"Šťastná rodina "(3,4,5)

Matiku mi vysvětlil překvapivě skvěle, zazářila jsem. Cestou ze školy přidám do kroku víc než obvykle. Modřiny na těle po dvoudenním klidu konečně začali měnit barvu a ty menší se ztratily úplně. Nepředpokládám, že bych došla do prázdného domu, ale pořád doufám, že dnešek bude probíhat přinejmenším tak dobře, jako včerejšek. Když ale dojdu domů, všechny představy se rozplynou. Hlasitá hudba mě přivítá hned jak otevřu dveře a na stole najdu lísteček s nápisem: Laskavě zalez do svýho pokoje a dělej že vůbec neexistuješ, mám společnost! Naštvaně papírek zmačkám a hodím ho do koše. Se sklopenou hlavou odpochoduju nahoru. Kolem jeho pokoje projdu jako duch, i když pochybuju o tom, že by mě přes tu hubu byl vůbec schopnej slyšet. Mohla bych dělat sebevětší rámus a stejně by mě nikdo nezpozoroval.
Chvilku uvažuju o tom, že vypadnu ven, nebo alespoň půjdu něco uvařit, ale radši se neopovažuju vylízt z pokoje. Kdybych aspoň tušila do jaký nálady se ráno milostpán probudil. Nějakou dobu se snažím udělat alespoň něco do školy, ale dělají takovej bordel, že se nedokážu na nic soustředit. Nakonec to vyřeším sluchátky a vlastní hudbou s maximální hlasitostí. Možná bych dokonce usnula, kdyby mi v kapse nezačal vibrovat telefon. Znuděně ho vyndám z kapsy a přečtu s novou zprávu s textem Okamžitě přijď!!!! Naštvaně sundám sluchátka a ohromí mě ticho, které najednou vládne domem.Opatrně otevřu jeho dveře a nakouknu dovnitř.
„Zatraceně! To ti musím psát, aby si přišla?! To neslyšíš že tě volám nebo co?!“ Ječí na mě hned jak mě zpozoruje.
„V tomhle bordelu?!? Musela jsem si vzít sluchátka, abych to nemusela poslouchat! To si myslíš že bych v tomhle mohla něco sly…,“ zaseknu se, když pohledem narazím na krvavej vlek na rámu postele. Snažím se nedomýšlet, co se tady stalo, ale hlavou se mi najednou honí nepočetně návrhů.
„Praštila se,“ probodne mě pohledem ještě dřív než stačím něco říct.
„Tohle nemyslíš vážně že ne?!“ Vyjeknu po něm. Jen se škodolibě pousměje a přiloží si prst na rty. Nehodlám mlčet, chci spustit znovu. On mě ale chytne pod krkem a přirazí ke zdi.
„Buď zticha, rozumíš?“ Procedí mezi zuby.
Chci něco říct, nebo aspoň přikývnout, ale nejde to. Svírá mě natolik pevně, že se mi vženou slzy do očí a pomalu setmí před očima. Konečně povolí stisk. Čekám až se omluví, takhle daleko nikdy nezašel, ale jen mě propleskne abych se probrala.
„Rozumíš?!“ Na chvilku mě zase stiskne. Jen vystrašeně přikývnu.
„Dobře. Teď mě poslouchej…Zavoláš jí taxíka a pojedeš s ním k nim domů. Počkáš až za sebou zabouchne dveře a zase se vrátíš, jasný?“ Nedokážu promluvit, chtěla bych ze sebe vydat alespoň blbý JO, ale prostě to nejde.
„Tak sakra jasný?!!“ Zatřese se mnou. Znovu jen přikývnu.
„Fajn. Tady máš peníze. Jdi zavolat ten odvoz a počkaj až přijede, já jí přivedu dolů. Nezvorej nic, jasný?“ Koukne po mě, ale už nečeká na odpověď a nechá mě odejít. Seběhnu ze schodů takovou rychlostí, jako nikdy předtím. V rychlosti volám taxíka kterej dorazí ještě dřív, než se dokážu vzpamatovat. Cestou se snažím zadržet slzy. Dokud sedí slečna, jejíž jméno se ani neobtěžoval zmínit vedle mě docela to jde, ale když se v taxíku ocitnu sama je to o dost těžší. Nemůžu se domů vrátit se slzama v očích, nechci slyšet další jeho posměšky.
Zhluboka se nadechnu a otevřu vchodovky. Porozhlídnu se po kuchyni, vypadá to, že si zase zalezl k sobě. Rychle vyběhnu nahoru a zavřu se do koupelny. Sundám ze sebe kalhoty a triko, mám v plánu se naložit do vany tak na milion let, přes proud vody nebude slyšet vůbec nic… Když se otevřou dveře dojde mi, že jsem zapomněla zamknout. Nikdy jsem to nedělala, nikdy to totiž nebylo potřeba.
„Co tady děláš?“ Zavře za sebou.
„Já nevím, co myslíš že se tak dělá v koupelně?!“ Vím že bych se teď tak chovat neměla a že to nebude mít dobrej konec, nemám už ale sílu před ním couvat.
„Nech si tyhle kecy na někoho jinýho!“ přejede mi prsty přes rameno a trošku utlumí svůj řev.
„Zatraceně o co se to snažíš?!“ Otočím se na něj se slzama v očích.
„Šššš, nekřič tady... Vždyť se nic neděje ne? Děje se něco? Ty brečíš? Udělal ti někdo něco?“ Natlačí mě s úsměvem na zeď.
„Tohle nemůžeš sakra! Tohle už ti můžou dokázat!! Budou vědět, že si na mě šahal!“ Začnu křičet pro změnu já. Jen nakloní hlavu, zlehka se usměje a praští se mnou o zeď. Dám si do hlavy takovou ránu, že se mi na pár vteřin zatmí před očima.
„No vidíš, jak umíš bejt zticha,“ zašeptá mi do ucha a zmizí s úsměvem na tváři.
Nechám svoje tělo padnout podél zdi na podlahu. Už se ani neobtěžuju zavřít dveře, je mi jedno, jestli mě uslyší.

