Není růže bez trní

Otevřel jsem oči a pohlédl z okna ven, ptáci prozpěvovali na sluncem zalité zahradě. Vstal jsem ze své prostorné postele a do půl těla jsem seběhl k poštovní schránce, ačkoliv byla sobota, schránka schovávala malé tajemství. Vytáhl jsem z ní zmuchlanou růži a s radostí běžel zpět nahoru.


Seděl jsem u snídaně a přemýšlel, kdo je mým tajným ctitelem. Vlastně jsem se několik posledních týdnů nezabýval ničím jiným, stále jen koukám po všech mužích, jestli mi některý z nich neprokazuje vyjímečně moc pozornosti, ale zatím jsem nikoho neobjevil a tak občas přemýšlím jestli se ten můj tajný ctitel ukáže nebo zůstane navždy skrytý.

Stejně je to zvláštní v tomhle světě-jdi a sbal si koho chceš na jednu noc a splníš si svůj sen-se někdo zabývá romantikou(krásnou romantikou) a možná přemýšlí o tom jaké by to bylo jít s tím dotyčným(tedy se mnou) na procházku při západu slunce, jenže nevím, jestli jsem zrovna já vyvolen k životu s romantikem.

Po snídani vyrážím vyvenčit svou bílou chlupatou kouli-mého psa Teddyho. Je to trochu hyperaktivní zvíře a tak mě táhne na vodítku parkem a já se snažím předstírat, že vlastně jen tak rekreačně běháme, házím u toho úsměvy na všechny strany-co kdyby někde byl "pan úžasný."

Celý uřícený se dostanu domů, dám si sprchu a "dvacet" na gauči u televize, ale je sobota a já jsem vcelku akční člověk, takže se donutím vstát, sbalím plavky a ručník a vyrážím okukovat kluky na koupák.

Skočím do osvěžující vody, uplavu několik bazénů a vylezu zpět na břeh. Tam se rozhlédnu, není-li v těsné blízkosti nějaký jasný našinec či pár a když nikoho nespatřím, vydávám se pomalu ke svým věcem a doufám, že potkám nějakého známého(nejlépe osamoceného kamaráda s výhodami). Nikdo se však neobjevil a očumování zadků už začalo být asi moc nápadné, zavírám oči a přemýšlím o "něm"



Štípe mě celé tělo, usnul jsem, otevřu oči a podívám se na sebe-jsem rudý jako rak.


S nadávkami dojdu domů, sobota podvečer a já se nemůžu skoro ani pohnout.

Zastavím se u schránky, kouká z ní nová růže, dvě za den mi zatím nikdy nepřinesl. Vytáhnu ji, je na ní přivázaný lísteček. Čtu si ho u schránky, cestou nahoru i doma, stále dokola.

Je na něm napsáno: "Ahoj, nechceš se dneska sejít v baru? Jsem vysoký černovlasý kluk, 25 let, sedávám v rohu."

Vzpomněl jsem si na něj, měl úžasný úsměv-takový milý a nesmělý.

Najednou jsem zapomněl na spálené tělo, utíkal jsem se osprchovat, nagelovat si vlasy a najít nějaké čisté hezké oblečení.

Za hodinu už jsem vcházel do baru. Seděl tam jako vždy, došel jsem k němu.

"Ahoj, já jsem Tom" pozdravil jsem.
"Ahoj. Patrik. Nechceš jít někam ven?" ukázal ke dveřím.
"Jo," odpověděl jsem.

Vyšli jsme před bar a zamířili parkem k řece. Zastavil se pod lampou a otočil se čelem ke mně.
"Víš asi bych ti měl něco říct."
"Co," zeptal jsem se.
"Něco, co musíš vědět dřív, než budeš chtít něco víc."
"Sakra, je pozitivní nebo co," pomyslel jsem si.
"Jsem hluchej," oznámil mi.
"Děláš si srandu, mluvíš se mnou, odpovídáš mi a musím říct, že tohle je vážně hloupá legrace."
"To není legrace, umím odezírat, ale otočíš se zády a už nebudu vědět, co říkáš," dorazil mě.
V ten okamžik mi hlavou proběhla představa, jak by asi vypadal náš společný život. Sakra, že já nikdy nemůžu narazit na někoho normálního.
"Heleď to asi...." začal jsem
"Já to chápu."
Otočil jsem se a odcházel pryč rychlým krokem, bylo mi nanic.


