OSUD

Jedné noci, když jsem vyplakaná do polštáře, zemdleně usnula, zdál se mi sen. Za ruku jsem si vedla malé děvčátko s blonďatými, vlnitými vlásky a světlounce modrou mašlí. Šly jsme prašnou cestou mezi poli. Bylo léto. Obilí zlátlo a krásně ladilo s kadeřemi děvčátka, stejně tak, jako jasně modré nebe nad námi ladilo s tou mašlí. Modrá je barva naděje.

Bylo po Vánocích, snad nejhorších v mém životě. Rozvedená, bezdětná, sama, opuštěná. Nechtěná přítěž mých příbuzných, přátel i stárnoucích rodičů. Nechtěný host mých vdaných kamarádek, které si hájily své hnízdečko i se svým samečkem. Podezřívavě si mě měřily přivřenýma očima a s falešným účastným úsměvem zvaly na "kávičku" a zbytky cukroví. Jak mě to jejich přeslazené cvrlikání, zdobené zdrobnělinami, vytáčelo! Už byly přesycené mými problémy a starostmi i všemi podrobnostmi drbů o mém rozvodu. Všichni známí v mém okolí si užívali volných dní v zaměstnání a chystali se na Silvestra. Nikdo mě nikam nezval. Bez partnera jsem byla nežádoucí host bujarých veselic. S rodiči jsem nechtěla sedět u televize za těžkých povzdechů své matky a brblání svého otce. Rozhodla jsem se odjet na týden dovolené v horském penzionu. Samota mi pomůže překonat bolest i zklamání s hořkého konce vztahu s milovaným mužem. - Třeba si tam někoho najdeš, utěšovala mě moje sestra a těšila se, až odjedu. Mého pláče a nářků už měla taky dost. – Krucinál! Vzpamatuj se konečně a začni žít! Jsi pořád pěkná baba i v těch pětatřiceti. – Hučela do mě. Dívala jsem se na vysokou a štíhlou postavu blonďaté ženy s uplakanýma očima a oteklým nosem v zrcadle a nemohla uvěřit, že jsem to já. Konečně vypadla a já si ulehčeně oddechla.

Se šálkem horké husté čokolády v dlaních jsem civěla na sbalený kufr s ruksakem a před očima se mi odvíjel celý ten můj zmarněný život. Deset let štěstí, radosti, spokojenosti a pohody i pozvolného chladu ze strany manžela, hádky, pláč, smutek a konečná studená sprcha výčitek, výsměch a prásknutí dveří. Samota. Poštovní obálka s modrým pruhem a pozvánkou k rozvodovému soudu přišla právě v tu nejhorší dobu. Pár dní před Vánocemi. Ale, kdy je vlastně ta „lepší doba“ na tu poslední kapku hořkosti a ponížení?!

Seznámili jsme se během studií na vysoké škole a svatbu jsme měli hned po promoci. Nadšená dětská lékařka a nadějný chirurg začali stavět svůj „vzdušný zámek“. Jak rychle ho odnesl podzimní vítr! Svou práci jsem nadevše milovala, ale chtěla jsem ve svém snu mít i svůj dům, velkou zahradu a děti. Mému manželovi stačilo vyplnit celé své místo společného budoucího života pouhou prací a kariérou. Byl opravdu nadějný chirurg, precizní, schopný, perspektivní, cílevědomý dříč, ale také egoista a požitkář. Těch deset let našeho života nebyla jenom poctivá dřina, ale také radost. Uměli jsme si život užívat. Rozuměli jsme si a bylo nám spolu dobře. Až tedy do té chvíle, kdy jsem začala vážně hovořit o dítěti.

To bylo před pěti lety. Můj manžel byl právě jmenován do funkce primáře na chirurgickém oddělení okresní nemocnice. Já byla stále pouhou řadovou lékařkou, sice schopnou a oblíbenou, ale nijak významnou. Mě to stačilo, mým cílem bylo mít dítě, být dobrou matkou a milující manželkou. Mít krásný, útulný domov a pokojný šťastný život. Ten večer, po výborné večeři a vášnivém milování, jako oslavy manželova úspěchu, jsem poprvé v jeho náruči roztouženě brebentila o dítěti. Mlčel. Objetí povolilo, výraz jeho pohledné tváře byl chladný, pohled černých očí zachmuřený a hlas klidný a tvrdý, jako na operačním sále. – Na to zapomeň! Já teď potřebuju klid na práci a další studium. Na dítě je ještě času dost. A ty bys měla na sobě taky víc pracovat! – Zívl a odešel do sprchy. Sprchu jsem ucítila i já. Ledovou sprchu zklamání a jeho sobeckosti.