--
Po jeho posledním výstupu mi zase dopřál nějakou tu chvíli klidu – na něj až moc dlouhou. O víkendu mi ale došlo, proč se tak uklidil. Kdyby se máma trochu víc zajímala, všimla by si skoro zmizelých modřin. Ona se ale o nic takového nestarala. Zdržela se doma sotva půl hodiny a odjela na další zájezd. Jen se blbě usmíval, když se za ní zavřely dveře…

„Kam jdeš?“ Houkne na mě v neděli večer, když se snažím vyklouznout ven.
„Ke Kamile, musíme dodělat něco do školy,“ zalžu.
„Teď večer? Nikam nejdeš. Uděláte to zítra“ probodne mě pohledem.
„Zítra bude pozdě,“ začínám si v hlavně připravovat další výpovědi.
„To jste si to nemohli udělat dřív?“ Vyjede po mě.
„Zapomněli jsme na to,“ sklopím pohled na zem a o krok ucouvnu když vyjde z pokoje.
„Odvezu tě tam,“ pohodí si s klíči v ruce.
„To je dobrý…to nemusíš…spíš bude lepší, když pro mě pak přijedeš, za pár minut mi jede autobus,“ pokusím se o úsměv.
„No dobře… ale tohle si nezvykej, jasný?“ Zvýší tón hlasu. Jen přikývnu a co nejrychleji zmizím z domu.

Oddechnu si, když se vytratím z jeho dohledu a zamířím opačným směrem. Slíbila jsem Kubovi, že s ním půjdu ven pár dní před tátovou smrtí a až teď jsem byla konečně schopná si s někým vyjít. Dřív jsme spolu chodili ven docela často, ale poslední dobou jsme na sebe neměli čas. Cestou radši zavolám Kamile, aby mě před Danem kryla.
„Ahoj,“ špitne a obejme mě. Snažím se zahnat všechny slzy. Jsem tak ráda že ho konečně vidím, mám najednou obrovský pocit bezpečí. Tak moc bych mu chtěla všechno říct.
„Ahoj, promiň že mi tak dlouho trvalo, než jsem si na tebe dokázala udělat čas.“
„Nic se neděje,“ usměje se, „proč si nechtěla, abych pro tebe přijel? Vždycky jsem pro tebe přeci jezdil,“ povolí objetí a podívá se mi do očí.
„Já…,“ uhnu pohledem, „chtěla jsem..,“ vytáhnu z tašky krabici džusu, láhev vodky a pokusím se nahodit nevinný pohled.
„Ty alkoholiku,“ usměje se a začne přilívat vodku do jahodového džusu. Vůbec jsem jí ale nebrala pro něj. Byla to moje jediná záchrana, která mě poslední týden odnášela z Danova světa.

