Veselý pohřeb

I.

Rád bych vám vyprávěl o své rodině. Určitě to znáte. Máte maminky a tatínky a dědečky a babičky a jiné druhy příbuzných a zažíváte s nimi zajímavá dobrodružství.
Moje rodina je napůl velká a napůl malá. Žiju s tatínkem a maminkou, ale nemám žádné sourozence. Zato mám hodně stýčků a tetiček po celé naší republice. Na Moravě žije babička Emilka s dědou Karlem. Děda Karel není náš úplně pravý děda. Babička si ho vzala, když její první děda umřel. Maminka říkala, že umřel na raka, když byla úplně malé miminko.. To jsem teda netušil, že je to tak nebezpečné zvíře. Asi ho nějak moc kousnul, když na to umřel. Babička Emilka Karlovi asi stokrát řekla, že za jeden den s ním se rozčílí víckrát než s původním dědou za celý svůj život. Ale asi ho má moc ráda, protože je s ním už třicet pět let. Vždycky , když k nim přijedu na prázdniny, je u nich doma děsnej šrumec. Stále sem chodí dědovi kamarádi a kolegové a vymýšlí kraviny. Babička jim pak pořád nosí slivovici a zase ji pak schovává, protože děda a jeho přátelé ji rádi mlsají a nikdy nevědí, kdy přestat.
Rodina je zajímavý živočich. Vypadá jako člověk s průhlednou hlavou, ve které pulzuje veliký stříbrný mozek. Tělo má jako člověk, jen ruce trochu dlouhé a na zadečku má ocásek, který se zkracuje nebo prodlužuje. Některý druh má ocásek od narození malý a některý druh má ocásek dlouhý stále.
Mozkem našeho živočicha, pardon rodiny, je maminka. Má pocit, že bez jejích nápadů bychom byli všichni v troubě, protože chlap nic kloudného nevymyslí, jen přidělává práci svými hloupými nápady. Tatínek zpodobňuje ty dlouhé ruce, protože, co mozek - maminka, vymyslí, musí tatínek svýma rukama zrealizovat. Ne vždy ale vše dopadne k všeobecné spokojenosti. Třeba když má tatínek na vánoce nasadit strom do stojánku. Tak si nejprve připraví nářadí.
„ Čím to chceš klofat?“ začne nejdřív maminka se svým komentářem. „Kde máš pilku nebo sekyrku? To si myslíš, že to tímhle tupým nožem ořízneš? Každý rok ti opakuju, že se akorát řízneš a kdo bude pak zabíjet kapra, když zas budeš zafáčovaný jako mumie? Já fakt nevím, kam jsem dala rozum, když jsem si tě brala!“
Poté se tatínek zvedne a dojde pro sekáček na maso, protože se mu pro sekyrku do studené kůlny nechce a začne kmínek stromku otesávat v perfektně uklizené předsíni. Možná to dělá naschvál, aby se maminka do Štědrého dne nenudila a nevymýšlela nějaké hloupé a zbytečné práce pro tatínka.
„ No, to se mi snad zdá“, řve maminka silným hlasem. „To si nemůžeš pod ten strom dát aspoň nějaký hadr nebo noviny? Všude je rozpatlaná smůla a můžu uklízet znova. Já tě snad přetrhnu. Ty bys měl bydlet mimo lidskou společnost. Tvoje matka na tebe evidentně nestačila!“ Tatínek spěšně nastrčí stojánek na kmen, práskne s ním o zem a řekne, že už má vánoc po krk že se jde uklidnit ke kamarádovi Tondovi a neví, kdy přijde, protože by nerad překážel mamince ve svátečním běsnění.
Já jsem představitel tělíčka u našeho živočicha. O něj se pečuje, aby sílilo a rostlo, je zahříváno a umyto, jen pohybovat se musí pouze podle příkazů mozku, jehož pochody občas postrádají běžnou logiku. Například, když přijdu ze školy a hlásím, že mám jen žízeň a ne hlad, tak maminka vykoukne z kuchyně a odpoví. „ Převlíkni se, umyj si ruce, za chvíli je oběd!“ Viditelně hlavní orgán, mozek, nefunguje jak má a nepřijímá informace z venku.
Jak jsem se již zmínil, tento tvoreček má i ocásek. To jsou naši příbuzní. Jeho délka se mění podle toho, jak přibývají do rodiny nebo ubývají. Přibývání je vždy veselé, ale když někdo ubyde, je to smutné. Ale s dědou Karlem se i pohřeb může stát komedií.
II.
Jednoho dne nám maminka smutně oznámila, že děda Karel zemřel a že pojedeme na Moravu na pohřeb.
Okamžitě otevřela skříň a šla zdrceně oznámit tatínkovi, že nemá, co na sebe.
„ To nás ten pohřeb přijde hodně draho“, prohlásil tatínek a vysypal na stůl veškeré své úspory.
„ A nezapomeň, že nám musí zbýt peníze na věnec i na cestu, dodal smutně a se slzou v oku se loučil s obsahem své peněženky.
Jsem zvědav, zda se bude takhle smutně loučit i s dědou Karlem, říkal jsem si potichu pro sebe.
Maminka si běžela koupit nové šaty, o kterých tatínek tvrdil, že jsou spíš vhodné do cirkusu a aby si raději vzala některé starší, aby to babička nepovažovala za provokaci. Děda Karel byl totiž předsedou baráčníků a rád chodil pestře oblečen, což mu babička věčně vyčítala a odmítala s ním v tomto ohozu vycházet na ulici.
Já jsem nafasoval tmavé kalhoty a tmavě modrou košili, což mě netěšilo, ponevadž nesnáším tesil, a rifle mi maminka preventivně zabavila. Prohlásila, že se v mé výchově určitě stala někde chyba, protože takhle pitomý nápad, brát si rifle na funus, mám akorát já a měl by ho i děda Karel.
Tatínek prohlásil,, že jsem to zdědil po matce a jejím příbuzenstvu, protože šaty, co si koupila, také na pohřeb nejsou moc vhodné. Divoké rudé růže na šatech řvou a jsou už svou barevností velmi provokativní.