V neutěšené náladě odcizení ubíhaly další roky. Velký dům zíval prázdnotou a pečlivě opečovávaná zahrada sice lahodila oku, ale byla nevyužitá. Cítila jsem se podvedená, ošizená a zbytečná. Toužila jsem po dítěti tak moc, že jsem raději brala služby a čím dále, tím více času trávila v práci, než doma. Manžel se úzkostlivě přesvědčoval o mé antikoncepci a pak se společné ložnici začal stále více vyhýbat. Nevěřila jsem pomluvám o jeho nevěrách a avantýrách na pracovišti. Věděla jsem, že mu záleží na jeho práci a prestižním společenském postavení ve městě. A byla jsem přesvědčena, že mě stále miluje. Byl výborný milenec a měl rád sex, ale já mu věřila. Dopřával mi společné luxusní dovolené, přepychové šaty, šperky i drahé dárky. Byl milý a stále pozorný, překvapoval mě krásnými kyticemi. Naše společné chvíle byly příjemné, pokud jsem nezačala s opatrnými řečmi o dítěti. Rád pořádal večírky a oslavy v našem domě a chlubil se svou krásnou a dobře udržovanou ženou, domem i zahradou. Dítě do jeho představ o štěstí nijak nezapadalo. Na mé naléhání o dítěti byl prchlivý a každá hádka skončila jeho odchodem z domu. Noci trávil v nemocnici.

Byla jsem stále zoufalejší a na radu své sestry jsem manžela podvedla. Ne fyzicky. Vysadila jsem antikoncepci a brzy konečně otěhotněla! Byla jsem tak zaslepená vlastním štěstím a splněným snem, že jsem ztratila zájem o manžela i jeho něžnosti a vášnivá objetí. Abych svou zradu zakryla, začala jsem se věnovat studiu. Nosila jsem tuniky, moc nepřibývala na váze a on stále nic netušil. V posteli jsem byla uvolněná a milování se mi líbilo, jenom jsem se vyhýbala přílišné vášni, což on chápal, jako únavu z práce a ze studia. Manželovy náruče i potřebám sexu jsem se musela začít stranit, aby si nevšiml rostoucího bříška a jeho odchody z domu byly opět čím dál častější. Dokonce si bral i noční služby v práci. Mě to nevadilo a dokonce mi to i vyhovovalo.

Byla jsem v šestém měsíci těhotenství a při běžné kontrole u svého gynekologa jsem se dozvěděla, že mám rizikové těhotenství. Už nějakou dobu jsem se necítila dobře a toužila jsem po klidu. Přemýšlela jsem, jak to manželovi řeknu, jak mu prozradím své sobecké sladké tajemství. Taky jsem se těšila na to, až začnu nakupovat výbavičku. Manžel odjel na delší dobu na sympozium do zahraničí. Rozloučil se se mnou mile a ptal se, co bych si nejvíce přála. To ti povím, až se vrátíš, šeptala jsem mu do úst při polibku.

Ještě chvilku jsem se kochala svými poklady dětské voňavé výbavičky a potom ji s blaženým úsměvem poskládala do skříně. Připravila jsem bohatou večeři, pečlivě se nalíčila, učesala a oblékla si nové šaty, které prozrazovaly moje pěkně kulaté a vystouplé bříško. Stůl jsem ozdobila květinami uprostřed a o vázu opřela obrázek ultrazvuku s naší holčičkou. Nemohla jsem se dočkat. Srdce mi bušilo radostí, štěstím i strachem a obavami z reakcí mého nic netušícího manžela. Konečně! Před domem zastavilo jeho auto. Roztřeseně jsem vyběhla z jídelny a spěchala ze schodů dolů. Jedno špatné šlápnutí…..!

