Svoboda Svobody

Před pár měsíci jsme se s mamkou přestěhovaly do Severní ulice v Hopsanech, městečka nedaleko Ostravy. Nechtěla jsem se stěhovat! Bylo mi sladkých sedmnáct, dodělávala jsem druhý ročník na škole a nehodlala jsem opustit své kamarády, přítele. Jenže mamka tu dostala nabídku na bezva práci v místních novinách a my peníze opravdu potřebovaly. Našly jsme si podnájem v jednom činžovním domě, 4. patro. Já začala chodit do školy na kraj města a dokonce jsem si našla i pár dobrých přátel. Nejradši jsme pinkali volejbal na plácku v naší ulici vedle starého šedivého domu. Ten dům měl velkou zahradu, která byla ale zarostlá. Po přední straně domku se táhl břečťan, plot pomalu ztrácel barvu, vrátka pod lehkým náporem větru silně vrzala. Jaký to bizardní pohled! Dům byl ale stejně asi opuštěný. Nikoho jsem tu nikdy neviděla, okna byla stále zavřená, závěsy zatažené.
Jednou jsme s partou opět hráli volec u nás v ulici. Při odrazu však míč nabral nečekanou rychlost, vylétl z hřiště a dopadl na zahradu té barabizny. Všechny oči spočinuly na mně. Pohodila jsem rameny, zvedla pravý koutek úst a vydala se k vrzavé brance. Jakmile jsem se ohnula pro míč, ucítila jsem na svém rameni čísi ruku. Rychle jsem se otočila. Přede mnou stál zarostlý chlapík s chybějícím předním řezákem. Na tváři měl pár jizev, tlusté obočí a nelibě koukal. Chvíli jsem jen hloupě civěla, a pak mi došlo, že bych měla něco říct. "Ehm, víte, my jsme si pinkali tady s míčem a nějak, to, se zatoulal k vám. Omlouvám se, měla jsem zazvonit a zeptat se." Chlapík se mile usmál a s poklepáním na míč mi řekl, ať si ho příště více hlídám. Když jsem odcházela, stihla jsem si ještě všimnout zvonku 'Pan a paní Svobodovi'.
O několik týdnů později měla mít mamča narozeniny. Chtěla jsem jí koupit nějaký pěkný dárek, ale neměla jsem peníze. Přemýšlela jsem o nějaké brigádě a pak mě napadl pan Svoboda. Zazvonila jsem na zaprášený zvonek a čekala. Ve dveřích za okamžik stanul pan Svoboda: "Ahoj, zase míč?" "Ne, ne," odpověděla jsem, "jen jsem vás přišla pozdravit a optat se, zda byste nechtěl posekat zahradu. Potřebovala bych si někde přivydělat pár drobných." "Dobře, budu jedině rád. Co třeba hned?" Souhlasila jsem a doběhla k naší správcové pro sekačku. Mezitím, co jsem posekala celou zahradu, udělal mi pan Svoboda čaj. Sedli jsme si do čerstvě posekané voňavé trávy a povídali si.
"A jakpak se má vaše paní?" Pan Svoboda ztichl. Po chvíli se nadechl a spustil: "Nikomu jsem to nikdy neřekl. Nechtěl jsem o tom s nikým mluvit. Odešla ode mě. Starala se o domácnost, o mě. Byla přátelská a milující. Ale já jí nedal vše. Náš domek byl chloubou celé ulice. Jednou jsem přišel domů a ona nikde. Zmizela, odešla! A s ní i krása všeho, co jsem znal... Omluv mě, prosím, musím si dojít pro kapesník." Vstal a slíbil, že za chvíli bude zpět. Jenže ani po dvaceti minutách nepřišel. Rozhodla jsem se tedy, že se po něm půjdu podívat. Potichu jsem otevřela dveře a vystoupila do patra. Všude byli fotografie pana Svobody a nějaké ženy. Zřejmě ona. Z jedněch dveří se ozývaly pravidelné zvuky. Vrzání nebo cosi. Otevřela jsem je. Byly to dveře od půdy. Prolézala jsem tam starým harampádím a došla až poslednímu trámu. To co jsem viděla, mi vyrazilo dech! Na trámu na špagátu se houpalo bezvládné tělo pana Svobody...
Vyčítám si, že jsem se na jeho ženu vůbec zeptala. Že jsem mu to akorát připomněla! A tak tu sedím na posteli mezi čtyřmi zdmi bílého pokoje, v ruce mačkám kapesník a vyčítám si, co jsem to provedla. Vždyť já tak vlastně zabila člověka. Svou zvědavostí. Už nikdy se to nesmí stát! Dívám se na své zjizvené krvavé ruce, pláču a usínám.....