Život s hokejem - kapitola 4

Chvíli jsem si s ním jen tak hrála, dokud na mě nezavolal Sid.
„Miláčku, pojď sem prosím!“
Řekl miláčku! Zatočila se mi hlava a jako omámená jsem šla do obýváku, ale kromě zářivého úsměvu jsem na sobě nedala nic znát.
„Copak?“
Zvedl ze stolu nějakou fotku a podal mi ji. Můj úsměv se rozšířil. Byla to fotka z New Yorku, u našeho hotelu. Bylo nás na ní všech šest. Sid mě zase chytil kolem pasu a naklonil se k té fotce blíž, takže i blíž kě mně.
„Pamatujete na ten výlet?“
„Ono se dá zapomenout?“ usmála se Evka zasněně a Jirka jí vlepil dlouhou pusu, která ji položila do lehu na gauč. Zvedli se oba celí červení, ale v očích jim blýskala nekonečná láska a hravost.
„Nedá,“ šeptl mi Sid do ucha, až se mi udělala husí kůže. Otočila jsem se a hleděla přímo do jeho očí. Do jeho krásných, hlubokých očí, které jsem viděla smát se, plakat, zlobit se a hlavně... hlavně milovat. Byly to svým způsobem moje oči. Políbil mě zlehka na nos, vzal mi fotku z ruky, aniž by mě pustil, položil ji na vedlejší malý stolek a obejmul mě oběma rukama.
„Kdy si to zkusíme znovu?“
Spiklenecky jsem na něj zamrkala.
„A co konkrétně myslíš?“
Uchechtl se, mírně mě prohnul v zádech a naše rty se spojily v zdánlivě nekonečném polibku. Oddělilo nás od sebe až Marečkovo zaplakání.
„Já tam jdu!“ vykřikl hned Jirka a vyskočil z gauče. Byl už jednou nohou ve dveřích, když se zarazil, chvíli přemýšlel, pak se otočil k Evce a usmál se. „Jdeš se mnou?“
Nevěřícně na něj zamrkala, ale hned potom se jí na tváři rozhostil výraz nejšťastnějšího člověka na světě. „Strašně ráda,“ pípla, mrkla na mě, potichounku zapištěla a rozběhla se za Jirkou. Se smíchem jsem se za ní dívala a opřela se stále ještě v Sidově objetí o jeho hruď.
„Tak, a jsme tady sami,“ řekl potichu, jak nejneviněji dovedl.
„Mhm,“ přitakala jsem a udělala na něj prosebný pohled. Prosba, aby mě už nenechal čekat, a konečně mi dal pusu. Naše rty od sebe byly asi pět centimetrů, když bouchly dveře.
„Jsme tady!“ zavolal vesele Kuba a vkráčel do obýváku s dvěma baleními jakéhosi pití. Ne, to první bylo jakési pití - minerálky. To druhé byla basa piv. Sidovi se rozsvítili oči a spěchal Kubovi „pomoct“. Trochu naštvaně jsem si odfrkla. Market mě šťouchla mezi lopatky a mrkla na mě.
„Každej chlap občas vymění svou manželku za půllitra,“ zasmála se a dala mi do náručí asi tři balíčky nějakých křupek s prosbou, abych je donesla do kuchyně. Eva s Jirkou taky vyšli z dětského pokoje pomáhat. Jakmile Market uviděla svoje milované mimi, zapomněla na nákup a nebyla o nic lepší než Jirka... „Ahoj, maminčin milášku, tak co, jak ses měl, nezlobili tě tety a strejdové, co, bobišku můj?“ Mareček jí odpovídal roztomilým miminkovským žvatláním a smál se na Evu, která právě nesla do kuchyně misku s jahodama.
„Čáu, Máro,“ zazubila se na něj, pohladila ho po baculaté tvářičce a pokračovala do kuchyně.
Jirka s náručí plnou hořké, mléčné a bílé čokolády se na něj jen zakřenil, načež se Mareček zatvářil velice zmateně. Market se zasmála a odnesla ho do obýváku do hrací klícky. Pak nám šla pomáhat s přípravou různých dobrot.