„ Tos chtěla ušetřit za věnec, vidˇ? V těch šatech jako věnec vypadáš.“ Načež se maminka velmi urazila a šla hledat vhodné šaty do svého šatníku. Strávila tím tolik času, že nám málem ujel vlak.

III.

Věděl jsem, že cesta bude dlouhá a zddála se ještě delší, protože maminka byla ještě pořád uražená tím, jak jí tatínek pohaněl její nové šaty s růžemi. Rozevřela si noviny, které byly velmi veliké ( větší už v trafice na nádraží neměli) a začala s nimi divoce chrastit a šustit a stále je nějak překládala a klepala jimi, aby ještě více pocuchala tatínkovy nervy, o kterých tatínek tvrdil, že se podobají gumě od trenýrek a že nechce vidět tu katastrofu, až mu jednou prasknou.
V tu chvíli začala pracovat moje představivost a jasně jsem před sebou viděl svého tatínka na startovní čáře životně důležitého závodu. Na sobě má červené trenýrky s bílým pruhem, jaké jsem viděl u sportovců ve starých dokumentech. Trenýrky byly vysoko vytažené, skoro až pod prsa a velmi zaříznuté. Asi se v běhu sesouvají dolů, napadlo mě ještě a u cíle je běžci mají pod pasem. Na nohou měl béžové tretry a v ternýrkách zastrčené bílé tílko s číslem vpředu a vzadu.
Ozval se startovní výstřel a tatínek vyrazil ze startu jako střela.Tatínek běžel jako o život, ale těsně před cílem zakolísal, guma u trenek vystřelila z tunýlku ven a tatínek klesl k zemi. Cítil se ponížený, protože jeho ternýrky zůstaly daleko za ním a on ležel v dráze jen v tílku a s gumou v ruce.
V tu chvíli byl maminkou násilně přerušen tok mých myšlenek, protože moje silné představy vyvolaly v mém těle i fyzickou odezvu a silně jsem se otřásl. Maminka myslela, že je mi zima a nadávala, že by je taky nezabilo, kdyby trochu přitopili, i když je už skoro konec dubna. Snažila se mi vnutit vlastnoručně upletený svetr, o němž jsem si už dlouho myslel, že je to trest za všechny mé dosavadní hříchy, kterých jsem se už stihl dopustit. Často jsem si pomyslel, že veškeré společnosti, zabývající se týráním dětí opomněly uvést ve svém výčtu i kousavé svetry, které štípou už od pohledu a oficiálně se tak zapsaly do povoleného způsobu týrání dětí rodiči.
Zaplaťpánbůh se tentokrát maminka spokojila s mým sdělením, že mi není zima, že jen potřebuji na záchod a odešel jsem z kupé prozkoumat vagón, protože na záchod se mi nechtělo.

IV.

Nejdřív to vypadalo, že ve vagóně nic zajímavého neobjevím, protože v prvním kupéčku seděla nějaká stará, strašně maličká paní a pletla něco , co vypadalo jako rukáv, na strašně moc jehlicích. Pod sebou měla obrovský ruksak a na něm nohy, protože nedosáhla ze sedačky na zem a kolem sebe dvě napěchované igelitky, které jí sloužily jako područky. Chvíli jsem na ni zíral a automaticky mě napadl kousek Erbenovy básničky o Polednici, jen jsem přesně nevěděl, zda se šátek, který měla na hlavě, dá považovat za plachetku.
Popošel jsem k dalšímu kupé, které bylo nedbale zakryto záclonkou. V něm zase seděli kluk s holkou a dlouze se líbali. Nepovažoval jsem to za příliš zajímavé, protože jsem to už viděl nedávno ve filmu a moc mě to nezaujalo. Tatínek však říkal: „ Počkej až budeš větší, to tě neuhlídáme.“ Nevím, co přesně myslel, ale pochybuji, že si někdy budu chtít nechat od někoho oslintávat hlavu. Stačí mi, když má maminka návaly rodičovské náklonnosti a snaží se mě líbat na veřejných místech. A co víc, občas si nasliní kapesník a chce mě tím omývat, no to bych se pozvracel.
Postoupil jsem k dalšímu kupé a při pohledu dovnitř jsem zcela jistě předpokládal bohatý zážitek.
V posledním obydleném kupé seděla starší paní s malou holčičkou a starší pán, který si sedl naproti nim. Nebylo jasné, zda patří k té paní, protože spal a hlava mu lítala sem a tam podle rytmu vlaku. Paní měla s sebou také nějakou ruční práci. V pytlíčku na malém stolku u okna byly nějaké mrňavé kousky barevných látek, které sešívala k sobě. Asi museli být velice chudí, když si látku musí skládat z takových zbytečků a šít z toho oděvy. Vedle pytlíčku se povalovaly i malé nůžky. Chvíli jsem je pozoroval. Paní se zdála nějaká unavená. Odložila svoje šití a začala pomalu klimbat. Hlava se jí v rytmu vlaku skládala na rozložitá prsa. Holčička přestala klátit nožkama, což do té doby dělala a šťouchla do té paní, která ale vůbec nereagovala, pouze si hlavu přesunula z prsou k záclonce u okna. Pán také spal jako dřevo.
Holčička se postavila a pomalu sunula ručičku k nůžkám na stolečku. Chvíli jimu cvakala jen tak naprázdno a pak si přendala ze zad dopředu hezký malý, světlý copánek a zkoušela nůžky na něm. Moc jí to nešlo, protože nůžtičky byly moc malé, takže ho ustřihla jen napůl a teď jí na rameni visel, jak utžená nožička nějaké hadrové hračky.
Po neúspěchu s copánkem napadlo holčičku vyzkoušet nůžky na nohavici spícího pána, Měl světlé tesilky s poměrně širokými nohavicemi, což holčičku inspirovalo k nastříhání třásniček. Moc urovnané to teda neměla. Chvíli jsem váhal, jestli nemám vstoupit a trochu to srovnat, ale pak jsem si řekl, že by jí to mohlo vadit, že jí zasahuju do tvorby.
