Dnes měl své 11. Narozeniny. Ve škole to byl tichý a velmi pilný kluk, věděl totiž, že kdyby nebyl, nemohl by jsi odpoledne jít hrát ven s kamarády, ale musel by doma klečet v koutě. Po skončení vyučování se domů coural, dnes se mu domů opravdu nechtělo, dostal z diktátu 3. „Žákovskou mi musí podepsat maminka…“ si neustále opakoval hoch. Když vešel do bytu, ozvalo se hlasité „všechno nejlepší Péťo“. Byla to maminka a v rukou držela na červeném podnose dort se svíčkami. „Jéé, děkuju ti maminko“ objal ji. Společně si sedli ke stolu. „Kdy se vrátí tatínek“ zeptal se Petr. „Dnes má službu“… Když se Petr chystal sfouknout svíčky, maminka ho zastavila „přej si něco, než je sfoukneš“. Zavřel oči a jediné co chtěl, bylo nebyl dnes tatínek naštvaný, poté sfoukl svíčky. Maminka rozkrájela dort a oba se do něj s chutí pustili. Najednou si Petr všimnul velké zabalené krabice na ledničce. „To je pro mě“ ohlédl se svýma zářivýma očima po mamince. „ Všechno nejlepší Peťulko“ usmála se maminka. Ten se po ni bez váhání vrhl a serval z ní modrý balící papír, stejný jako měl na dárcích o vánocích. Pod ním byl nový typ Monster Trucku, autíčka na dálkové ovládání, které si už dlouho přál. „ Děkuju mami, přesně tenhle jsem chtěl ze všeho nejvíce… Můžu ho jít ukázat Vaškovi?“ tázal se hoch. „ Samozřejmě, ale do 7 buď zpátky“.
Domu se vrátil na čas, když se zouval, všiml si, že tatínkovi boty tu ještě nejsou. Maminka zrovna prostírala stůl, dnes byla houbová omáčka. Oba si spolu sedli a povídali si u večeře, když dojedli Petr vzal nádobí a narovnal jej do myčky. Maminka přichystala na stůj ještě kousek dortu jako zákusek, ale dřív než se do něj pustili, uslyšeli rachocení klíčů v zámku. Petr objal maminku a odeběhl do pokoje. Vzal knížky, co měl v baťohu a dal si je na stůl, tak aby to vypadalo, že se celé odpoledne učí. Tatínek nemá rád povaleče. Na stůl si vzal i sešit do kterého si kreslí, slyšel totiž jak si maminka s tatínkem povídají. Do uší si dal sluchátka a pustil si SOAD, svou oblíbenou skupinu. Začal si kreslit, ale přerušil ho dotek silné ruky na rameni, lekl se. „ Vojíne, tohle je uklizený pokoj?“ pronesl velice hlasitě tatínek. Měl zase takové zvláštní skleněné oči, co mívá vždy, když se vrací domů z hospody. Petr neměl rád, když chodí tatínek domů z hospody, je potom vždy naštvaný a po něm i po mamince řve a hází věcmi. Tatínek stále stál v pokoji a opakoval „ Vojíne, tohle je uklizený pokoj ? A stůj když s tebou mluví poručík“ přitom ukazoval na skříň v pokoji, ve které měl Petr své oblečení, ten vstal a hleděl do země, všiml si však, že tatínek otevřel skříň a z ní vyhazuje na zem úhledně poskládané komínky oblečení. Tatínek přišel k Petrovi „tohle je pořádek vojíne ?“ již řval tatínek. Petr odvrátil zrak do země. Tatínek běsnil a rozmáchl se, udeřil hocha do tváře, ten upadl na zem. „ Až se vrátím, budeš tu mít pořádek“ řekl tatínek, který přitom skřípal zuby a odešel. Petr se opřel o postel. Po tváři mu stékala slza, vzdechnul a chtělo se mu plakat. „Ne, nesmím brečet, tatínek nemá rád slabochy“ řekl si v duchu a otřel si rukou slzu.
Když doklidil nepořádek, šel se do koupelny vysprchovat. Na chodbě si všiml, že tatínkovi boty jsou zase pryč. Vykoupal se a šel si do kuchyně pro sklenici vody, tam spatřil maminku, sedící u stolu. V ruce svírala kapesník, ze kterého kapaly kapky krve a slz. „ Co je maminko ?“ ptal se Petr, chtělo se mu plakat spolu s maminkou. „Ale to nic Peťulko, jenom jsem se řízla, to už bude dobré, běž si lehnout“ políbila ho na čelo a on šel do pokoje. Po chvilce usnul.
