Znáte ten pocit, kdy se snažíte zhypnotizovat hodiny, aby čas na chvíli zpomalil? Tak to zkouším dneska celej den, ale pátá se neúprosně blíží. 16:53 sakra už je to tady. Proč jsem si musel vybrat zrovna dnešek. Proč sakra! Ale přece nejsem srab, abych tohle nezvládl. Dneska ji to prostě řeknu! 16:58 čas se začít balit a vypadnout z práce. Ne že bych tady byl k něčemu platnej. Rekonfigurace dat beztak nikoho nezajímá a i můj šéf vlastně neví, co dělám a proč… to že ani neví, jak se jmenuju je zbytečný zmiňovat. Prostě to tady nenávidím. Jsem tady zbytečnej a neoblíbenej a tyhle dvě slova dokonale definujou můj dosavadní život. Ale dnešek je jinej… dnes udělám něco, co jsem nikdy neudělal. Dnes jí to řeknu!!! Rozhod jsem se už minulý týden… nemohl jsem ten zžírající pocit vydržet a já prostě musím vědět, jestli ke mně něco cítí. Jestli ano tak tohle bude můj nejšťastnější den a jestli ne tak v nějakým zatuchlým baru budí pít tak dlouho, dokud nezapomenu.
Tak 17:00… čas jít… cesta domů je jako každý den… tramvaj přecpaná důchodcema, který používají francouzský hole s takovým umem, že by se i samurajové mohli něco přiučit.
Plán je doběhnout domů, dát si rychlou sprchu, převléci se a zamluvit stůl v restauraci. A pak cestou koupit kytku… hm nebo bonboniéru? Čokoládu? Sakra tohle ještě musím vymyslet. Bydlí jen pár bloků odsud, takže to vezmu pešky a cestou něco vyberu. Naštěstí jsem hned zjistil, že poslední místo kde je ještě otevřený je květinářství a tak jsem bez přemýšlení koupil puget rudých růží (prý je má nejraději)
Trochu (hodně!) jsem znervózněl a spíš než jdu tak se teď šourám a snažím se zapamatovat si těch pár řádků do kterých jsem vtěsnal co k ní cítím. Vyrušil mě až hluk z boční uličky. Nemohl jsem jinak než se jít podívat a uviděl dva fetáky jak okrádají nějakou mladou holku… ani nevím kde se ve mně ten „hrdina“ vzal, ale se to stalo rychle… ten co stál blíž mě uviděl a rozeběhl se ke mně s napřaženou rukou, ve které svíral nůž. To ale nemohl tušit, jak velkou chybu dělá… jelikož jsem svůj černej pásek v kickboxu měl zaslouženě, zastavil ho bez obtíží můj obloukovej kop patou. Na to se vzpamatoval i ten druhej ňouma a chtěl mě sejmout teleskopákem. Jedna rána na solar a kolenem zlomit nos… ten chvíli nevstane. Vyplašený holky jsem se jen zeptal jestli je v pořádku a poslal ji domů. Sám jsem pokračoval dál. Vlastně jsem si to skrz uličku dost zkrátil. Vyděl jsem z ní přímo na vchod do paneláku…
Tak jo, je to tady… jen pár schodů… zazvonit a počkat až se objeví u dveří. Ale v tom se stalo několik věcí naráz… ve chvíli kdy jsem stiskl zvonek, popraskalo sklo dveří a odněkud jakoby z jiného světa jsem uslyšel výstřel.
Tohle ne! Takhle se to nesmí stát!
Podlomila se mi kolena a já se při pádu otočil o stoosmdesát stupňů a zůstal sedět opřený o dveře. Ten zkurvenej sráč co jsem ho kopnul u sebe měl něco co vypadalo jako příruční dělo a já si až teď všiml, že mi uprostřed břicha vykvet středně velkej kráter... docela působivý co dokáže tak malej kousek kovu. Cítil jsem jak mi odchází cit z celého těla… díval jsem se jak ležím v tratolišti vlastní krve… na svý ruce, krerý ani snad nejsou moje, jak jsem při pádu zničil kytku a jak papír nasakuje krev… moji krev…
V tom se vedle mě otevřeli dveře a ona vyšla… podíval jsem se na ní a byl to ten nejkrásnější pohled v mém životě. Pokusil jsem se natáhnout ruku a podat ji ten zmáčenej cár papíru, ale už jsem se nevzmohl na nic. Opustil mě i zrak a jediný co jsem vnímal byl tlukot mého srdce, který byl stále pomalejší…
Jak se říká, že vám před očima, těsně před smrtí proběhne celej život… nevím jestli je něco takovýho možný, ale já jsem viděl jen její tvář a neuměl si představit, že bych měl myslet i na něco jiného než na Ní… a poprvé v životě jsem se necítil sám.
PeopleSTAR (9 hodnocení)