Když holčička skončila s přední stranou nohavice, pustila se do druhé. Pomyslel jsem si, jak bude pán spokojen s moderní výzdobou svých kaťat. Já bych je ještě dozdobil těmi barevnými kousky látek, co měla ta paní v pytlíčku a pán by měl kalhoty jako ty květinové děti, co jsem je tuhle viděl v nějakém starém filmu. Také měly třásně a krásné barevné oblečky a čelenky a zvláštně tančily a šířily lásku. V tu chvíli mě napadlo, že pán třeba ani nestojí o takové kalhoty a že by v důsledku toho mohl šířit něco jiného než lásku.
Holčička se právě chystala přejít na zadní část kalhot, když z našeho kupé vykoukla maminka
. „ Co tady tak dlouho děláš?“ zlobila se a mávala divoce rukama. „ A co tady očumuješ lidi? To se dělá, takhle zírat do kupé? To není, hochu, zoologická, abys takhle zíral jako do klece. A kdes byl tak dlouho, co?“
„ Já byl na záchodě, ale bylo tam plno a před záchodem taky, tak jsem musel čekat.“ pokoušel jsem se chabě lhát. Maminka mi to asi moc nevěřila a rychle mě strkala do dvířek našeho kupé, kde hned žalovala tatínkovi.
„ Očumoval lidi. To by mě zajímalo, co tam viděl tak úchvatnýho. Já fakt nevím, po kom je to dítě tak úchylný.“ maminka si evidentně chladila žáhu na tatínkovi, protože se při své poslední větě na tatínka významně podívala. Ten jen zabručel a soustředěně se zadíval z okýnka. Maminku už omrzelo šustění novinami a zadívala se z okna také. Konečně jsem měl klid na své rozjímání a ještě chvíli jsem myslel na tu holčičku, jestli se jí podařilo dozdobit pánovy kalhoty. Vzpomněl jsem si na maminčinu poznámku o zoologické zahradě.
Lidé by se jistě dali přirovnat ke zvířatům. Přemýšlel jsem, jakému zvířátku je podobná moje maminka. Maminka svou povahou neodpovídá jen jednomu zvířátku. Musel bych z ní udělat mutanta složeného ze sovy, křečka a opičky s násvem opikřek soví. Když maminka něco řeší nebo vypravuje, tak u toho vyvaluje oči jak sova a pomyslný zobák zatne do mých a tatínkových nervů s takovou silou, jako kdyby lovila nějakého škůdce. Klofe svým zobákem tak dlouho do mého svědomí a duše , až tam vyďobe dírku, kterou křeček v její povaze pronikne do mého těla a tam hrabe a hlodá tak dlouho, až podlehnu jejímu nátlaku. Věci mi bere tak rychle, jako opička dokáže ukořistit líbivé nebo chutné věci, a už je nevrátí. Zato tatínek by byl ukázkou medvěda, především v době zimního spánku. Byl by to ukázkový exemplář a moc by toho nesežral.
Cesta hezky ubíhala a vlak se blížil do zastávky, když se tu najednou z posledního kupé ozval křik. Aha, napadlo mě, pán objevil výzdobu svých kalhot. Jak jsem předpokládal, lásku kolem sebe nešířil. Spíš jsem se bál, že od toho, jak chrlí oheň a síru, chytne vagón.
„ Jen se podívej, Maruško, co mi ta holka provedla s kalhotama! Copak takhle můžu mezi lidi? Vždytˇmě seberou už na peróně a to buď chlápci se svěrací kazajkou v čele s doktorem Chocholouškem nebo policajti za politickou provokaci.“
Ty tady vyvádíš kvůli pár třásničkám, ale viděl jsi, co si provedla s vlasama? Mladá mi ustřelí hlavu. Tak dlouho jí ty vlásky pěstujou a teď tohle. Vždyť víš, že jako mimino byla dlouho plešatá. Jestli ty skončíš v blázinci, tak já nejspíš na patologii, protože tohle mi jen tak neprojde. Že já ty nůžky nechávala na stolku.“ naříkala babička Maruška.
„ Ty se na záchodě ve stanici převlíkneš, ale můžeš mi říct, jak mám holce vyměnit vlasy? Musíme s ní k holiči, aby jí to nějak zarovnali. Můžem říct, že chytla vši a tak je proto ostříhaná.“ lamentovala dál Maruška.
„ Já ti říkám, Maruš, že to je naposled, co jsme ji hlídali.“ ukončil to ten děda.
„ O tom nepochybuj“, odpověděla Maruš, „nám už nikdo nesvěří ani potkana. Mohl by u nás přijít o ocásek“ uzavřela Maruš rozhovor a spěšně vystoupili a vrhli se směrem k veřejným záchodkům.
Honem jsem se šel podívat. Maruš se tlačila za dědou na pánské toalety a ten divoce házel kufříkem a snažil se ji odtud odehnat. Křičel tak hrozivě, že musel zasahovat drážní zaměstnanec a Maruš i dědu uklidnit. Pak se vlak opět rozjel a já se už moc těšil, protože příští stanice byla ta naše a tam už čekala babička Emilka se všemi maminčinými bratry.
Babička měla s dědou Karlem ještě tři syny, kteří byli stejně legrační jako on. Věděl jsem, že jedeme na smutný obřad, přesto jsem se těšil, že dědu Karla uvidím aspoň v té rakvi a byl jsem zvědav, jak se bude tvářit.

V.
Konečně jsme dorazili na místo. Na nádraží už čekala babička a za ní celý její ansámbl. Strejda Karel mladší byl velmi podobný Karlovi staršímu. Byl vysoký a silný. Vždycky mi připomínal vzrostlý dub s košatými větvemi, u kterého zničený poutník najde ticho a stín. Strejda Karel mladší byl sice košatý, ale stále zpíval nějaké odrhovačky, takže ten dub by musel být obklopen hejny ptáčků zpěváčků, a klidu si u něj nikdo neužije. Strejda měl i košaté vlasy. Tak nějak mu všelijak trčely na všechny strany a nedaly se usměrnit hřebenem. Asi ho musela celého mockrát olízat kravička, když nebylo možné všechny vlasy učesat ani na jednu stranu. Zato měl mohutný knír, který se dal učesat na dvě strany. Prostřední strejda Rudolf byl podobný mé babičce Emilce. Babička byla vysoká a štíhlá a vždycky mi svou postavou připomínala ty krásné víly, co maloval Alfons Mucha. Moje maminka tyhle víly umí vyšívat a máme doma spoustu obrázků. Jen nechápu, jaktože babička stárne, myslím, že už opravdu není nejmladší, a víly přece nestárnou. Pokud bych o nějaké paní řekl, že je to dáma, pak je to babička Emilka. Maminka vypadá jako babička, když byla mladá. Myslím, že maminka je taky víla a určitě zůstane vždycky stejně krásná. Nejmladší strejda Mireček není podobný nikomu z příbuzných. Je menší a velice kulatý. Vypadá jako koblížek, jenom má nohy a ruce. Ve tváři je stále červený a pořád se směje.Nikdy mu nepadnou žádné oblečky z obchodu, tak mu je babička šije, protože Mireček se ještě neoženil.
