Naděja

Do konce světa zbývá necelý rok a mě je najednou tak krásně. Od té doby co nemám Vojtu, mi jen zbývalo doufat, že se ty krásné chvilky zase vrátí, možná za týden… možná za měsíc… možná za celý rok… Když už jsem se přestávala snažit a vše mi bylo jedno, škola, přátelé, já a co semnou bude, šla jsem ven s ním. Pravý smích, touha a vášeň se ve mě zmítaly jako kolotoč a já se cítila tak nádherně. Nejprve to začalo jako procházka dvou známých. Dlouhá cesta za námi a konec v nedohlednu. Žádná pusa, ani doteky. Bylo to tak krásně nevinné, i když jsme věděli, co oba chceme. Pak začalo pošťuchování a dlouhé pohledy do očí. Padla tma, a tak jsme jeli do parku. Sedli jsme si na lavičku, proti sobě. Nahnul se ke mně, aby mne políbil a já uhnula. Usmál se, a tomu už jsem odolat nedokázala. Jeho sladké rty na mých byly jako nejúčinnější lék na bolest, rány na srdci a na duši se rázem zocelily. Bylo to, jako když si píchnete do žíly. Chtěla jsem ho víc a víc a hlavně pořád. Líbali jsme se několik minut v kuse, ale mně se zdálo, že jsou to hodiny, a přesto jsem neměla dost. Nikdy nebylo těžší říci „Už musím jít“. Ta slova mě rozervávala na kusy. Nastoupili jsme na tramvaj 22 a byli na konci kouzelného odpoledne. V posledních pár minutách, které jsme na sebe měli, jsme se na sebe chtivě tiskli. Už jen pohled na něj z okna odjíždějící tramvaje, jak odchází do tmy, v první chvíli byla muka. Opět je tu zas doufání a čekání na někoho, o kom nevím, zda se vrátí zpátky ke mně… pro mě….