Krutý osud plný krve... Život ztracené duše.

Narodila jsem se v SF. Žila jsem tam šťastně se svými rodiči,psem a hadem. Když mi byly tři roky,narodila se mi sestra. Tehdy se všechno obrátilo vzhůru nohama. Rodiče se o nás najednou nechtěli starat,tak se nás ujala její sestra s manželem. Zrušili s námi veškerý kontakt,všechno. Nechtěli nás. Nevím proč. Přestěhovaly jsme se se sestrou do Prahy,kde jsme našly nový domov u tety a strýce. Chodila jsem tu do školky a poté i do školy. Brali mě normálně,nepovažovala jsem se za někoho zvláštního...
Když mi bylo 11,má sestra onemocněla. Byla to pro mě rána,protože ona byla to jediné,co mi zbylo. Byla jsem nucená zahodit dětství,a být silná. Nevěděli,co se s ní děje,co jí pomůže. Nakonec se ukázalo,že potřebuje krev. Má ale vzácnou krevní skupinu,a jediný, kdo jí mohl pomoct,jsem byla já. Odebrali mi hodně krve,tak,aby jí to pomohlo. Od té doby,už v mém životě šlo všechno z kopce..
začala jsem se řezat,a řešila tam problémy...trávila jsem měsíce a měsíce v nemocnici,kvůli nedostatku krve...přestože z ní mám fobii,věřila jsem že mi to pomáhá...zavřeli mě do psychiatrické léčebny,kde se to ale vše jen zhoršilo. trpím mírnou klaustrofobií,a nenávidím když nemůžu vyjít ven,nenávidím být někde zavřená. docházel mi vzduch,a mívala jsem záchvaty dušení...nemohla jsem takhle dál...
Ve 12 se mi ozvala máma...měla jsem co dělat,abych se jí neozvala zpět,a neletěla za ní. Teta mi vysvětlila,že je to jen na mě. Pokud chci,můžu to udělat,ale ať si to rozmyslím. Poslechla jsem. Zničila mi život,zkazila dětství,nezasloužila si mě ani sestru. Nechala jsem to plavat,a máma po nějakém čase také. Ve 13 se to obrátilo. Přišla má první láska...první velká taneční soutěž....první opravdová nejlepší kamarádka...zamilovala jsem se do kluka,který mi po roce řekl,jestli s ním nechci zajít na zmrzlinu,přestože bylo -20 stupňů,a já šla,a on mě políbil...vyhrála jsem baletní soutěž,a získala stipendium na prestižní taneční konzervatoř...a objevila se slečna,4 roky starší než já,s otázkou,zda jí můžu pomoct...toho kluka teď nenávidím za to,že mi zlomil srdce,že si se mnou hrál,a že mě využil ku svému prospěchu...tu konzervatoř jsem poslala do kytek,a šla na gympl,protože jsem si rozdrtila klouby...té slečně jsem zachránila život,ta slečna tu se mnou pořád je,a tahle slečna je jediný světlý článek v mém životě,protože tu se mnou byla,a protože jsem jí nikdy nic nemusela odpouštět...a tuhle slečnu mám dodnes nejraději na celém světě...
začali tady i mé problémy s anorexií,které se propojily s tím řezáním...hubla jsem docela neskutečnou rychlostí,a tak jsem při mých tehdy asi 150 cm vážila sotva 30 kilo. Ale nějak jsem to neřešila,bylo mi to jedno. Tím že sem přicházela o krev,a neměla v sobě dost živin,způsobila jsem si další návštěvu nemocnice,léčebny,testů,infuze,psychiatra,a nevím co ještě...bylo toho na jednu mladou holku moc...trochu hodně moc...
ve 14 mě tedy ten kluk pozval v -20 stupních na zmrzlinu...a tenhle kluk se mnou o rok později maloval pokoj,a tenhle kluk mě nenechal napospas smutku,a tenhle kluk mě poté nechal...podvedl mě,a nechal jít...dovolila bych si říct,že mi zničil to těžce vydobyté štěstí...protože...v té době jsem byla opravdu velmi šťastná,a on to zkazil...opět se to celé točilo,znovu...řezání,anorexie,nemocnice...v 15 letech byl můj život opravdu až příliš...jeden den to celé poslal ke dnu ještě víc...má nejlepší kamarádka mi volala,že jede za mnou. Šla jsem jí naproti,když jsem viděla že přechází silnici,a řítí se na ni auto..vyběhla jsem,a nevím co to způsobilo,a v několika okamžicích jsem ji smetla k zemi...auto odjelo,a já jsem jen s neuvěřením koukala na své ruce od krve...měla zlomenou nohu,ale co bylo horší,rozrazila jsem jí hlavu o obrubník...zavolala jsem záchranku,a snažila se jí krvácení zastavit. V nemocnici mě za ní nechtěli pustit. Když se ale probrala,zalitovala jsem,že mě tam sestra "propašovala"...podívala se na mě,jako bych byla kus ledu...a její otázka "Kdo je to..?" mi dodnes straší v hlavě. Nepamatovala si mě...Po pár týdnech ji pustili domů, a já jsem stále čekala,co bude. Vyrazila jsem do kavárny,kam jsme spolu chodívali s nadějí,že ji tam možná potkám...sedla jsem si k našemu stolu,když jsem slyšela něco,co mě donutilo i přes mou výšku,skákat metry vysoko..."Ty se od těch bot nikdy neoddělíš,viď zlatíčko ?" jediný,komu jsem dovolila aby mi tak říkal,byla ona...a také to byla ona,komu jsem dovolovala aby si dělal srandu z mých podpatků a lásky k nim...objala jsem ji,a na moment věřila,že to bude v pořádku..
a tak jsem tady...stále žiju v Praze...mám doma zelenou krajtu,zdivočelou ale živou sestru a tetu se strýcem...mám v pokoji stále ty cákance od barvy ze dne,kdy jsem s ním spala...mám po zdech fotky mě a jí z různých míst...z Paříže,Londýna a tu obří koláž přes zeď z těch měsíců,co jsme strávili v New Yorku...mám pořád tu samou nejlepší kamarádku,která mi denně děkuje za svůj život...mám stále jizvy po těle,které se asi nikdy nezahojí,a které nikdy neustanou,protože toho nemohu nechat...mám stále tu hubenou postavu,stále vážím pouze 38 kilo,což je na mou výšku sakra málo...stále mluvím dokonale anglicky...a stále hledám cestu,kterou se vydat tak,aby vše bylo v pořádku...protože stále věřím tomu,že jednou najdu sama sebe,a vytvořím si život,který bych chtěla...zatím mám jen svůj podkrovní pokojík,nejlepší přítelkyni,milující kamarády a večery s depresí a v slzách...to je zatím,má životní story.