PRO TÁTU...

3.zari,bylo datum,ktery mi vzal kus meho srdce,kus me samotne.....

Vzalo mi to cloveka,ktereho jsem milovala..,

ne,nebyla to laska jako
holka ke klukovi,nebo kluk k holce,tohle byla jina laska...

Laska dcery,
ktera milovala sveho otce,a az ted si uvedomila,ze
mela svou lasku dat vic najevo,ale ted uz to nejde,
je pozde...

Jen doufam,ze to vedel a citil moji lasku i beze slov...

Ted uz mi zbyly jen krasne vzpominky na nej,ktere navzdy zustanou uvnitr mne,az dokonce myho zivota.

Nemoc,
ta si vybrala,ale vybrala si spatne,vybrala si nekoho kdo miloval
zivot,a pro koho kazdy den svitilo slunce,....

Proc si nevzala nekoho,kdo marne sam si na zivot sahne a doufa,ze
se jeho pokus zdari??proc??

Ptam se...,
kolem sebe velky otaznik,
ale ani ja i nikdo jiny mi nedokaze odpovedet.

Ticho,a to ticho uz navzdy..a s nim i otazka,proc myho tátu??

nahlas nikdy nerekl MAM TE RAD,ani nemusel on to dokazoval tim jakej byl......

Ted,kdyz tu mezi nami neni,si uvedomuju jakou dulezitou roly,hral v mem zivote.

I kdyz jsem nevyrustala po jeho boku byl mym tatou na 100ˇ%,jsem hrda na to,ze jeho krev proudi v mych zilach....

Ale pak prisel ten den...

Nedrzela jeho ruku v poslednich dnech i chvilich jeho zivota,

byla jsem od nej daleko,strasne moc daleko,
ale pocitila jsem zvlastni pocit...

nepopsatelnej pocit ze se mnou nekdo je v me blizkosti,
ale nedokazala jsem si vysvetlit co to muze byt,
nenapadlo by me,ze je to tata,
ktery prisel za mnou se rozloucit

Máma,
byla ta,ktera mi zavolala nekolik set kilometru od domova,o jeho smrti.

I nemozne bych udelala pro to,
abych mohla dat mu posledni sbohem..

..Jinou zemi opoustim a vracim se zpet,ale bez radosti.........

Mistnost,kde miliony kvetin,zdobi jeho rakvy,
na zemi polozene vence zdobene stuhamy poslednich slov...

vidim jeho fotku zaramovanou jako velky obraz,

a na ni táta s usmevem na rtech a v jeho ocich stesti a radost,

presne takhle si urcite pral,aby jsem si ho pamatovaly ve vzpominkach,ktere mame v srdcich uchovane...

Rakev,poseta ruzemi se ztraci vsem z oci v doprovodu slzy zalitych oci...

Nahly vykrik a slova:

!SBOHEM MISO!

se rozlehaly po sini a doznivaly nekolik vterin,ktere se zdaly nekonene

Nepopsatelna je ta bolest,bezmoc i smutek,co me ovlada.

Beznadej,kdyz pripoustim fakt,
ze navzdy odesel

Ve chvili,kdy jeho rakev se ztraci do vecne tmy a klidu,
tak mizi i jeho trapeni co prozival v jeho nemoci

Nechtel by,aby jsme plakaly a trapily se,
ale aby jsme se vzchopily a kracely vpred a jako on se radoval z kazdeho dne co prozival

pral by si,
aby jsme se radovaly a vazily zivota a delaly tak,
aby slunce neprestalo svitit na cestu,kterou
kracime a vyhly se stinum,ktere jsou v zivote nepostradatelne....


!!!CHYBIS NAM!!!