Holčička se narodila mrtvá. Její ztráta mě velice bolela. Mnohem bolestnější však bylo prohlášení lékaře, že už nebudu mít další dítě. Žádné dítě. Nikdy! Tu poslední ránu mi uštědřil můj milovaný manžel. Svým postojem ke mně. Byl hluboce otřesen mou zradou. Ztratila jsem jeho důvěru, úctu i lásku. Paradoxně on mě podezříval z nevěry. Nevěřil mi, že dítě bylo jeho. Trvalo mu dlouho, než se s celou situací smířil. Já se psychicky zhroutila a léčila se pomocí psychofarmatik i kolegy psychologa. S manželem jsme se stále více od sebe vzdalovali. Poslední roky se mnou žil pouze ze soucitu, z povinnosti a asi také kvůli majetku a společenským pravidlům. Ze mě se stala žárlivá a hysterická troska. Stále jsem ho milovala a on mě už dávno ne. Svým chováním a citovým vydíráním jsem ho dohnala k opravdové nevěře. Zamiloval se do mnohem mladší zdravotní sestry ze svého oddělení a ona čekala dítě! Porodila zdravou holčičku. Tato zpráva byla pro mě velice zraňující. Nedokázala jsem se s ní smířit a při poslední hysterické hádce jsem svému manželovi řekla hrubá slova, kterých jsem později velmi litovala.

Stalo se to v zimě, asi rok po našem rozvodu. Na namrzlé vozovce dostalo manželovo auto smyk a jeho druhá žena nehodu nepřežila. On sám byl velice těžce zraněný a bojoval v nemocnici o svůj život.

Tato tragedie mě hluboce zasáhla.

Za pár dní poté mi volali rodiče zesnulé ženy mého bývalého muže, abych se k nim dostavila k projednání žádosti o pomoc při řešení určité vážné záležitosti. Dost mě to překvapilo. Nechtěla jsem nijak zasahovat do jejich života a nechtěla jsem, aby se cítili být mými dlužníky. Naopak, chtěla jsem co nejdříve na celou příhodu zapomenout a v klidu spát celou noc bez sedativ. Netušila jsem, co mě čeká. Odjížděla jsem s nepříjemnými pocity, plna napětí. Mé překvapení bylo obrovské a nenadálá radost a pocit štěstí nedostižný. Problém se týkal sotva roční Natálky, jejich vnučky. Byli už postarší a pán prodělal nedávno operaci srdce, potřeboval péči a pozornost své paní. Jiné příbuzné neměli. Obávali se, že nebudou mít dostatek sil na péči o tak malé dítě.

Zvažovali o dočasném umístění Natálky do Kojeneckého ústavu, nebo náhradní pěstounskou péči. Při rozhovoru s mým bývalým manželem kdysi, zjistili mou profesi a také se na mou osobu tak trochu informovali. Chovali ke mně důvěru i sympatie. Vyptávali se na mou rodinu, můj život a nabídli mi možnost pěstounky jejich malé vnučky, po dobu, než se zdravotní stav jejího otce zlepší natolik, že o ni bude moci pečovat sám. Po krátkém váhání jsem souhlasila s tím, že spolu zůstaneme v úzkém kontaktu. Vzhledem k mým pracovním známostem a dobrým konexím, celý proces papírování byl během pár dní hotov a já jsem si malou Natálku přivezla domů. Byla jsem šťastná, jako v nejkrásnějším snu. Být matkou je nejkrásnější profese v životě každé ženy! Společné dny mi ubíhaly jako v pohádce. Když mi poprvé řekla – mama – byla to nejkrásnější chvíle mého života a také nejbolestnější. Stále jsem se musela vnitřně připravovat na den, kdy Natálka ode mě odejde. Nikdy nedopustím, aby odešla z mého života nadobro! Opakovala jsem si pevně a něžně vdechovala tu nádhernou vůni jejích hebounkých vlásků. Naše vztahy s jejími prarodiči byly vynikající a často jsme spolu navštěvovali jejího tatínka v nemocnici. Byl stále v kómatu a jeho zdravotní stav se nijak nelepšil. Diagnóza zněla nesmlouvavě krutě - coma vigile. Tento stav může trvat několik měsíců i let. Musíte doufat a věřit. Nic jiného se nedá dělat, účastný pohled pana primáře na oddělení ARO a klapnutí dveří.