Druhý den byla sobota, Petr koukal na pohádky. Věděl, že až se vzbudí tatínek, bude muset uklízet. Dnes si dokonce připravil snídani, když normálně nesnídá, ale dnes měl vyjímečně chuť. V televizi běžela jeho oblíbená pohádka. Byla o podmořské houbě Spungebobovi, Petrovi se na něm líbilo, že když je to houba a všichni ho odsuzují, on se nikdy nevzdá a chce dokázat, že je stejně dobrý jako jeho ostatní rybí spolužáci. Vtom ucítil, jak se otvírají dveře od ložnice. Lekl se, vypnul a televizi a pomalu šel do pokoje. Na chodbě potkal maminku. Pod okem měla velký modrý kruh. Neměla ho poprvé, prý ji štípl komár. „Dobré ráno Péťo, dnes nevysávej, tatínkovi není dobře“ usmála se na něj maminka a políbila ho na čelo. Po obědě šel Petr ven se svým kamarádem Vaškem. Vašek bydlel o poschodí níže a Petr ho znal od malička, zažili spolu už spousta dobrodružství. Dnes měli v plánu jít prozkoumávat starý vojenský bunkr, který byl kousek za městem. Když se vraceli kluci domů, na chodbě bytovky, ve které oba dva bydleli, potkali Petrova tatínka. Ani jeden z hochů necekl, jen tiše pozdravili. Tatínek se na schodech zastavil „Petře, než se vrátím, bude doma uklizeno, rozumíš?“ Petr kývl na souhlas.
Večer se spolu s maminkou dívali na film. Tatínek šel do hospody, ten se bude vracet až pozdě v noci. Petr byl takhle spokojený, líbilo se mu, že je doma jenom s maminkou. Vždy si spolu udělají popkorn, lehnou si spolu na gauči a sledují nějaký akční film. Když je doma i tatínek, tak Petr nic nesmí. Musí být zavřený v pokoji, uklízet, musel mít všechno připravené do školy a nemohl se ani koukat večer na kriminálky, ikdyž všichni ostatní mohli a ikdyž se Petr snažil co nejvíce mohl, tatínek si vždycky našel důvod proč mu dát pár facek. Někdy bil i maminku, která potom po nocích plakala v kuchyni, ale nikdy to nepřiznala, vždy říkala, že ji něco spadlo do oka. Tatínek však nebyl vždy takoví. Dříve se na filmy koukali společně, večeřeli vždy společně, dokonce jezdili i na výlety. Potom ale musel tatínek do války, aby mohl pomáhat lidem. Petr byl na tatínka moc pyšný, chlubil se ve třídě, že jeho tatínek je voják a pomáhá lidem, co to potřebují. S tatínkem jel i strýček Rosťa. Rosťu měl Petr moc rád, protože mu ukazoval pistole, bral ho na kolotoče a furt se všemu smál, nejvíce tatínkovi. Domů se ale už Rosťa nevrátil. Prý tam musel zůstat déle. Avšak tatínek, potom co se vrátil z války už nebyl takový jako dřív. Byl jiný, smutný, tichý. Maminka se mu snažila pomoci, ale on nechtěl. Potom začal chodit do hospody a když se vracel tak rozbíjel věci, řval na maminku i na Petra a nakonec je i bil.