„ Kdepak máte zbytek?“ zeptala se maminka, když jsme se všichni vřele přivítali.
„ Holky připravují smuteční hostinu. Jsem ráda, že u toho nemusím být. Ani nevím, jestli dokážu něco sníst.“ řekla smutně babička . Ty holky, to jsou manželky strejdy Karla mladšího a Rudíka. Jsou moc hodné a mají dohromady pět dětí. Strejda Ruda má dvě holky a Karel tři kluky. My děti si spolu vždycky hrajeme, když přijedu. Babička nás ale všechny nerada hlídá. Říká, že hlídat šest dětí ve věku od sedmi do jedenácti zavání malérem. Netvrdím, že občas se nám nějaká nehoda nestala, ale většinou za to mohl děda Karel, který nás naváděl, abychom si taky užili trochu legrace.
Když už jsem u té legrace. Děda měl lidi kolem sebe hrozně rád a jednou si usmyslel, že pomůže jedné paní učitelce, aby se přestala bát pavouků. Děda byl totiž učitel. Pravděpodobně miloval všechny děti, jinak by to asi nedělal. Babička mu vždycky říkala, aby to s tou láskou k dětem zas tolik nepřeháněl, že mu to stejně nikdo nezaplatí. To jsem nevěděl, že učitelé jsou placeni za lásku k dětem, já myslel, že ve škole jsou proto, aby nás něco naučili. Ale někteří učitelé asi pravděpodobně mají ještě i jiná zaměstnání, protože láska k dětem by je neuživila zcela určitě.
Tak tedy, děda si jednou nachytal nějaké pavouky. Byli menší i větší a pak je propíchl špendlíky, aby už nelezli. Ty pavouky nastrkal paní učitelce Mastné mezi sešity a různé papíry a věci na jejím stolku ve sborovně. Chtěl, aby poznala, že mrtvý pavouk jí nic nemůže udělat. Pak se schoval ve skříni na kabáty a čekal až paní učitelka Mastná přijde.
Paní učitelka se přihnala do sborovny a odsunula svou židli, aby si sedla. Jenže na židli byl první, pěkně vypasený, pavouček. Mastná se strašně lekla a vyskočila na stůl s lehkostí kamzíka a jak tam tak dupala, tak se odkryli další pavoučci, pečlivě poschovávaní dědou. Mastná řvala a skočila ze stolu na zem a uprchla na učitelský záchod. Vystřelila tak rychle, že se děda ani nestihl včas vymotat z kabátů ve skříni, aby jí to vysvětlil a pomohl jí. Děda povídal, že po tom skoku ze stolku po ní zbyly v linoleu dva důlky od podpatků. Nevím, jestli se paní učitelka dál bojí pavouků nebo jestli jí děda vyléčil. Fakt je, že od té doby s dědou moc nemluvila a než si sedla ke stolku, vždycky si pozorně prohlédla, jestli tam zase děda něco nenarafičil.
Těšil jsem se k babičce domů. Maminka říkala, že před pohřbem budou dědu vystavovat, aby se s ním mohl každý rozloučit. Představil jsem si, jak děda leží ve skleněné rakvi jako Sněhurka a každému zamává na rozloučenou. Pak zavře oči a umře. Nikdy jsem žádnou mrtvolu neviděl, jen ty v televizi, ale právě tahle zkušenost s televizními mrtvolami mi dávala naději, že děda není až tolik mrtvý a zase se z toho vylíže jako hrdinové ve filmu a ožije a bude tu s námi. Taky jsem si pomyslel, jestli to zas není jeden z jeho vtípků, na který je babička alergická. Mám spolužáka a ten je alergický na jahody a čokoládu. Vždycky se celý opupínkuje a zčervená ,pak se musí mazat mastičkami, aby vybledl a splaskl, protože je i napuchlý. Svědí ho to a škrábe se. Užívá na to léky a musí dávat pozor, aby se čokolády ani nedotkl. Nikdy jsem neviděl babičku, že by měla nějaké pupínky, nebo se mazala mastičkami, když to dědu posedlo a vymýšlel nebo dělal nějakou legraci.
Babička nás nejprve vzala na oběd do restaurace. „ To víš, holka, doma je všechno vzhůru nohama. Přijde hodně lidí, co měli dědu rádi a Barča s Věrou ( to byly manželky Rudy a Karla) připravují pohoštění, tak by se tam už nikdo nevešel, kdo by ještě vařil oběd. Tak se nezlob, že jdeme na oběd jinam.“omlouvala se babička. Ale nám to vůbec nevadilo. Těšil jsem se , že si dám palačinky se šlehačkou, ale nakonec mi objednali koprovku s knedlíkem. Prý aby se to nepletlo. To jsem byl teda zklamaný, protože nechápu, jak by si někdo mohl splést omáčku s palačinkami. Dostal jsem pak jako bolestné pohár se šlehačkou a to mě potěšilo.
Po obědě nás babička vzala na hřbitov, aby nám ukázala, kde bude dědův hrob. Jáma už byla vykopaná a tak jsem začal pochybovat o tom, že by to mohl být vtip. Tak důkladný děda nikdy nebyl. Babička byla moc smutná a vypadala jako stará víla, která konečně zjistila, že mládí je v tahu. Já jsem začal být také smutný a rád bych viděl dědu. Zatahal jsem babičku za rukáv a ptal se. „ Babi, kde je děda?