Hlavní menu vypadalo asi tak: pivo, vodka s džusem, jahody v různém druhu čokolády, pro kluky steaky, pro nás, děvčata, pizza, pro každou druh, jaký si sama vybere, a spousta, hromady různých křupínek, křupek, čipsů, a podobně.
„Proboha, kolik nás bude?“ vykulila jsem oči a přeletěla jejich opravdu velkou, momentálně úplně plnou, kuchyň nevěřícným pohledem.
Market si založila ruce v bok. „Víš kolik toho parta hokejistů sní? Spíš se bojím, že toho bude málo.“
„Jaká parta?“ podivil se Sid a těkal očima mezi mnou a Market.
Očividně se této otázce chtěla vyhnout, tedy alespoň ze Sidových úst, protože nahodila útrpný výraz, který po chvilce vystřídal nevinný, omluvný úsměv.
„Jenom pár kluků z Flyers,“ pokrčila rameny a rychle se klidila dělat něco jiného. Sid zůstal stát z nevěřícným výrazem.
„Ale... já přece nemůžu pařit s klukama z Flyers!“ namítl a probodl Market, která právě rozbalovala a dávala roztopit pět velkých mléčných čokolád, nesouhlasným pohledem.
„Nikdo neříkal, že musíš,“ odsekla mu Evka, která odjakživa nesnášela tyhle naše hádky jenom kvůli klubům.
Udělala jsem na Sida prosebný pohled, chytla ho za nadloktí a odtáhla do obýváku.
„Prosím, nedělej scény!“ nálehala jsem na něj a hladila ho po ramenech. „Vždyť jsou fajn, znám je všechny, jsou to milí kluci!“
„Jó, to možná jo. Ale jsou to moji nepřátelé, pochop!“
Naštvaně jsem sundala ruce z jeho ramen a zaškaredila se na něj. „Chováš se jako malé dítě,“ šeptla jsem ostře a otočila se os něj pryč. Mareček nás pozoroval s otevřenou pusou. Snažil se udržet na nohou v klícce, opíral se o její zábradlí. Udělala jsem na něj srandovní obličej, otočila jsem se a odešla do kuchyně.
„Tak co? Půjde to?“ podívala se na mě nadějně Market, ale jakmile uviděla můj výraz, povzdechla si a zastavila vařečku, kterou míchala čokoládu. „Mám je teda odvolat?“
Zakroutila jsem hlavou. „V žádném případě. Sid vždycky dostane to, co chce... Tak proč to jednou neudělat jinak?“
Market se na mě chvíli dívala prázdným pohledem, ale pak rázně pokývala hlavou a povzbudivě se usmála. „Bude tady vážně jen pár lidí,“ pokrčila rameny. „Slíbili, že přijdou, Wayne, Claude, Zach, Scotty, Brayden a Ilya. Jo, a ten sebou vezme Míšu.“
Překvapeně jsem vykulila oči. „Oni jsou spolu?“
Market se zasmála. „Né, vždyť Ilya má manželku a děti! Míša byla na prázdniny původně u nás, chtěla se seznámit s partou, ale s Bryzem si padli nějak do oka, byla u něj na návštěvě a večer se jí vůbec nechtělo domů, tak u něj včera přespala.“
Hvízdla jsem. „Tak ta se má.“
„Ne o moc lépe, než my,“ připomněla mi se smíchem a vrátila se k míchání čokolády, které mezitím, aniž by si to uvědomila, převzal za ni Kuba. Láskyplně se na něj usmála a dala mu pusu. Hned na to se na něj se smíchem osočila, proč mu cítí z pusy čokoládu. Udělal na ni nevinný pohled a řekl, že to se jí jen zdá, aby to zkusila znovu a déle. Jistěže neodmítla. Zachytila jsem Evin pohled, který taky směřoval jejich směrem. Zaregistrovala, že se na ni dívám, otočila se na mě, zasmála se a zakroutila hlavou.
