Krevní banka - 2. kapitola

Alisabeth - člověk
Seděla jsem na posteli a rozhlížela se po místnosti. Byl to hezký pokoj, opravdu hezký, ale to mi náladu nezlepšilo. Byl tu počítač, televize, koupelna, ale chodba, kterou mě sem dovedl pár ozbrojených goril mě říkala, že jsem v háji. Seděla jsem úplně v koutě, jelikož jsem se bála, kdy mě něco překvapí, něco na mě vyskočí, nebo tak… Bála jsem se opravdu hodně a to se znásobilo, když se otevřely dveře. V nich se objevila vysoká, krásná bruneta s pouty v ruce a za ní se rozevřela znovu ta hnusná chodba. Téměř jsem se rozklepala. Hezký pokoj nedokázal vylepšit dojem z tohoto hrůzostrašného místa.
„Alisabeth, pojď. Máš prvního odběratele,“ řekla suše a já se teprve roztřásla. Jakého sakra odběratele?!?!
„Ty nepůjdeš?“ povzdechla si bruneta.
„Jakého odběratele?“ řekla jsem vzlykavě.
„Odběratele krve. Vítej v krevní bance. Tvůj první odběratel bude majetný pan Sebastian.“
„Krve?“ zeptala jsem a začala ronit slzy. Co se mnou bude? Oni mě chtějí zabít… Já umřu… Už nikdy neuvidím rodiče! No prostě scéna, jak prase… To já umím!
Gizelle - člověk
Čekala jsem, že když je tu teprve tři hodiny, bude vyděšená, ale tahle se tak klepala a koktala, že jsem se bála jí dotknout. Pan Sebastian nebude nadšený… Nebo jo? Někteří upíři přímo lpí na tom, aby jejich dárce byl vyděšený. Prý je to rajcuje.
„Na nic se neptej a pojď. Pokud půjdeš, téměř nic se ti nestane,“ řekla jsem a když mi došlo, že nepůjde, přišla jsem k ní, vytáhla jí na nohy, spoutala a vytáhla jí z místnosti. Naprosto oddaně se nechala vést. Byla v šoku, ale mě konkrétně se nebála. Bála se odběratele a tohoto prostředí. Dotáhla jsem jí až do místnosti tři, kde už čekal Sebastian.
„Je mírně vyděšená,“ řekla jsem omluvně, když při pohledu na Sebastiana omdlela.
„To je v pořádku,“ zaculil se a přebral bezvládné tělo Alisabeth. Oddechla jsem si, rozloučila a vrátila se k pultu…
Sebastian - upír
Její teplé tělo mi bezvládně leželo v náručí, což mě mírně vyvádělo z míry. Chtěl jsem z ní pít, a když není při vědomí, není to ono. Opatrně jsem jí popleskal po tváři, tak se probrala. Měla krásné vyděšené zelené oči a když mě spatřila, začala sebou zmítat a klepat se.
„Neboj…“ řekl jsem tiše a pevně jí stiskl. Bolestně zaúpěla a přestala sebou cukat, ovšem klepat se nepřestala se.
„K-k-k-kdo jsssi?“ zašeptala. Byla tak úžasně roztomilá, když se bála.
„Jsem Sebastian, neboj se mě,“ řekl jsem a vysunul tesáky. Začala ječet a znovu sebou zmítat. Mělo mi dojít, že tesáků se bát bude… Znovu jsem jí stiskl, ale stále se zbytkem těla zmítala. Hloupoučká… Myslí si, že se mi vykroutí. Něžně jsem jí odstrčil hlavu na jednu stranu a zaryl tesáky do kůže na krku. Přestala křičet a povolila. Chytrá holka, velice chytrá, úplně povolila a neomdlela. Jakmile povolily její svaly, krev proudila mnohem snadněji, tudíž jí to mnohem méně bolelo. Stále se sice trochu cukala bolestí z rány na krku a tiše mě proklínala, ale byla velice tichá. Opravdu mě překvapila její inteligentní reakce, ale jakmile můj jazyk smočila první kapka krve okamžitě se mi mozek vypnul. Byla tak neskutečně lahodná. Myslím, že jsem vysál trochu víc, než tři litry, ale každopádně jí to neuškodilo. Zasunul jsem tesáky a olíznul ten hebký, krásný krček. Povolil jsem a postavil jí na zem.
„Jak jsi věděla, že máš povolit?“ zeptal jsem se a pohladil ji po tváři.
„Nevím, prostě jsem neměla důvod se zmítat, stejně jsi silnější…“ stále měla rozklepaný hlas a couvala.
„Dobře. Máš super krev, ještě se uvidíme,“ řekl jsem trochu přiblble, ještě jednou si jí prohlédnul, jestli neomdlévá a vyšel z místnosti. Od první chvíle jsem věděl, že tuhle musím, musím mít.
Gizella - člověk
„Gizello, potřebuji tu dívku. Dám vám za ní kolik chcete,“ řekl rázně pan Sebastian.
„Ale pane Sebastiane, já si nejsem jistá, jestli vám ji mohu prodat. Mohu vás ovšem dovést do druhého patra, kde si můžete vybrat z mnoha dívek.“
„Slečno, ale já potřebuji tuto. Má dokonalou, dokonalou krev, je krásná, inteligentní a myslím, že si jí časem bez problémů ochočím.“
„To nepochybuji, je poddajná, ale musela bych to probrat s panem ředitelem.“
„Do toho!“ povzbudil mě pan Sebastian a pokynul rukou k telefonu. Vzala jsem sluchátko a vytočila číslo pana McCourtneyho.
„Ano?“
„Dobrý den, pane. Tady Gizelle. Je tu pan Sebastian a chtěl by koupit Alisabeth Krace. Bylo by to možné?“
„No ano, ale pouze za cenu dvacet milionů eur.“ Zavěsil, dělá to vždycky. Položila jsem sluchátko.
„Ano, bylo by možno prodat slečnu Alisabeth, ale pouze za cenu dvacet milionů eur,“ řekla jsem vážně.
„Beru to.“
„Výborně!“ Zaculila jsem se a vytáhla bankovní portál. Popravdě jsem to čekala. Pan Sebastian má na účtě dvacet miliard, takže si nějakou Alisabeth může dovolit a navíc se mu to vyplatí. Vyťukala jsem údaje do portálu a druhou krabičku podala panu Sebastianovi. Ten neváhal a naťukal pin.
„Výborně,“ řekla jsem a znovu se zaculila, když mi portál potvrdil převod z účtu. Vstala jsem, vzala pouta a šla do místnosti tři. Alisabeth nervózně přešlapovala uprostřed místnosti. Beze slova se na mě podívala a kývla. Nasadila jsem jí pouta a dovedla panu Sebastianovi. Alisabeth se držela spátky a když jí chytil za pouta začala na něj kopat, křičet a zmýtat se. Pan Sebastian jí chytil za pas a přehodil si ji přes rameno.
„Děkuji,“ řekl a vyběhl z haly ke schodům…