Závidím ti...

Závidím ti…
Kdysi jsem tě milovala, ale už to tak není. Smířila jsem se s tím, že miluješ jinou.
Ale závidím ti tu víru. Tenkrát, když jsi napsal, že spolu budete navěky a že ji hrozně miluješ, bylo to jako nůž do srdce, ale teď?
Závidím tobě i jí.
Jí, protože má svoji druhou polovičku a tobě, protože v to věříš víc než v cokoliv.
Nedávno jsi napsal „milujeme se, ale nemůžeme být spolu“.
A já už jenom dala psychickou podporu a bez jakékoliv bolesti jsem si mohla říct, že jsem ráda, protože na tu vteřinu, jsem ti nemusela závidět.




*Poznámka: Takhle to vážně bylo... a ikdyž to vše zní sobecky, tak jsem občas došla do chvíle, kdy jsem měla vážně radost z cizího neštěstí :(, ale to holt "láska", "zamilování" dělá.... Je to ve skutečnosti strašně smutné, co tak hrozného s námi dokáže udělat láska, která by měla být čistá, pravá, správná.... Ne vždycky viditelně to vyjde... Jenom bolest z lásky a vzpomínky zůstávají, ale stejně to všichni zkoušíme dál a dál... Jako se vším, co zkazíme. Prosím okomentujte.