„Děda umřel, hochu. Copak to nevíš? odpověděla babička.
„ Ale maminka říkala, že ho budeš vystavovat. Chtěl bych ho vidět.“ stále jsem ještě chabě věřil, že to nebude tak zlé, jak si myslím.
„ Uvidíš ho zítra před pohřbem. Je uložen v kostele v rakvi. Zítra se budeš moct rozloučit.“ řekla babička a strčila nás do parádního pokoje, abychom si mohli vybalit věci.
Přestože babička s dědou bydleli na jižní Moravě, moravskou řečí mluvil jen děda a to taky ne vždy, jen doma, protože jako učitel musel dbát na spisovný jazyk. Babička pocházela z Podkrkonoší a používala zase slova nad kterými děda občas kroutil hlavou. Neměl rád některé koncovky a slova jako uďál, zelenej a podobně. Když se děda s babičkou spolu o něčem bavili, tak mi občas připadali jako dva cizinci, kteří se jeden druhého snaží přesvědčit o kráse svého jazyka.
Děda Karel miloval spisovatele Galušku, který psal legrační povídky o Slovácku. Moc si přál, aby mu babička dala na hrob jednou vytesat: „ Spi sladko po obúch stranách
a nashledanú, když už to mosí byt“. Babička to hlasitě odmítla a řekla, že snad po smrti už nemusí dělat ostudu a ujetý legrácky. To ale , chudák, nevěděla, že jí jednou umře doopravdy.
Já jsem se převlékl do tepláků a šel jsem za svými bratranci a sestřenicemi. Ti už na mě hulákali, ať jdu ven, že něco vymyslíme, když na nás rodiče nemají čas a patlají se s jídlem na zítřek.
Chvíli jsme se dohadovali, co bychom podnikli, ale nějak se nikomu nic nechtělo vymýšlet. Klátili jsme nohama a tak nějak nenápadně jsme si začali povídat o dědečkovi.
„ Proč vlastně děda umřel?“ zeptal jsem se. Olin, který byl jen o kousíček starší než já, povídal:“ Jednou přišel děda ze školy a říkal, že mu není nějak dobře a šel si lehnout. Babička mu říkala, že by toho školního bláznění taky už mohl nechat a užívat si důchod. Mohli by si vyrazit někde na výlety a užívat podzim života jinak než prací. Když se na něho pak babička šla podívat, jestli by si s ní nedal bylinkový čaj, měl už děda oči v sloup a zkřivenou pusu a vůbec ji neslyšel. Tak zavolala záchranku. V nemocnici pak druhý den umřel. Babička říkala, že to byla mrtvice. Takhle se mu prý ta jeho láska k dětem vyplatila. Děti ho přivedly do hrobu.“
„ Já si myslím, že ho tam děti nepřivedly. Děda měl vysoký tlak. To mi říkala maminka , že se mu to nemusí vyplatit, když to zanedbává. A taky rád mlsal tu slivovici.“ řekl jsem.
„ Ty troubo, slivovice je lék. To tady ví každý. Co se pije u vás?“ ptal se Olin . Zapřemýšlel jsem, protože jsem to přesně nevěděl. Vzpomněl jsem si, že tatínek chodívá na dvě. Tak jsem řekl, že u nás se pije hlavně pivo.
„ Po tom roste pupek a musí se stále čůrat. Aspoň nevyhynete na vyschlý organismus. Paní učitelka říká, že musíme dodržovat pitný režim. A pijou u vás pivo i děti? ptal se dál Olin.
„ To ne, ani když máme kachnu, tak mi doma nenalejou. Prej to dětem škodí.“ odpověděl jsem.
„ Tak to máte na prd. U nás se slivovicí léčí i mimina.“ chlubil se Olin. Ale myslím, že kecal. Maminka říkala, že po alkoholu se blbne a na to že mám čas až budu dospělý. Děda měl slivovici hodně rád, což vysvětluje i ty jeho praštěné nápady.
„ Vzpomínáte, děcka, na tu příhodu s Kořínkovou kočkou?“ zeptal se Olin po chvilce ticha. Jak bychom mohli zapomenout na jednu z nejpovedenějších legrácek dědy Karla.
Začali jsme se děsně řehtat až nás maminky okřikly, že se to nesluší, takhle se hlasitě smát, když máme úmrtí v rodině.
Pan Kořínek byl dědův soused. Byl ,a stále je, vášnivý chovatel. Chová sice jen jednu kočku, ale zato angorskou a značkovou, se kterou objíždí soutěže a výstavy. Jednou pan Kořínek zjistil, že už jeho drahá Elizabeta von Houden nepatří mezi nejmladší a brzy přestane být šampionkou i v domácích přeborech. Podal si tedy inzerát, že shání kocoura téže rasy, aby si mohl pořídit Elizabetiny náhradníky. A prý, aby si holka taky trochu na starý kolena užila. Asi myslel ,aby si užila koťátek. Přišlo mu několik nabídek ke kočičímu sňatku, ale byly z děsný dálky. Ale byla tam i jedna z vedlejšího města.
„ Aby to nebyl nějaký podvraťák, když ho neznám z výstav“ říkal dědovi Kořínek. Ale přesto byl rád, že nemusí moc daleko. Strčil svou Elizabetu do přenosné bedničkoklícky a spěchal na nádraží. Před domem potkal dědu Karla.
„ Tak jedeme za ženichem, snad bude stát za to. Už se těším na koťátka. Přijdu ti povyprávět.“ chvatně vykládal dědovi. V tu chvíli si vzpomněl, že si nevzal papíry o pravosti Elizabety i peníze si nevzal a poprosil dědu, jestli by mu u bedýnky s kočkou chvíli nepočkal, že si jen vlítne pro zapomenuté věci. Děda rád přisvědčil a už se mu v hlavě začal rodit plán na pěknou švandu. Jen litoval, že to neuvidí na vlastní oči. Vytáhla Elizabetu z bedničky a místo ní tam strčil svého starého a dost už olezlého kocoura Rosťu. Elizabetu nacpal babičce, ať ji někam dobře zavře a nepouští ven. Když se Kořínek vyřítil z baráku, byla Elizabeta u dědy a v bedničce si hověl Rosťa. Kořínek v tom spěchu nekoukal do bedničky a vydal se s Rosťou na nádraží. Když dorazil do sousedního města k druhému chovateli, nejprve se vytasil se všemi papíry a oceněními slavné Elizabety a ptal se, jak to že pána z výstav nezná.
