Přes všechno na světě

,,Ano madam, hádám, že v tom nebude problém." prohlásil upjatě hlučný pracovník stonemillského vězení pro mladistvé. ,,Musíte ovšem chvíli počkat, než se šéf rozhodne, co s ním. Hádal bych ale, že vám to povolí." při těch slovech Tamaru celou poprskal. Ta se zašklebila odporem a utřela si mokré sliny z obličeje.
,,Podívejte, pane Willienisi, vy jste mě asi dobře nepochopil. Já ho potřebuji vidět TEĎ. Přinesla jsem mu jeho věci a všechno. A navíc se chci podívat, jak vypadá, slyšet jeho hlas. A upřímně doufám, že ho tu nikdo nešikanuje. On sice udělal to, co udělal, ale v jádru je to citlivý a hodný chlapec. Prosím, pusťte mě k němu! Je mu teprve třináct, potřebuje mou pomoc. Sám to nevydrží, zhroutí se!"
,,Jestli si myslíte, že je to moudré... Jak už jsem řekl, promluvím se šéfem." Willienis si s kapsy obnošeného pracovního saka vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Dlouze vtáhl kouř do plic a rozkašlal se. Tamara se na něj dívala se znechucením. Copak dá přednost kouření těch hnusných cigaret, než aby ji radši pustil k vlastnímu bratrovi?
,,Tak jděte!" vyštěkla na něj vztekle a jednou nohou začala podupávat do země, aby naznačila, že čeká.
,,Podívejte madam, tohle může trvat týdny. Za obyčejných okolností by to nebyl problém, ale v jeho případě bych volil něco trochu víc..."
,,Za jakých normálních okolností?" přerušila ho Tamara a začínala ztrácet trpělivost. ,,Sam se do problémů se zákonem nedostal o nic hlouběji, než všichni ti ostatní kluci tady. Nevidím důvod, proč bych ho nemohla jít navštívit. A pokud vím, tak ve vězení mají normálně i nebezpeční vrazi a teroristé, povolené návštvy. A nesnažte se na mě něco nahrát, já mám své informace."
Willienis si dlouze potáhl z cigarety a povytáhl obočí tak, že mu málem zmizelo v mastných černých vlasech. Pomyslel si, že s touhle holkou to bude těžké. Vypadala velmi mladá a on si vůbec nebyl jistý, jestli už dosáhla plnoletosti.
,,Kolik vám je? Kdy jste oslavila poslední narozeniny?" vypálil na ni jako detektiv při výslechu.
,,Tímhle mě nedostanete." Tamara se kysele usmála. ,,Před dvěma mědíci mi bylo osmnáct. Ale ještě jste mi neodpověděl na moji otázku - Za jakých normálních okolností???!!!"
Willienis si odkašlal a rukávem si otřel zpocené čelo. ,,Ehm..."
,,No tak!" vyštěkla Tamara. ,,Já čekám!"
,,No, víte ehm... Jde o... rodinnou záležitost."
Tamara se andělsky usmála. ,,Ale no tak. Já jsem Samova rodina. Mně to můžete povolit. Jsem jeho sestra."
Willienis zavrtěl hlavou. ,,Bohužel nemůžu. Jak jistě víta, situace se Samovými rodiči je velice neblahá. Slyšel jsem, že před pár týdny zemřeli... A od té doby se o Sama spolu se svým přítelem staráte vy."
,,Ano. Ale to je v pořádku. Byla jsem kvůli tomu i u soudu a dostala jsem písemné prohlášení o jeho opatrovnictví. Sourozenci mají právo se po smrti rodičů starat se o ty mladší, pokud už dovršili osmnácti let. A mně už osmnáct je, takže nevidím problém."
,,Vy možná ne, ale já ano." Willienis byl neoblomný.
Pak Tamaru náhle napadla jiná taktika. Hrozila se, že by měla něco takového udělat, ale byla to nutnost. Ona bratra potřebovala vidět, musela se ujistit, jak se mu daří.
