ze šuplíku třetí šipku a namířil na svůj oblíbený terč.

O mnoho tisíc mil dál na jiném kontinentu také zazvonil telefon. Zvedla ho sekretářka německé kancléřky. Řekla jen „chvíli vydržte, prosím“ a odešla zaklepat na dveře své šéfky.
„Madam, máte telefon.“
Angela Merkelová právě přemýšlela, jaké to bylo utrpení, když v mládí chodila na pole tahat řepu. Ta představa ji trápila celá desetiletí. Ale co, mávla rukou, musím na to už konečně jednou zapomenout. Jinak si toho brzy někdo všimne. Roztržitě, ještě pod vlivem myšlenek na nenáviděnou rostlinu, pohlédla na svou sekretářku, stojící ve dveřích.
„Jaký telefon?“
Sekretářka se šibalsky usmála. „Ten žlutý, madam.“
„My ale přece žádný žlutý telefon nemáme,“ pravila kancléřka nechápavě.
„Volá vás čínský prezident,“ vysvětlila mladá žena.
„Jo tak. Ale Gertrudo, to bylo velmi politicky nekorektní. Až mně sem ten telefon přepojíte, tak běžte za trest přivítat několik uprchlíků.“
Sekretářka si pomyslela své a odebrala se k odchodu. Nutno dodat, že ten den tato mladá dáma žádné uprchlíky nepřivítala, ale zato přivítala svého přítele, se kterým strávila několik příjemných hodin. Na pozdější dotaz své šéfky, kolik uprchlíků uvítala, odpověděla bez uzardění, že padesát osm.
Angela Merkelová zvedla telefon.
Na druhé straně zazněla trochu neobvykle znějící němčina. „Jak se máte, moje drahá paní kancléřko?“
„Děkuji, pane prezidente, to víte pořád se něco děje…“
„Paní kancléřko, volám vám, protože čínský lid se rozhodl předat německému lidu velký dar.“
Víte, pane prezidente, myslím, že ty dvě pandy, které jste nám ve své neskonalé velkodušnosti zapůjčil, už stačí. Jste ale velmi laskavý a moudrý muž. Vaše velkorysost je známá v celém západním světě.“
Si Ťin-pching u svého telefonu uznale pokýval hlavou. Ta Merkelová, pomyslel si, mně sice někdy pije krev, ale čínskou etiketu ovládá. To musím uznat. Pak pokračoval v hovoru.
„Tentokrát, moje milá paní kancléřko, půjde o velké umělecké dílo. Nechte se překvapit. Ale už jsem vás asi okradl o hodně vašeho vzácného času, tak zatím nashledanou.“
Angela Merkelová chtěla ještě něco dodat, ale telefon již byl hluchý. Zdálo se jí to, nebo se čínský prezident během hovoru pochechtával? Ale Číňani přece nemají smysl pro humor. Jenomže touhle myšlenkou právě udělala účet bez hostinského.

Předseda evropské rady nevěřícně zíral na více jak čtyřmetrového obra v podobě přísně se tvářícího Karla Marxe. Tento dar čínského lidu německému lidu se zatím nacházel na přísně utajovaném místě. V této chvíli ho mohli spatřit jen někteří vyvolení jedinci. Veřejnost si zatím musí počkat, až bude socha slavnostně odhalena v Trevíru. Jean-Claude Juncker se tvářil značně zachmuřeně. Byl pověřen, aby při odhalení sochy pronesl slavnostní projev. Jestli toto obhájím, říkal si v duchu, tak se dám na modlení.
„Musím se napít,“ pronesl k muži v montérkách, který patřil k tajné četě mající na starost dočasnou péči o sochu zpodobňující autora Komunistického manifestu.
A jak předseda pravil, tak šel vykonat.
O dva dny později volali z nedalekého baru na policejní stanici, že tam už dva dny mají jakéhosi opilce, který vypadá jako ten hlavoun z Bruselu, co ho vídají v televizi. Zpívá prý stále dokola internacionálu a vyřvává, aby se všichni proletáři napili.

Archanděl Michael ladil harfu. „Už to nemůžu poslouchat,“ brblal si tiše, „ten Petronel na to hraje tak falešně, že je to k nevíře. Od té doby, co o něm natočili ty dva filmy, si myslí, že mu projde všechno. S takovým hudebním doprovodem pak všechny naše zpěvy na kůru můžou jít k čertu.“
Mumlání archanděla Michaela bylo náhle přerušeno zazvoněním černého telefonu. Michael rázně zvedl sluchátko:
„Poslyš, Lucifere, to už tě archanděl nemůže ani omylem zmínit, abys hned nevolal?“
„Myslel jsem, Michaeli, že potřebuješ moji asistenci.“
„Už dlouho jsem tě na nic nepotřeboval. Naposledy když k nám nahoru nedopatřením dorazil ten politik, který tvrdil, že má imunitu a že musí mluvit s Nejvyšším ohledně funkce v nebeském výboru. Tak jsem tě zavolal, abys ho hned vzal s sebou. Jeho kniha hříchů byla těžší, než všechny tvé kotle dohromady.“
„Stejně je to, Michaeli, zajímavý, že skoro všichni politici končí v mé péči. Ale řeknu ti, poslouchat je, jak i u nás pořád pletichaří, to je teda peklo.“
„To máš tak, Luci, když si někdo chce hrát na boha, tak většinou dělá ďáblovu práci, a pak logicky musí skončit u tebe.“
Náhlý záblesk jasného světla oba upozornil, že je nejvyšší čas s tímto rozhovorem skončit. Tak se také stalo.

Epilog: Předseda vlády jedné malé země v srdci Evropy se náhle probudil. Zdálo se mu, že si na něj vzpomněl někdo, o kom si myslel, že ho už nikdy neuvidí. Ten, který za jeho dětství doprovázel Mikuláše a anděla. Ale pak se s ním setkal ještě jednou. V dospělosti. Za jiných okolností. Po chvíli opět upadl do spánku. Tentokrát měl krásný sen. V parlamentu jeho vláda dostala stoprocentní důvěru a opozice navrhla, aby k jeho jménu bylo připojeno, že se zasloužil o stát. Znovu se probudil, nyní však se šťastným úsměvem. Vztyčil se na posteli a do tiché noci slavnostně pronesl:
„Jednou dostanu, co si zasloužím.“
Temné zahřmění jeho slova potvrdilo.

mirek.prosecky@seznam.cz