Petr u filmu usnul, ale maminka ho probudila „Peťulko, jdi si lehnout do pokoje“. Ten ještě v polospánku odešel do pokoje. V noci ho probudily rány. Tatínek se vracel. Petr se bál, že za ním půjde do pokoje, schoval se pod deku. Otevřeli se dveře a on nakouknul zpod peřiny. Viděl jenom siluetu postavy v záři světel z chodby. „Vstávej vojáku!“ prolétlo vzduchem. Petr se prvně lekl, ale ihned vstal do pozoru a koukal do země. „20 kliků vojáku“ přikázal tatínek. Petr bez váhání lehl na zem a začal dělat kliky. „Tohle jsou kliky vojíne ?“ dupl mu tatínek na záda, že ho přirazil k zemi. „Znovu!“ Opakoval. Rozsvítili se světla, maminka přišla do pokoje, chytla tatínka za ruku. Ten se ji však vysmekl a odhodil ji jednou rukou na zem. „Nechej ji být tati“ prosil hoch. „Nebo co ? Co mi udělá chcípák jako jsi ty ?“. Petr mlčel. „To jsem si mohl myslet, neuděláš s tím nic, stejně jako to dělá každý…“ řekl tatínek a odešel, maminka přišla k Petrovi a políbila ho na tvář. „To nic Petře, tatínek dnes jenom nemá náladu, běž si lehnout, bude to dobré“ zhasnula a odešla. Petr si lehl do postele a snažil se usnout, ale nemohl. Slyšel jak tatínek řve na maminku. Zacpal si uši, ale nebylo mu to moc platné. Pootevřel dveře aby nahlédl do kuchyně co se děje. Maminka seděla na židli a tatínek stál nad ní. V ruce měl velký kuchyňský nůž. „Kdyby si byla co k čemu, nebyla by z kluka taková holka“ řval tatínek, zatímco maminka koukala oknem ven. „Posloucháš mě vůbec někdy ty couro?“ vyhrožoval ji před obličejem nožem tatínek. Maminka se lekla, cukla sebou až spadla ze židle. Petr se rozeběhl do kuchyně. Tatínek se otočil. Petr se zastavil, ucítil píchnutí v břiše, když pohlédl dolů, viděl nůž v tatínkově ruce jak je zabodnutý v břiše. Tatínek prudce vytáhnul nůž a jako by zmrzl. Petr mezí tím upadl na zem, přiběhla k němu maminka a objala ho. „Tomáši, volej záchranku!“ zakřičela tentokrát maminka směrem k tatínkovi. Ten se ale nehýbal. Maminka vstala a vrazila mu facku „zavolej záchranku Tomáši“. Tatínek odeběhl z kuchyně. Petr mezitím pozoroval, jak se mu jeho modré pyžamo, co dostal od ježíška k vánocům, barví do červena. Břicho ho už moc nebolelo, ale byla mu zima. Maminka k němu klekla, objala ho, a rukou mu tlačila na krvavé místo na břiše. Petr sebou trhal „To bolí mami…“ řval, „musíš to vydržet Peťulko“ „Tomáši, voláš tu záchranku“ volala maminka, ale tatínek se neozýval. „Je mi zima maminko, obejmi mě maminko“ prosil hoch slabounkým hláskem, maminka mu otřela ústa, ze kterých mu tekla krev a mlčela. Náhle se ozval výstřel. Maminka zvolala „Tomáši!, Tomáši!“, ale tatínek se stále neozýval. „Vydrž Peťulko“ řekla maminka a odeběhla za tatínkem. Petr ležel opřený o skříň v kuchyni, byla mu zima, klepal se. Byl unavený a chtělo se mu spát, usínal. Když se vrátila maminka s telefonem v ruce a se slzami v očích, hoch už jen bezvládně ležel na zemi v kaluži krve. Odhodila telefon a klekla k němu. „Peťulko, neocházej, neodcházej!“ řvala maminka. Hoch však již tvrdě spal. Spolu s tatínkem se znovu sešli se strýčkem Rosťou.
Domu se vrátil na čas, když se zouval, všiml si, že tatínkovi boty tu ještě nejsou. Maminka zrovna prostírala stůl, dnes byla houbová omáčka. Oba si spolu sedli a povídali si u večeře, když dojedli Petr vzal nádobí a narovnal jej do myčky. Maminka přichystala na stůj ještě kousek dortu jako zákusek, ale dřív než se do něj pustili, uslyšeli rachocení klíčů v zámku. Petr objal maminku a odeběhl do pokoje. Vzal knížky, co měl v baťohu a dal si je na stůl, tak aby to vypadalo, že se celé odpoledne učí. Tatínek nemá rád povaleče. Na stůl si vzal i sešit do kterého si kreslí, slyšel totiž jak si maminka s tatínkem povídají. Do uší si dal sluchátka a pustil si SOAD, svou oblíbenou skupinu. Začal si kreslit, ale přerušil ho dotek silné ruky na rameni, lekl se. „ Vojíne, tohle je uklizený pokoj?“ pronesl velice hlasitě tatínek. Měl zase takové zvláštní skleněné oči, co mívá vždy, když se vrací domů z hospody. Petr neměl rád, když chodí tatínek domů z hospody, je potom vždy naštvaný a po něm i po mamince řve a hází věcmi. Tatínek stále stál v pokoji a opakoval „ Vojíne, tohle je uklizený pokoj ? A stůj když s tebou mluví poručík“ přitom ukazoval na skříň v pokoji, ve které měl Petr své oblečení, ten vstal a hleděl do země, všiml si však, že tatínek otevřel skříň a z ní vyhazuje na zem úhledně poskládané komínky oblečení. Tatínek přišel k Petrovi „tohle je pořádek vojíne ?“ již řval tatínek. Petr odvrátil zrak do země. Tatínek běsnil a rozmáchl se, udeřil hocha do tváře, ten upadl na zem. „ Až se vrátím, budeš tu mít pořádek“ řekl tatínek, který přitom skřípal zuby a odešel. Petr se opřel o postel. Po tváři mu stékala slza, vzdechnul a chtělo se mu plakat. „Ne, nesmím brečet, tatínek nemá rád slabochy“ řekl si v duchu a otřel si rukou slzu.