Uběhly přesně dva týdny, opět byla sobota, opět jsem musel vyvenčit psa a opět jsem strávil odpoledne na koupáku.

Přicházel jsem domů, pohled mi sklouznul ke schránce(jako vždy), pořád jsem čekal rudou růžičku, ale ona nepřicházela. Nedokázal jsem zapomenout na jeho úsměv, nedokázal jsem zapomenout na něj, ale potom jsem si uvědomil v čem byl ten háček, nedokázal bych to, jak by to vypadalo, jak bych s ním mohl komunikovat-vždy čelem k němu?..................Ne.

Byl jsem unavený a tak jsem šel hned do postele, ale nemohl jsem usnout, pořád jsem se převaloval a přemýšlel. Pokaždé když jsem zavřel oči, jsem viděl jeho úsměv. Vstal jsem a zamířil do kuchyně pro prášek na spaní, jenže mě něco zastavilo. Najednou jsem to chtěl zkusit, chtěl jsem ho učinit šťastným, chtěl jsem, aby usínal vedle mě, aby každé ráno jeho úsměv byl jen můj, aby se jeho nohy obtočily kolem mých beder při raním milování a tiskly mě k němu, až by se svíjel v orgasmu.

Podíval jsem se na hodiny-přesně deset. Vyběhl jsem z domu a doufal, že tam ještě bude.


Vběhl jsem do baru, seděl v rohu a koukal do zdi. Došel jsem k němu a zaklepal mu na rameno, otočil se a nechápavě se na mě podíval.
"Můžeme jít prosím ven," navrhnul jsem
Pokrčil rameny, ale vstal a šel za mnou.

Chytil jsem ho za ruku a stoupl si proti němu.
"Víš, chtěl bych ti něco říct. Choval jsem se jako idiot, nedokázal jsem si to představit a myslel u toho na sebe, ale pak.......nedokázal jsem na tebe zapomenout a tak teď říkám, chci to zkusit, ale pochopím, když už nebudeš chtít."
"Víš asi bych tě teď poslal do háje a už tě nikdy nechtěl vidět, ale je v tom jeden háček, já tě miluju a to nejde nijak obejít."
Políbil mě jemně, ale vášnivě a v ten okamžik jsem věděl, že tenhle klučina je mnohem víc než jen hluchý.

Došli jsme ke mně domů, čekal jsem, že bude zdráhavý, když je to takový nesmělý klučík, ale on neváhal. Chtěl to a já to chtěl taky a moc.


Myslel jsem, že nevydržím už ani jeden příraz, byl jsem vzrušený jako snad nikdy v životě. Dívat se na jeho obličej zkroucený rozkoší, cítit jeho tělo, jak se škube, když stříká, jak se mu stahuje jeho zadeček.........


Ráno, když se probudím je těsně nalepený na mě, podívám se na druhou půlku postele, leží tam Teddy.

Otočím se k Patrikovi.
"Co tu dělá ten pes?" zeptal jsem se ho.
"Když on tak smutně koukal, když jsem šel v noci na záchod. Jak se vlastně jmenuje?"
"Teddy."
"Tedíku," začal se hned věnovat psovi.

A já si to uvědomil, neroste růžička, aby kolem ní nebylo trní a můj bývalý měl velké trní-manželku a názor, že takhle skrytě to bude lepší. Ta Patrikova růže měla trní, ale věděl jsem, že ho zvládnu překonat. Naučím se znakovou řeč, abychom spolu mohli komunikovat ještě lépe a budu mu oporou, ať se bude dít cokoliv, ale teď....

"Pátíí, nechceš vyhnat Tedíka a zopakovat si včerejší večer?" zeptal jsem se ho.
"Moc rád."