Doufat a věřit! To jistě budeme, pomyslela jsem si rozhodně, ale také něco dělat! Chodila jsem za svým bývalým mužem každý den pravidelně v době, kdy malá Natálka spala a měla jsem zajištěné hlídání. Pomalu jsem ho vracela do života. Stále jsem doufala v jeho lásku, kterou jsem tak neuváženě ztratila. Často jsem si rozněžněle opakovala jeho jméno a představovala si, jaké to bude, až se probere z bezvědomí a podívá se na mě. Prosezené hodiny u jeho postele se čtením jeho oblíbených knih, poslechem jeho oblíbené hudby a vyprávěním jeho příhod z dětství, vykazovaly kladné výsledky. K tomu hlazení, doteky a masáže, polohování……občas jsem sebou vzala i Natálku, aby slyšel její hlásek a často jsem mu o ní povídala.

Poprvé mi stiskl ruku jednoho deštivého odpoledne začátkem května. První jarní déšť vnášel do nehostinného nemocničního pokoje příjemnou svěží vůni. Podřimovala jsem v křesle vedle jeho lůžka. Cítila jsem směs nepopsatelné radosti, štěstí, obav i strachu z neznáma. Z toho, co nás všechny čeká, sobeckého smutku z loučení s milovanou Natálkou. Když na mě poprvé pohlédl svýma černýma neproniknutelnýma očima, až mě zamrazilo. Byla jsem připravena na všechno, ale jeho slova mi vyrazila dech! Kdo jsi? - Zašeptal unaveně a opět zavřel oči. Nepatrně se usmál.

Další dny byly pro mě zlým snem. Něco se stalo s jeho myšlením a do života se vracel velice těžko a pomalu. Nic si nepamatoval, pouze ty poslední okamžiky před havárií. Nepamatoval si, kdo je a kdo jsem já a nevzpomínal si ani na svoji druhou ženu a malou dcerku. Nepoznával je na fotografiích, nepoznával ani její rodiče, které to velice zraňovalo a nechtěli to chápat. Byl však silně závislý na mé osobě. Pomoc psychologa jsme potřebovali všichni.

Krátce po propuštění z nemocnice jsme ho odvezli do rehabilitačního ústavu. Byl upoután na invalidní vozík. Každá naše návštěva u něho byla hororem. Stal se agresivní a nedůtklivý. Nikomu nic nevěřil. Paměť se mu vracela jen pozvolna a všechno se mu pletlo. O svou malou dcerku nejevil žádný zájem a odmítal s námi komunikovat. Jeho psychika se neustále zhoršovala. Byly okamžiky, kdy jsem se ho i bála. Jeho kdysi pohlednou tvář hyzdily ošklivé a hluboké jizvy, výraz očí postrádal příčetnosti a neustále se vztekal. Křičel a házel po mě vším, co měl po ruce. Stálo mě to velké úsilí ve dne a v noci hodně slz. Dny ubíhaly v nekonečných monolozích z mé strany, ukázkách fotografií, vysvětlování a vzpomínání. Až nastal ten čas, kdy se mu paměť vrátila natolik, že začal chápat všechny souvislosti a poznával lidi kolem sebe. Vzpomínal si na náš společný život, na naše problémy a hádky, na moje hysterické žárlivé scény, na své útěky z domu, svou nevěru i nový vztah.

Viděla jsem, jak trpí pro svou druhou ženu, se kterou se nestihl rozloučit. Všechnu svou bolest a žal proměnil v nenávist, kterou s hořkostí nad krutostí osudu, navršil na mě. S ní byl šťastný. Ji miloval. S ní chtěl prožít zbytek svého života. Já jsem mu pouze zbyla. Dusila jsem ho svou láskou a pozorností, o kterou nestál. Zraňovalo mě to, i když jsem to chápala. Nedokázala jsem se od něho odpoutat, stále jsem doufala, že snad ….? Choval se ke mně odtažitě a chladně. Pro něho náš vztah skončil už dávno. Věděl, jak moc toužím po dítěti a po návratu ze sanatoria všechno zařídil po právní stránce. Natálka mi byla svěřena do pěstounské péče až do doby její zletilosti. Uvědomoval si, že i pro jeho dcerku je toto nejlepší řešení a snad cítil i trochu vděčnosti. Věděl, že péči o ni a její výchovu sám nezvládne a na nějakou velkou pomoc od jejich prarodičů se spoléhat nemohl.