Konečně se začínáme dostávat do té správné nálady, když mi přijde zpráva od Kamily: volal tvůj bratr...chtěl tě k uchu, tak jsem řekla, že jsi na záchodě...vyhrožoval že přijede, zkus dorazit co nejdřív...
"Sakra," zabrblám.
"Děje se něco?"
"Budu muset jít," dopiju zbytek džusu.
"Já tě ale nikam nepustím," obejme mě pevně. Snažím se chovat normálně, ale začínám panikařit.
"Musím ještě za Kamilou, slíbila jsem že příjdu, je pozdě," pokusím se mu vymanit z objetí.
"Doprovodím tě," usměje se. Nenapadá mě jedinej smyslnej důvod jak se vymluvit a tak mu to povolím. Doufám, že to Dan s tím příjezdem nemyslel vážně, pro jistotu ale prodloužím krok.

Když dorazíme do Kamiliny ulice zpozoruju Danovo auto. Opírá se o něj a blbě se usmívá.
"Jdi pryč," procedím mezi zuby.
"Cože? Děje se něco?" Chce mě chytit za ruku - ucuknu.
"Můj brácha…on... neměl nás spolu vidět," vzdoruju strachu, nejradši bych někam utekla.
"Říkala jsi, že nemáš bratra," prohodí nechápavě.
"Taky že nemám," kousnu se do rtu a zastavím se těsně před Danem.
"Tak tohle je on jo?" Jsem rád že si s ním konečně můžu vyřídit účty," ušklíbne se na Kubu.
"Co? O čem to mluvíš. Je to kamarád. Pojeď domů prosím," natáhnu se pro kliku od auta, jen mě chytne za triko a stáhne k sobě.
"Co to sakra děláš?!" Snažím se vytrhnout - marně
"Nedovolím, aby ti někdo ubližoval! Rozumíš?" Chytne mě ještě pevněji. "Proč jí sakra ubližuješ?" Křikne na Kubu.
"Cože? Já jí nic neudělal... jen jsme na sebe neměli čas," brání se.
"Nedostatek času způsobuje modřiny co?" Vyhrne mi tričko a poukáže na modřiny na zádech. "Už se k ní nepřiblížíš! Je ti to jasný?! Nikdy," strčí mě do auta. Už se ani nesnažím dostat se ven, jen si zacpu uši abych neslyšela všechen ten řev. Čekám že spustí i na mě jen co vleze do auta. On si je ale moc vědom toho, že to si teď dovolit nesmí. Mile se na mě usměje, naposled probodne Kubu pohledem a zmizí z jeho dohledu. Celou cestu dělá jako bych neexistovala, vesele si prozpěvuje. Když zajede do dvora vystoupím ještě dřív než zastaví a uteču do domu. Jakmile si uvědomím, že před ním nemá cenu utíkat, ani se zamykat zastavím se v kuchyni a se slzami v očích čekám co přijde.
„Už tě s ním víckrát neuvidím jasný?!“ Křičí přes celý dům. Neodpovím mu, nemám odvahu vydat ze sebe ani hlásku.
„No…jak myslíš. Máš poslední šanci, protože pak už to nebude možný, odnese to za tebe,“ usměje se spokojeně a zamíří nahoru. „Jooo… a udělej mi laskavě něco k jídlu, mám hlad.“
--