Rozhlédla jsem se po kuchyni, ale Sid tady nebyl. Ani Jirka. Nakoukla jsem do obýváku. Jirka - samozřejmě - seděl u Marečkovi klícky a vyprávěl mu nějaký příběh prostřednictvím plyšového medvídka. Mareček měl z něj záchvaty smíchu. Držel si malinké chodidýlka rukama a smíchy se kýval dopředu, dozadu. Občas si dokonce přikryl oči. Donutilo mě to se taky rozesmát. Bylo to dokonale roztomilé.
Zazvonil telefon. Byla jsem už zvyklá, že když Market s Kubou jsou mimo dosah, prostě to zvednu.
„Haló? Tady byt Voráčkových, kdo volá?“
„Jé, Ivy, seš to ty?“
„Geňo?“
„Jo! To sem já! Hele, chtěl sem ti jenom něco... no, chtěl sem se tě na něco zeptat.“
„Jo?“
„Tá... váza v obýváku... taková... asi růžová. Byla drahá?“
Zapřemýšlela jsem. Růžová váza v obýváku... No jo! Sidova nejoblíbenější.
„No, byla... Moment. BYLA?!“
Zakřičela jsem tak, že Mareček se přestal smát a z kuchyně vykoukly 3 zvědavé obličeje. Chvíli se z telefonu nic neozývalo...
„Promiň,“ pípl a zavěsil. Třískla jsem se sluchátkem zpátky do vidlice a podupávala nohou o koberec.
„Side!“ zařvala jsem.
Sid vykoukl z chodby. „Ano?“
„Jeď okamžitě domů a pohlídej děti! Stejně tady nechceš zůstávat s letcema.“
Překvapeně a zmateně se na mě zadíval.
„Děti přece hlídá Geňa,“ řekl vzdorovitě a chtěl se posadit na gauč, ale v polovině pohybu ztuhnul, když jsem vykřikla: „Rozbil tvoji růžovou vázu!“
„Cože?“ šeptl úplně potichu a napřímil se. Chvíli na mě civěl, pak se rozběhl do chodby a rychle vyběhl ven. Slyšela jsem nastartovat auto a jeho prudký smyk po silnici.
„Jejda,“ pípla Eva a pomalu přešla ke mně. Jirka zase pokračoval v příběhu a Marečkovi se pomalu vracel úsměv na rty. Z kuchyně šlo zase slyšet cinkání vařečky o hrnec a syčení sporáku.
„Ta váza byla vážně tak drahá?“
Podívala jsem se na ni s hraným smutkem, ale pak jsem se rozesmála. „Nesnášela jsem ji, jsem jenom ráda, že se rozbila, ale byla to Sidova nejoblíbenější...“
„Aha,“ uchechtla se Eva, poklepala mě po rameni a šla si sednout k Jirkovi a Marečkovi.
Zazvonil zvonek. Bože, co asi zapomněl? řekla jsem si a otevřela s otráveným výrazem dveře, ale nestál tam Sid.
„Ahoj,“ usmál se na mě Wayne a dal mi pusu na obě tváře.
„Ahoj,“ pípla jsem překvapeně a poodstoupila ode dveří, aby mohl projít.
„Je tady dneska ta párty, že?“
„Ech, no jo.“
„Já jen, že jsem odsud před chvílí viděl přímo prchat tvého muže,“ zasmál se a provrtal mě podezřívavým pohledem. „Skalní fanynka tučňáků v hnízdečku letců?“
Usmála jsem se. „Nejsem zas až tak skalní. Proti letcům nic nemám.“
Wayne obdivně hvízdl, vyzul si boty a vešel do obýváku. Zavadil pohledem o Evu a Jirku, ale jen se na ně usmál a vešel do kuchyně s rozpřaženýma rukama.
„Čaute děcká!“
„Wayne! Ahoj, co ty tady tak brzo?“ otočila se trochu zmateně Market od plotny.