Když doklidil nepořádek, šel se do koupelny vysprchovat. Na chodbě si všiml, že tatínkovi boty jsou zase pryč. Vykoupal se a šel si do kuchyně pro sklenici vody, tam spatřil maminku, sedící u stolu. V ruce svírala kapesník, ze kterého kapaly kapky krve a slz. „ Co je maminko ?“ ptal se Petr, chtělo se mu plakat spolu s maminkou. „Ale to nic Peťulko, jenom jsem se řízla, to už bude dobré, běž si lehnout“ políbila ho na čelo a on šel do pokoje. Po chvilce usnul.
Druhý den byla sobota, Petr koukal na pohádky. Věděl, že až se vzbudí tatínek, bude muset uklízet. Dnes si dokonce připravil snídani, když normálně nesnídá, ale dnes měl vyjímečně chuť. V televizi běžela jeho oblíbená pohádka. Byla o podmořské houbě Spungebobovi, Petrovi se na něm líbilo, že když je to houba a všichni ho odsuzují, on se nikdy nevzdá a chce dokázat, že je stejně dobrý jako jeho ostatní rybí spolužáci. Vtom ucítil, jak se otvírají dveře od ložnice. Lekl se, vypnul a televizi a pomalu šel do pokoje. Na chodbě potkal maminku. Pod okem měla velký modrý kruh. Neměla ho poprvé, prý ji štípl komár. „Dobré ráno Péťo, dnes nevysávej, tatínkovi není dobře“ usmála se na něj maminka a políbila ho na čelo. Po obědě šel Petr ven se svým kamarádem Vaškem. Vašek bydlel o poschodí níže a Petr ho znal od malička, zažili spolu už spousta dobrodružství. Dnes měli v plánu jít prozkoumávat starý vojenský bunkr, který byl kousek za městem. Když se vraceli kluci domů, na chodbě bytovky, ve které oba dva bydleli, potkali Petrova tatínka. Ani jeden z hochů necekl, jen tiše pozdravili. Tatínek se na schodech zastavil „Petře, než se vrátím, bude doma uklizeno, rozumíš?“ Petr kývl na souhlas.
Večer se spolu s maminkou dívali na film. Tatínek šel do hospody, ten se bude vracet až pozdě v noci. Petr byl takhle spokojený, líbilo se mu, že je doma jenom s maminkou. Vždy si spolu udělají popkorn, lehnou si spolu na gauči a sledují nějaký akční film. Když je doma i tatínek, tak Petr nic nesmí. Musí být zavřený v pokoji, uklízet, musel mít všechno připravené do školy a nemohl se ani koukat večer na kriminálky, ikdyž všichni ostatní mohli a ikdyž se Petr snažil co nejvíce mohl, tatínek si vždycky našel důvod proč mu dát pár facek. Někdy bil i maminku, která potom po nocích plakala v kuchyni, ale nikdy to nepřiznala, vždy říkala, že ji něco spadlo do oka. Tatínek však nebyl vždy takoví. Dříve se na filmy koukali společně, večeřeli vždy společně, dokonce jezdili i na výlety. Potom ale musel tatínek do války, aby mohl pomáhat lidem. Petr byl na tatínka moc pyšný, chlubil se ve třídě, že jeho tatínek je voják a pomáhá lidem, co to potřebují. S tatínkem jel i strýček Rosťa. Rosťu měl Petr moc rád, protože mu ukazoval pistole, bral ho na kolotoče a furt se všemu smál, nejvíce tatínkovi. Domů se ale už Rosťa nevrátil. Prý tam musel zůstat déle. Avšak tatínek, potom co se vrátil z války už nebyl takový jako dřív. Byl jiný, smutný, tichý. Maminka se mu snažila pomoci, ale on nechtěl. Potom začal chodit do hospody a když se vracel tak rozbíjel věci, řval na maminku i na Petra a nakonec je i bil.