„ Ale já na to moc nejsem. Mám rád klid a nechovám kocoura kvůli soutěžím. Prostě se mi tahle rasa líbí a to je všechno. Rád vám pomůžu s množením, pokud se sobě budou líbit.“ sdělil pán jednoduše. Kořínek byl s tímto vysvětlením spokojen a otevřel klícku, kde si hověl Rosťa. Takovýhle luxus si nikdy neužil, aby ho někdo nosil v zavazadle a navíc cestoval vlakem poprvé, takže ani nemňoukl, aby se neprozradil a nebyl předčasně vysazen.
Začalo rodeo. Rosťa vypochodoval z klícky a s určitou nadřazeností se díval kolem sebe. Překvapeného Kořínka si ani nevšiml. Ten zíral s otevřenou papulou, stejně jako majitel kocoura ženicha . Když se Kořínek vzpamatoval, chtěl Rosťu nacpat zpět do klícky, ale ten se mu vyškubl, protože v koutku místnosti zpozoroval klec s kanárkem a rozhodl se, že ho pozná blíž. Jedním skokem se vyrval z náruče pana Kořínka, druhým skočil na pohovku a z pohovky rovnou na klec, kde se držel pevně drápky a hledal cestu k ptáčkovi. Kořínek i ten druhý pán se snažili Rosťu urvat z klece. Kořínek ječel a rval Rosťu od klece. Druhý pán strašně nadával a rval tu klec. Když se jim konečně podařilo Rosťu odtrhnout a nacpat do přenosné klícky, zeptal se pán, co to má jako zanmenat a jestli není Kořínek duševně chorý, když chce jeho miláčka křížit s touhle obludou a navíc , že to není ani technicky možné, protože ta obluda je taky kocour. A jestli je vůbec schopen určit u zvířete aspoň pohlaví. Marně se snažil Kořínek očistit a vysvětlit, že je to jeden z vtipů jeho potrhlého souseda Karla. Pán ho prostě i s Rosťou vyhodil a řekl, že ho už nechce nikdy vidět a že může být rád, že nezavolá policii, že Kořínek falšuje doklady o zvířatech.
Po návratu do rodného městečka letěl Kořínek rovnou k dědovi. Ten mu vrátil nepoškozenou Elizabetu a na hlavu mu byl vhozen jeho Rosťa. Děda byl ale formát. Našel toho ubohého chovatele s kocourkem ženichem, všechno mu vysvětlil a Kořínek mohl úspěšně dopřát své Elizabetě ženicha. Tak si holka nakonec opravdu na starý kolena užila.
VI.
Nastal den loučení s dědečkem. Už ráno, když jsem se probudil, byl dům plný lidí. Některé jsem znal, jiné ne. Přijel i druhý děda a babička – tatínkovi rodiče. Ty jsem měl taky moc rád, ale s dědou Karlem byla vždycky ta největší legrace za všech. Když jsem vstoupil do kuchyně, musel jsem přetrpět zase ty samé trapné otázky dospělých. „ Tak co, mladej, už máš holku? Už ti rostou fousy?“ A ta nejděsivější otázka: „ Tak co škola? Nezlobí tě paní učitelka?“ Usmíval jsem se jako blbec a odpovídal mručivým způsobem, při kterém mě maminka dloubala do zad a napomínala mě, abych se nechoval jako nevychovaný debil. To pro mě v tu chvíli bylo velmi těžké, protože jsem, za prvé, nevěděl, co mám odpovídat a za druhé jsem to nikdy nestihl, protože dospělí ani odpověď nečekali a hned začali mluvit o něčem jiném, většinou o nemocech.
Tiše jsem se vytratil za dveří, ale už na prahu jsem slyšel zaječet maminku: „ Petře! Okamžitě se vrať! Za chvíli odcházíme!“ Otočil jsem se a loudal se zpět do kuchyně. Najednou se ze mě vytratilo všechno to tajemné očekávání a cítil jsem se unaven všemi těmi blízkými příbuznými, kteří se najednou chovali tak, jako by ani nešli na pohřeb toho nejúžasnějšího dědy.
Zachránil mě Olin, který mě zezadu šťouchl do zad a zašeptal. „Tak jsem to všechno večer sepsal. A kdyby bylo nejhůř, tak jim to přečteme.“ Chvíli mi to trvalo, než mi došlo, že sepsal legrační příhody prožité s dědou Karlem. Opět jsem ucítil ten krásný pocit očekávání a s vděčností jsem pohlédl na Olina a zasmál jsem se. Zase jsem dostal dloubanec do zad s připomínkou, že není vhodný čas na šklebení.
Náš neveselý spolek vyrazil ke kostelní kapli, kde jsme se měli naposled rozloučit s dědou, který ležel v rakvi. Byl jsem opravdu velmi nervozní. Bál jsem se, že začnu brečet už po cestě. Snažil jsem se myslet na něco veselého, ale vůbec jsem se na nic nedokázal soustředit. Vstoupili jsme do kaple. Stála tam rakev a nějaký pán se sepnutýma rukama nám pokynul hlavou, ať přistoupíme. Babička si stoupla k rakvi. Potichu jí stékaly slzy z očí a pohladila dědečka po tváři s takouvou láskou a něhou, jakou jsem u ní nikdy neviděl. Došlo mi, jak moc jí bude chybět. Konečně se dostala řada i na mě. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem na dědu jen tupě zíral. Zdál se mi nějaký divný. Nebylo to jen tím, že byl zcela mrtvý. Byl nějak divně barevný. Vypadal jako nalíčená figurína ve výkladní skříni. Nikdy předtím jsem si nevšiml, že by se děda líčil. Asi chtěl i po smrti vypadat dobře, říkal jsem si. Aby jsme se ho nelekli, tak se asi před smrtí stihl ještě namalovat. Až mnohem později mi maminka vysvětlila, že se to tak s mrtvými dělá. Hezky je ustrojí a pokud je to potřeba i nalíčí, aby vypadali jako žíví, co spí.