„Byl jsem tady kousek, když mi došla tvoje SMSka, tak jsem si říkal, kdyby bylo třeba s něčím potřeba pomoct...“
„To jseš moc hodný.“
„Čau, Kubo.“
„Ahoj, kámo! Hele, s tímhle můžeš pomoct...“
Sedla jsem si na barovou židličku a se zájmem pozorovala Kubu, jak Waynovi vysvětluje, jak má porcovat steaky. Nejspíš to už někdy dělal, protože mu to šlo docela dobře. Povzbudivě jsem se na něj usmívala a netrvalo dlouho a zapředli jsme konverzaci.
„Proč vlastně chodíš s někým, jako je ufňukánek Sid?“ nadhodil z ničeho nic Wayne.
„Není ufňukánek,“ bránila jsem ho, ale smála jsem se.
„Ale je! Znám ho!“
„Myslíš, že líp než já?“
Protočil očima a zasmál se.
„No dobrý, ale... I tak. Proč zrovna s ním?“
„A proč ne?“ nadhodila jsem a v očích mi jiskřilo potěšením, které jsem cítila z obratu této konverzace.
„No, já nevím. Vždyť si to o něm musela často slyšet... v médiích a tak. Že je to namyšlenej idiot.“
„Hm, a udělala jsem dobře, když jsem se rozhodla se o tom raději na vlastní kůži přesvědčit.“
„To si myslíš ty.“
Podivila jsem se.
„Jak to myslíš?“
„Pamatuješ, když jsme se viděli poprvé?“
Chvíli jsem přemýšlela... ale jak bych mohla zapomenout na první setkání s Waynem, když jsem při něm málem umřela?
„Až moc dobře,“ zasmála jsem se.
„To si s ním ještě nebyla.“
„Mmm... Ne, nebyla.“
„No, vidíš! A byla si jiná! Byla si odhodlaná ke každé legraci.“
„Wayné, nedělej si srandu, vždyť jsme se málem na té motorce zabili!“
„Ale byla sranda.“
Vzhlédl od masa a zasmál se. Hřbetem ruky si protřel čelo.
„Stejně to bylo tenkrát šílené.“
„No to teda bylo! Tvrdil jsi mi, že to umíš řídit. Úplně tě zase slyším! ,Čeho se bojíš, Ivet? Je to jen motorka a já jsem skvělý řidič!\' Ha! Ha! Ha!“
Zubil se na mě.
„Chtěl jsem jen trochu zamachrovat.“
„Vážně? No nekecej,“ ušklíbla jsem se a uštědřila mu kamarádský políček. Vrátil mi ho, až na to, že jsem teď měla na obličeji koření ze steaků.
„Hej! To není fér!“ smála jsem se a vzala si ze srandy do ruky na obranu první věc, po které jsem šáhla - byl to kečup. Zašklebil se a sáhl po tatarce.
„Ať... tě... to... ani...“
Nedořekla jsem a už jsem měla šaty celé od tatarky.
„Wayne!!“ zakřičela jsem se smíchem a vystřelila po něm kečupem.
„Headshot!“ zavýskla jsem, když se mu kečup dostal do vlasů.
„Dost!“ okřikla nás zoufale Market, na kterou taky dostříklo ještě pár kapek kečupu. Zklamaně jsme odložili zbraně a vrátili se k původní činnosti - povídali jsme si o tom, co se ta poslední dobu, co jsme se neviděli, změnilo. Wayne byl pořád svobodný a nezadaný. Nechtěla jsem mu to věřit, ale přísahal. Ale svěřil se mi, že už by si taky rád někoho našel a měl vlastní rodinu.
„Tak kde to vázne?“ usmála jsem se povzbudivě a ignorovala zvonící zvonek. Market, která už před chvílí dovařila čokoládu a seděla teď s Evou a Jirkou u Marečka se zvedla a šla otevřít.
„Já ti ani nevím, je to složité, nechce se mi to rozebírat,“ pokrčil rameny a dokrájel poslední steak. Umyl si ruce - samozřejmě si je utřel do mých šatů - a šel se podívat, kdo přišel. Po té, co jsem ho zmlátila za ty šaty, následovala jsem ho.