Petr u filmu usnul, ale maminka ho probudila „Peťulko, jdi si lehnout do pokoje“. Ten ještě v polospánku odešel do pokoje. V noci ho probudily rány. Tatínek se vracel. Petr se bál, že za ním půjde do pokoje, schoval se pod deku. Otevřeli se dveře a on nakouknul zpod peřiny. Viděl jenom siluetu postavy v záři světel z chodby. „Vstávej vojáku!“ prolétlo vzduchem. Petr se prvně lekl, ale ihned vstal do pozoru a koukal do země. „20 kliků vojáku“ přikázal tatínek. Petr bez váhání lehl na zem a začal dělat kliky. „Tohle jsou kliky vojíne ?“ dupl mu tatínek na záda, že ho přirazil k zemi. „Znovu!“ Opakoval. Rozsvítili se světla, maminka přišla do pokoje, chytla tatínka za ruku. Ten se ji však vysmekl a odhodil ji jednou rukou na zem. „Nechej ji být tati“ prosil hoch. „Nebo co ? Co mi udělá chcípák jako jsi ty ?“. Petr mlčel. „To jsem si mohl myslet, neuděláš s tím nic, stejně jako to dělá každý…“ řekl tatínek a odešel, maminka přišla k Petrovi a políbila ho na tvář. „To nic Petře, tatínek dnes jenom nemá náladu, běž si lehnout, bude to dobré“ zhasnula a odešla. Petr si lehl do postele a snažil se usnout, ale nemohl. Slyšel jak tatínek řve na maminku. Zacpal si uši, ale nebylo mu to moc platné. Pootevřel dveře aby nahlédl do kuchyně co se děje. Maminka seděla na židli a tatínek stál nad ní. V ruce měl velký kuchyňský nůž. „Kdyby si byla co k čemu, nebyla by z kluka taková holka“ řval tatínek, zatímco maminka koukala oknem ven. „Posloucháš mě vůbec někdy ty couro?“ vyhrožoval ji před obličejem nožem tatínek. Maminka se lekla, cukla sebou až spadla ze židle. Petr se rozeběhl do kuchyně. Tatínek se otočil. Petr se zastavil, ucítil píchnutí v břiše, když pohlédl dolů, viděl nůž v tatínkově ruce jak je zabodnutý v břiše. Tatínek prudce vytáhnul nůž a jako by zmrzl. Petr mezí tím upadl na zem, přiběhla k němu maminka a objala ho. „Tomáši, volej záchranku!“ zakřičela tentokrát maminka směrem k tatínkovi. Ten se ale nehýbal. Maminka vstala a vrazila mu facku „zavolej záchranku Tomáši“. Tatínek odeběhl z kuchyně. Petr mezitím pozoroval, jak se mu jeho modré pyžamo, co dostal od ježíška k vánocům, barví do červena. Břicho ho už moc nebolelo, ale byla mu zima. Maminka k němu klekla, objala ho, a rukou mu tlačila na krvavé místo na břiše. Petr sebou trhal „To bolí mami…“ řval, „musíš to vydržet Peťulko“ „Tomáši, voláš tu záchranku“ volala maminka, ale tatínek se neozýval. „Je mi zima maminko, obejmi mě maminko“ prosil hoch slabounkým hláskem, maminka mu otřela ústa, ze kterých mu tekla krev a mlčela. Náhle se ozval výstřel. Maminka zvolala „Tomáši!, Tomáši!“, ale tatínek se stále neozýval. „Vydrž Peťulko“ řekla maminka a odeběhla za tatínkem. Petr ležel opřený o skříň v kuchyni, byla mu zima, klepal se. Byl unavený a chtělo se mu spát, usínal. Když se vrátila maminka s telefonem v ruce a se slzami v očích, hoch už jen bezvládně ležel na zemi v kaluži krve. Odhodila telefon a klekla k němu. „Peťulko, neocházej, neodcházej!“ řvala maminka. Hoch však již tvrdě spal. Spolu s tatínkem se znovu sešli se strýčkem Rosťou.
PeopleSTAR (1 hodnocení)
© Copyright 2009 - 2020 | provozovatel 5Q, spol. s r.o. | autorská práva