Díval jsem se na dědu a bylo mi jasné, že už se nevzbudí a nevybafne na nás, že je to jako legrace. Byl jsem absolutně zdrcený a stejně jako babičce mi po tvářích padaly tiše slzy. Viděl jsem všechno rozmazaně a motal se od rakve jako opilý. Maminka mě chytla za ruku, což jsem tentokrát velmi ocenil.
Přišli nějací páni. Zavřeli rakev. Zvedli ji na ramena a pomalu ji nesli ke hrobu. My jsme tiše vyšli za nimi. Nikdo už svou bolest neskrýval. Brečeli jsme všichni. U hrobu jsme se zastavili. Pánové spustili rakev do země a pan farář začal mluvit. Mluvil velmi dojemně. Tak jsem brečel a nešlo to zastavit. Maminka mě hladila po vlasech a taky brečela.
Pan farář přestal mluvit a dědova milovaná kapela hrála tklivé písně. Všichni příbuzní se loučili s dědou a házeli na rakev hrstičky hlíny a květiny. První hodila do hrobu hlínu babička. Po ní se sehnul tlustý strýček Mireček. V jedné ruce měl hlínu a v druhé karafiát a kapesník, protože usedavě plakal a přes slzy na cestu vůbec neviděl. Po něm šla se svou hromádkou moje maminka. Maminka se sehnula, aby se do hrobu vůbec trefila. Přes slzy také neviděla. Bohužel tlustý strýc v tu chvíli upustil svůj kapesník a předklonil se, aby ho zvedl ze země. Jejich pozadí se setkala v jednom bodě. Maminka měla bohužel smůlu v tom, že je štíhlá a křehká po babičce, kdežto tlustý strýc nikoliv.
Jak se oba dva najednou předklonili, velký strýčkův zadek odstřelil ve vteřině maminku přímo do dědečkova hrobu. Zaječela a vystřihla ukázkovou šipku. Kdyby tam byl bazén místo hrobu, dostala by určitě jedničku. Všichni strnuli a zírali s otevřenou pusou. Maminka měla taky otevřenou pusu, protože strašně řvala a brečela zároveň. Ostatní naopak brečet přestali a tahali maminku z hrobu. Nevím , jestli zbytek pohřbu maminka plakala nad smrtí dědečka nebo spíše nad jejími krásnými ale zničenými šatičkami.
Strýček se mamince stále omlouval, že tohle fakt neměl v úmyslu a že je štěstí, že tam nezahučel on, protože jeho přistání by určitě děda nepřežil. Já jsem si říkal, že tenhle trapas určitě zařídil děda Karel někde z nebe, aby tu bylo aspoň trochu veselo. Cestou z hřbitova jsme šly , my děti, vzadu, aby nikdo neviděl, jak moc se řehtáme. Maminka by mě za to určitě zabila. Všiml jsem si také, že se neřehtáme sami. Kromě babičky a mojí maminky si o tom povídali všichni příbuzní a hodně se usmívali.
Tahle příhoda mě nějakým zvláštním způsobem přenesla přes smutek, který mi dědův odchod přinesl. Byl jsem přesvědčen, že od nás dědeček zcela neodešel, že tu je s námi. Pokud se opravdu na nás dívá, tak se teď dobře baví. Tak, jak to bývalo jeho zvykem.
Maminka si stále ještě rozmazávala kapesníčkem slzy a hlínu po obličeji a naříkala:! Tuhle katastrofu a ostudu snad nepřežiju. Už to slyším. Hele, to je ta, co skáče šipky do hrobu. Tu na pohřby nepouštějte. Já se půjdu oběsit.“
„Přestaň skuhrat“, poručila jí babička. „Vždyť se nic hroznýho nestalo. Řeknu ti holka, že v té první chvíli jsem se lekla, jestli se ti něco nestalo, ale pak to byla docela sranda. Kdyby mi to nebylo blbý, tak bych se smála jako blázen. Chytal mě takovej ten hysterickej smích. Musela jsem se hodně držet, abych nevybouchla.
„To seš teda pěkná matka“, řekla maminka. „Já se budu bát vylézt z baráku a ty z toho máš srandu.“
„Taky by ses na to měla povznést. Ale byl to skok, co?“ Obě se na sebe podívaly a začaly se hlasitě smát. Smáli jsme se už úplně všichni. Sousedé nechápali, proč se tak řehtáme a ptali se: „Už je po pohřbu, nebo tam teprve půjdete?“
„Už je po něm, ale raděj se neptejte proč jdeme s veselou. Sestra by to asi nezkousla,“ odpovídal hubený strýček Rudolf.
„Stejně se to proflákne“, řekl mi do ucha Olin. „Tohle si nikdo z naší rodiny nenechá pro sebe.“ Představil jsem si sousedky, jak si povídají o tom, že maminka musela mít dědu moc ráda, když za ním skočila i do hrobu. „A to ani nebyl její vlastní otec. To je láska, viďte sousedko!“ Tak jsem si představoval ten obdiv.
Olin měl pravdu. Do večera to věděla celá vesnice. Olinovi sourozenci to řekli dětem z vesnice a ty zase doma rodičům. Jen nevím, jestli maminka sklidila ten očekávaný obdiv.
VII.
Myslel jsem, že smuteční hostina bude u babičky doma, když jsem tam viděl všechny ty dobroty, které tety připravily. Ale babiččiny kamarádky odnesly všechno jídlo do místního hostince do takového velkého sálu. Dědova kapela, všichni příbuzní a přátelé dědečka se tu po pohřbu začali scházet a povídali si o dědovi. Maminka se šla domů převléknout a umýt, aby aspoň chvíli nikdo neprobíral její skok do hrobu.
Zpočátku všichni seděli a mlčeli. Občas někdo cosi zašeptal sousedovi sedícímu vpravo nebo vlevo. Mrknul jsem na Olina a ten předstoupil před stoly, uklonil a významně zakašlal, aby získal pozornost dospělých. Rodiče a ostatní staroušci na něho zírali a nechápali, co se bude dít.