Vystoupat do schodů mi dělá o dost větší problém než obvykle. Nikdy jsem před ním nedala najevo že piju, ale po tom co před pár hodinami udělal už jsem se neudržela. Slyším za zády jeho smích, když úspěšně zdolám poslední schod. V pokoji sáhnu pod postel a vytáhnu další láhev vodky. Už jí ani neředím s džusem. Je mi jedno co se bude dít dál, ale jsem si jistá že to nechci vnímat. Zavřu oči a snažím se vydržet co nejvíc loků, žaludek se mi zvedne natolik, že se o to znovu pokusím až když se z vedlejšího pokoje ozve hudba a hlasitý smích. Trochu mě uklidní, že slyším dva hlasy. Nikdy na mě nebyl hnusnej když tu někoho měl, krom tý holky, která si nejspíš stejně nic nepamatuje. Znovu naklopím flašku směrem vzhůru a snažím se nevnímat chuť jejího obsahu. Tentokrát už to není tak hrozný, na pár vteřin nevnímám vůbec nic, na existenci tohohle světa mě zase upozorní žaludek. Spokojeně se usměju a položím flašku na zem. Cítím náhlý nával tepla a energie. Neudržím se a věnuju svému tělu ještě pár loků, možná bych tentokrát vydržela vážně dlouho, kdyby zase nezačal otravovat.
Znechuceně se zvednu z postele a vejdu do jeho pokoje. Přivítá mě s úsměvem, popostrčí mě dovnitř a zabouchne za mnou dveře. Pro jistotu se o ně opřu abych udržela rovnováhu. Na chvilku zavřu oči a snažím se uklidnit, dokud sem seděla na posteli stál svět tam kde má, teď se točil všemi směry.
„S Romanem se znáš viď?“ Promluví na mě po chvilce.
„Co?“ Vyhrknu ze sebe a snažím se začít vnímat. Jen ukáže na namakanějšího kluka u něj na posteli.
„Znáte se ne?“ Pousměje se na něj.
„Co já vím,“ špitnu a zase zavřu oči. Cítím jak ztrácím přehled o tom, co se děje. Jak zapomínám na vteřiny, které právě uběhly.
„Měla by jsi vědět. Změnil jsem trošku názor. Klidně se s tím svým Kubíčkem scházej. Je to jen na tobě, jestli se ještě budeš mít s kým sejít.“ Přistoupí ke mně.
„Cože? Co to plácáš?“ Cítím jak se mi motá jazyk. Nejspíš mi ani není rozumět.
„Jak jsem řekl, je to jen na tobě. Snaž se zlato,“ zašeptá, hodí mě na postel a se zalomenýma rukama se vrátí zpět do křesla.
Mám problém vnímat, co se kolem mě děje. Cítím jemné dotyky na svém těle, ale vše se mi zdá, jakoby to byl jen sen. Jeho hloupý úsměv mě ale vždy přesvědčí o opaku. Cuknu sebou, když ucítím polibek na krku, ale když si všimnu jeho výrazu ztuhnu a zavřu oči. Díky tomu, co se mi povedlo do mého krevního oběhu dostat dokážu vypnout a cítit jen zaryté nehty do kůže. Né na dlouho, zvuk zaklapnutí dveří mě donutí je otevřít Do očí mi vhrknou slzy, když narazím na prázdné křeslo. Né že bych jeho přítomnost vyhledávala, ale do teď si ta osoba za mnou pořádně nic nedovolila.
„Nedělej to, prosím,“ zašeptám, když se ze mě snaží sundat tričko.
„Sklapni,“ procedí mezi zuby a věnuje mi agresivní polibek. Až teď mi došlo, že nejsem jediná, kdo je pod vlivem.
„Je mi špatně,“ špitnu po chvíli. Nejspíš se byla nějakou dobu úplně mimo, snažím se posadit se a uklidnit svoje tělo. Silně mě chytne pod krkem a srazí zpátky na postel.
„To ale není můj problém,“ slyším v hlavě jeho tlumený hlas, je to ale to poslední co vnímám, neovládám svoje tělo, nedokážu se pořádně nadechnout…
Třeští mi hlava… Je mi zle, bolí mě celý tělo. Klid a ticho ruší pravidelné pípání. Oči mě začnou pálit, hned co je pootevřu, jakoby do nich světlo pronikalo přímo od zdroje. Když je konečně na chvilku donutím, aby zůstali otevřené, vidím natolik rozmazaně že nedokážu posoudit kde se nacházím. Až po několika minutách konečně poznám nemocniční pokoj. Škubnu sebou když pohledem narazím na Dana.
„Dobré ráno,“ usměje se. Jen od něj odvrátím pohled a zadívám se do stropu.
„Copak? Není ti dobře? Není divu…otrávit se v 15 alkoholem… umíš si vůbec představit, jaký z toho může mít MÁMA problémy?!?“ Přejede mi prsty po ruce. Je mi jasný, že tohle chování skončí hned, co opustíme prostory nemocnice.
„Přijede sem?“ Zachraptím s nadějí.
„Ne, nepustí jí a já jí ujistil že budeš v pohodě. Zítra jí stejně končí zájezd, takže by to bylo zbytečný, jen by kvůli tvojí blbosti přišla o další peníze…
Po skončení návštěvních hodin se mi neskutečně uleví. Popravdě, hodně dlouho jsem nebyla tolik v „bezpečí“. Sem na mě nemůže. Moje nadšení ale zmizí hned po tom, co mi oznámí, že mě už zítra pustí. Čekala jsem alespoň, že budou zkoumat původ všech těch modřin a škrábanců, ale všechno to stihl uhrát na pád ze schodů a můj boj s ním, když mi chtěl pomoct. Nemá cenu to nějak rozebírat, stejně mi neuvěří. Večer mě dovezou na pokoj mezi ostatní lidi. Jedna z menších holčiček hystericky brečí v mateřském obětí, že ta zlomená ruka pořád bolí. Snažím se nadát najevo svoje znechucení z toho, co se tu děje. Taky bych tu chtěla být jen se zlomenou rukou. Všichni na mě koukají jako na alkoholika, nikdo se mnou naštěstí nemluví. Nikdo z nich netuší co se doma stalo…