Láska bolí..

Stojím tu na nádraží. Čekám. Naplňují se mnou rozporuplné pocity. Nejsem si jista sama sebou. Je to ono? To na co jsem tak dlouho čekala? Buší mi srdce jako pokaždé, když na něj pomyslím. Cítím ten nepříjemný pocit, jak mnou pomalu plyne. Zmocňuje se mne a já přestávám uvažovat racionálně. Bere mi mou sílu, mou odhodlanost, mou statečnost. Bere mi vše, co mi dával. Potřebuji ho. Potřebovala jsem ho? Neuplyne jeden jediný den, kdy bych na něj nemyslela. Vše je tak těžké, když tu se mnou není. Ano, potřebuji ho. Necítím ho. Je daleko. Pryč. Proč jsem ho jen nechala odejít? Co jsem si myslela? Že mi snad bez něj bude lépe? Jsem já to ale hloupá husa. Teď už necítím nic. Jsem prázdná. Vše jsem dala jemu a s ním to také odešlo. Nezbylo mi nic, co by mělo nějakou hodnotu. Nechal mě tu stát s tou prázdnou duší. Má mysl však nikdy nebude prázdná. Pocit provinilosti ji zcela naplňuje. Nikdy už to nepůjde vrátit. Nikdy už to nebude jako dřív. Vše jsem zahodila jednou sms. Naprosto bezmyšlenkovitě jsem vyhodila, vše o co jsem tak dlouho stála. Kolik nocí jsem probrečela s nadějí, že snad cítí to samé. Miloval mne. Já jeho? Proč jsem jen tak neschopná projevit své city. Ano, milovala jsem ho a asi i dlouho budu. Proč jen teď? Nyní není času na lásku. Není čas na nic. Musím se soustředit na to, co je pro mě zásadní. Lásku najdu i později, nic není ztraceno. Probuď se!
Tak proč tu teď stojím a čekám na něj? Je to snad projev slabosti? Nemohu bez něj být? Ale mohu, nikdo není nenahraditelný. Katko, přestaň už být tak slabá. Po slabých se šlape, ale ty musíš stát. Otoč se a jdi. Zmiz už mu nadobro z očí. Zakopej vaši poslední šanci. Odleť jako pták, protože tak jedině budeš doopravdy svobodná. Je čas. Otoč se. Je to tvá jediná možnost. Stačí jediný pohled do jeho očí a utopíš se nadobro. Zavalí tě mlha a cesta zpět už nebude možná. Ztratíš se docela. Budeš pak opravdu šťastná? Opravdu ti dokáže najít cestu životem? Pomůže ti? Miluje tě stále? Nebuď bláhová a jdi.
Čas se nachyluje a já nejsem schopná udělat to rozhodnutí. Mé schizofrenní myšlenky se neustále překřikují a já už nemám jistotu ani v sobě sama. Co mám jen teď dělat? Autobus zastavuje a cestující vystupují. Cudně klopím oči. Nedívám se. Cítím strach. Bojím se. Není cesty zpět. A co když nepřijel? S hrůzou zdvihnu oči a zahlédnu ho. Nejistě sešlapuje schody z autobusu. Rozhlíží se. Naše zraky se poprvé setkaly. Jeho pohled je jako nůž v srdci, nebo je to snad pírko, co ho jemně lechtá a nutí ho tak nelidsky bušit? Je to snad naposledy, co tak zběsile buší? Mám naprosto kamennou tvář. Nedokážu vyjádřit své pocity. Je o snad slza, co mi kropí obličej? Podívala jsem se k nebi, nepršelo. Dlaní jsem si rychle utírala slzy z tváře. Po chvíli už jsem měla ruce celé mokré. Jako bych měla nezastavitelnou ránu, která nešla zastavit. Plakal jsem, ať už jsem chtěla nebo ne. Sklopila jsem pohled k zemi a čekala jako na popravu. Co se bude dít? Nejradši bych utekla. Jsem srab. Srdce mi buší, že ho slyším až v hlavě. Vidím jeho nohy stát přímo přede mnou. Neodvažuji se zvednout hlavu. Musím? Já nechci, nemohu se na něj podívat a dělat, že jsem v pořádku. Bolí to. Ach bože jak strašně to bolí. Miluji ho. Potřebuji ho. Chtěla bych ho umačkat. Mám strach.
„Ach Kačenko.“
Slyším ten známý hlas. Je to on, přijel. Jako sluha se kloní pánovi, podlomila se mi kolena. Nedokázala jsem stát. Zdvihla jsem hlavu a uviděla ho. Díval se na mne těma nejkrásnějšíma očima. Neusmíval se, byl smutný. Nedokázala jsem nic říct. Už je to tak dávno, co jsem ho viděla se na mne tak dívat.
„Kačenko, mně to hrozně mrzí.“
Dodal bezmyšlenkovitě, pár vteřin po tom, co uviděl můj další nával slz. Nedokázala jsem se ovládnout a vší silou jsem se na něj vrhla. Objala jsem ho tak, jako objímají děti svou mámu. Tu jedinou osobu, které věří. Protože máma je ta, která je nikdy nezradí. Tak takovou důvěru jsem teď měla k němu. Mačkala jsem ho a plakala. Už nikdy ho nechci pustit, miluji ho. Uvědomuji si to každou slzou více a více. Muselo to zajít tak daleko? Museli jsme oba tak moc trpět? Už nikdy se nebudu řídit rozumem. Protože když umírá srdce, umírá člověk s ním. Nedokážu popsat své pocity. Byla jsem šťastná.
Zdvihl mě do vzduchu a objímal tak jako nikdy. Neviděli jsme se tak dlouho. Ublížila jsem mu tak moc. To já se měla omlouvat. Stále jsem ze sebe nebyla schopna vydat hlásku. Bylo toho tolik, co jsem chtěla říci. Jemně mě položil na zem a díval se mi do očí. Už to nebyl smutek, co v nich měl. Byl to snad ten onen pohled, na který jsem byla zvyklá. Plný lásky pochopení.
„Miluji tě a už tě nikdy nechci ztratit. Můžeš mi to, prosím, všechno dopustit?“
A bylo to venku, to čeho jsem se tak dlouho bála. Tak dlouho se tomu vyhýbala. Nedokázala jsem to vyslovit. Kvůli těm dvěma slovům jsem ztratila mnoho lásky. Ale u něj už tuto chybu znovu neudělám. Zkusila jsem to bez něj a nešlo to. Srdce Vám pokoj zkrátka nedá.
„Miluji Tě, Kačenko, vždycky jsem Tě miloval a vždycky budu.“
Víc už není třeba dodávat. Bez lásky se žít nedá. Upřednostňovat rozum před láskou není možné. Zapomínat na lásku nejde. A odkládat lásku se nevyplácí. Život je až příliš krátký.