Olin vytáhl své spisy a začal číst příhody s dědou Karlem. Jako první byla na řadě příhoda s kočkou Elizabetou. Pak přišly na řadu boty z Itálie.
To bylo tak. Těsně po revoluci v roce 1989, kdy se lidem z Československa otevřely hranice do míst, kam se do té doby málokdo dostal, se děda s babičkou rozhodli navštívit Benátky v Itálii. Babička se chtěla projet gondolou po kanálech a děda toužil po vyhlášené italské obuvi.
Babička byla zklamaná, protože projížďka loďkou by ji stála měsíční důchod a limonáda v zahrádce některé z restaurací by zase stála to, co celý oběd v našem prvotřídním hotelu. Dědu také od nákupu bot zrazovala. Děda ale řekl, že přijel pro boty a taky si je odtud odveze.
Místo památek, které určitě stály za obdiv, běhali po křivolakých uličkách a sháněli boty pro dědu. Babička si po příjezdu zcela neuváženě koupila několik lahví italského vína. Děda jí říkal, že doma mají lepší a určitě levnější, ale babička trvala na tom, že si ho koupí a odveze domů. Myslela si, že ho šoupne do autobusu a nebude se s tím celý den tahat, ale řidič zamkl autobus a odešel. Všichni si den v Benátkách užívali. Někteří se procházeli po Náměstí svatého Marka, koukli se do Dóžecího paláce, jiní odjeli lodí na blízkou pláž a koupali se.
Děda honil babičku z uličky do uličky. V normálním obchodě boty nechtěl koupit a říkal: „ To jsem sem nemusel jezdit a mohl jsem si je koupit u nás. Chci boty z malého krámku od pravého italského ševce.“
Víno v babiččině batohu už začínalo bublat a nějak v té láhvi nechtělo čekat až si děda najde vhodnou obuv. Ve chvíli, kdy dědeček začal vážně uvažovat o tom, že zanechá marného hledání, došla trpělivost i vínu v batohu babičky. Naštěstí si zrovna dala batoh ze zad na zem, aby si trochu odpočinula od nákladu a napila se teplé minerálky, když špunty v lahvích povolily a vystřelovaly jak rachejtle o Silvestru. Za nimi v gejzírech lítalo víno. Babička zaječela a uskočila. Děda situaci jednoduše zhodnotil: „ Říkal jsem ti, abys ten šunt nekupovala. Teď to máš! Co jsi ještě měla v tom báglu?“ „ Jen to víno a naši svačinu“, řekla babička.
„ Tak to budem celý den ještě hladovět, jo? No, to je , panečku, výlet! Hybaj někde do krámu, mám hlad jako vlk. A ten batoh hoď tamhle do koše.“ Babička popadla tu kapající věc, která jen bídně připomínala hezký batoh a nesla ho ke koši. Ukapávající tekutina vypadala jako krev. „ Emi, vypadáš, jako bys měla na stará kolena ženské potíže,“ smál se děda. Babička na něho zle koukla a něco ošklivého zabručela. Už ani nevěděli, kde jsou, ale doufali, že najdou podle cedulek cestu k autobusu.
Najednou se děda zastavil před mrňavým krámkem, který vypadal jako z pohádky o Pinochiovi. Malá výloha, nízké dveře a boty za slušnou cenu. Dědeček rozradostněn vtrhl dovnitř a za použití všech cizích řečí, které se kdy naučil nebo v pár slovech zapamatoval, vyžadoval vysněnou obuv. Obchodník a jeho pomocník, kterého vylákal z kumbálu hluk, koukali na dědu jako na šílence. Vyhověli mu však a nechali ho boty vyzkoušet. Děda byl nadšený a vzal si jeden pár. Vítězně vypochodoval s krabicí na ulici. Po příjezdu domů si každý den pyšně vykračoval ve svých italských botách po vesnici.
Takhle chodil dva měsíce. Jednoho dne přišel domů bos. „ Tak si představ, Emi, že se mi ty boty rozpadly přímo na nohách. Větší bídu jsem ještě neviděl. Kde je ta krabice? Napíšu stížnost a pošlu jim to tam zpátky. A jestli mi to nenahradí, tak jim to tam osobně dojedu vysvětlit,“ řval děda. Okamžitě zbytky bot vrazil do krabice a česky napsal žalující dopis s menšími výhružkami.
Asi za čtrnáct dní přišla nová krabice se zcela novými botami, dopisem a výstřižkem z novin. Boty, které si děda v Benátkách koupil, byly boty do rakve. V dopise bylo napsáno, že dědovi moc děkují za skvělou reklamu, kterou jim udělal, protože tyto boty nejsou vyráběny k běžnému chození, a přesto děda v těchto botách chodil dva měsíce a byl spokojen. Tak jsou kvalitní! Jako dík byly přidány zcela nové a funkční boty na chození zaživa. V novinovém výstřižku byl sice děda vykreslen jako přihlouplý český venkovan, ale děda říkal, že tak malá zas Evropa není, aby se na něho jezdili lidi dívat jako do ZOO, a navíc tam naštěstí neuvedli jeho jméno. Tak děda nakonec dostal své vytoužené italské boty pro běžné nošení.
Při Olinově čtení jsem sledoval dospěláky a nezakrytě se řehtal všemu, co četl. Všichni poctivě a pečlivě poslouchali, pili víno, moravské, ne italské a postupně roztávali jako sníh. Smáli se. Některým až tekly slzy od smíchu. Takovéhle rozloučení by si děda přál. Žádný pláč, ale smích. Byl jeho průvodce životem, tak proč by to mělo být jinak i po jeho smrti.
Ten den i večer už nikdo neplakal. Probíraly se různé příhody s dědou, i jiné, které kdo zažil. Babička si vyžádala Olinovy paměti. Prý až jí bude smutno, že si je bude číst a u toho prohlížet fotky. Po čase opravdu příhody spojila s fotkami a udělala z toho knížky, které rozdala všem příbuzným a přátelům. Děda je stále s námi. Jeho láska, energie, kterou nám všem předal, žije dál v nás.