Dívala jsem se na jeho sklopenou hlavu a zhroucenou, kdysi statnou postavu na invalidním vozíku a cítila jsem hluboký smutek nad jeho nesmiřitelným osudem. --Tak máš všechno, co jsi kdy chtěla! – Řekl jízlivě a díval se někam do prázdna. -- Mě nezbylo vůbec nic! Odejdi. Nenávidím tě. Už se nikdy nevracej. Jeho mrazivá a krutá slova bodala do mého bolavého srdce. Vztahy s rodiči jeho druhé ženy byly také na bodě mrazu. Všichni jsme pociťovali nesmírnou únavu. Pocit frustrace byl natolik silný, že jsem se rozhodla na několik týdnů odjet s Natálkou na dovolenou.

Bylo nádherné babí léto. Teplé slunečné dny byly balzámem na mou citlivou duši a rozbolavělé nitro. Odjela jsem s Natálkou, která už pěkně chodila a vesele brebentila, do jednoho horského penzionu. Chodila jsem s ní na procházky po lese, sbírala jsem houby, které v lese kolem rostly, jako naseté a sušila je na pokoji. Hrály jsme si na dětském hřišti a pískovišti u penzionu s ostatními dětmi, koupaly se v bazénu. Já jsem relaxovala a užívala si klidu a pohody. Nemusela jsem vařit a o nic se starat. Nikdo mi nepsal, ani nevolal. Absolutní svoboda. Pohádka.

Pohádky končí šťastně. Stejně tak i tato měla překvapivý a krásný konec.

Zamilovala jsem se. Je starší, než já o pár let. Vysoký a prošedivělý vdovec. Opuštěný a sám. Obě jeho děti pracují v cizině a do Česka jezdí jenom zřídka. Je to vnímavý a citlivý muž. Kultivovaný a vzdělaný, se smyslem pro humor a miluje děti. Natálku si oblíbil okamžitě a ona jeho. Když mu Natálka spontánně poprvé řekla - táto, měli jsme slzy v očích oba.

Jednoho večera, po dobré večeři a pár deci silného vína, jsem mu vypověděla celý svůj jímavý příběh. Poslouchal mě velice pozorně a po chvilce mlčení mi vážně řekl - miluji tě a nikdy se tě nevzdám. Chci zbytek svého života strávit s tebou a s Natálkou, bude – li to možné. -

Můj bývalý manžel se vyrovnával se ztrátou milované ženy i se svým postižením. Jednoho dne mi zavolal a požádal o schůzku. V klidu mi oznámil, že odjíždí za svým přítelem do Dánska a zvažuje tam delší pobyt. Kdybych cokoliv potřebovala a strádala finančně, ať kdykoliv zavolám. Popřál mi mnoho štěstí a blahopřál ke sňatku, poptal se na Natálku a poslal pusu.

A pohádka pokračuje. Žijeme spolu s manželem a Natálkou v mém velkém domě, který rezonuje dětským smíchem a křikem. Já opět chodím do práce, Natálka do školy a můj druhý manžel je aktivní důchodce. Stará se o dům, zahradu a doma překládá odbornou literaturu do angličtiny.

Každý rok, ve stejnou dobu, chodíme s kyticí žlutých růží k malému pomníčku u cesty a já tiše poděkuju té neznámé ženě za štěstí, které přinesla do mého života. Vím, že jednou přijde den, kdy budu muset říct Natálce o její mamince. Ten den je však ještě daleko. Užívám si plnými doušky ty dny přítomné. Vztah s Natálčinými prarodiči a se mnou se opět zlepšil, často se navštěvujeme. Sblížili se také s mými rodiči a příbuznými. Natálčin tatínek se zcela psychicky zotavil z prožitého traumatu a prodělal plastickou operaci obličeje. Pravidelně volá a píše z Dánska, kde žije se svou přítelkyní. Natálka je rozmazlovaná a milovaná.

Je prostě naše.

Čas opravdu léčí a uzdravuje. Dává naději na nový život.