,,Počkejte tady na mě prosím, musím si odskočit na záchod." prohodila k Willienisovi a zmizela v malé černé kabince.
Měla štěstí, uvnitř bylo zrcadlo. Pohlédla do něj na svůj odraz. Vlasy měla stažené do ohonu a pod očima kruhy. Hm, nenáviděla svůj vzhled. Uměla působit i jinak, ale to se jí nelíbilo. Jenže když pohlédla na Willienise, pochopila, že on je ten typ mužů, kteř mají rády ženy jen když vypadají jako šlapky z ulice. Nedával žádnou volnost přirozené kráse. Proto tedy nemohla být přirozeně krásná.
Vlastně už na tuhle variantu byla předem připravená, proto se vyzbrojila už když odcházela z domu. Ze své kabelky vytáhla černou obepínavou blůzku a velkou zásovu make-upu. Skoro ho nepoužívala, ale teď se jí náramně hodil. Nadechla se a z kabelky vytáhla ještě miniaturní černé kraťásky, které ji obepínaly, a které skoro nenosila, protože si v nich připadala jako nahá.Vlezla na záchod, zamkla se a převlékla. Své dosavadí oblečení (jemnou vybledlou růžovou mikinu a vyšisované světlé džíny) nacpala zpátky do kabelky. Vyšla z kabinky a pustila se do obličeje. Zamračeně se zadívala na kruhy pod svýma očima. Už čtyři noci nespala, polomrtvá strachy, když se Sam nevrátil domů. Pravda, delší dobu chodil domů pozdě, ale vždy si myslela, že prostě chodí něka s kamarády. A to byla vlastně pravda. Chodil s kamarády... na nádraží si kupovat kokain od dealerů. Až asi po několika týdnech Tamaře zavolali od policie a řekli jí, že Sama včera zatkli za užívání a šíření drog.
Tamara si zamaskovala všechny příznaky únavy a stresu, obtáhla si oči tlustou černou linkou, namalovala si řasy a stíny a ústa si obtáhla černou rtěnkou. Pak vyšla opět na chodbu vězení.
Willienis vypadal vemi udiveně, to ano. Civěl na Tamaru, jako by byla úplně někdo jiný. Vůbec se o změně vzhledu nezmínil, neřekl totiž vůbec nic, jen na ni tiše zíral a v duchu ji svlékal, to Tamara moc dobře věděla. Byl jí odporný a nejraději by mu vrazila facku, ale věděla, že je to nutné. Počkala několik minut a čekala, jestli Willienis něco řekne, ale byl zticha, jen jí nestydatě civěl na prsa. Když se ujistila, že on sám mluvit nezačne, prohlásila:
,,Tak kde jsme to skončili?"
,,P-p-právě jsem vás chtěl dovést k cele vašeho bratra." vykoktal Willienis.
,,Děkuji mockrát. Určitě se tady ještě někdy zastavím." předklonila se a knoflíky na blůzce se jí málem urvaly.
Willienis toporně přikývl a jeho obličej připomínal tekutý vosk. Vedl Tamaru dlouhou šedou chodbou bez oken. Bylo tam pusto a ticho. V celách kolem nich viděla Tamara zubožené, ztracené existence, nešťastné muže i ženy, pro které už život neměl smysl. Byly tam především děti - Tamara spatřila jednoho krutě vyhlížejícího chlapce ve věku okolo osmi let. Při pohledu na jeho zlé, vyvylené oči jí přeběhl mráz po zádech a rychle odvrátila zrak. Když si Willienis všiml její reakce na toho chlapce, vysvětlil jí:
,,Ten kluk se jmenuje Jason a je tady už rok. Zabil své rodiče i chůvu v noci, protože mu nechtěli dát bonbony."
Tamara se otřásla. ,,Neměl by být spíš v nějakém ústavu? Vždyť nemůže být psichycky v pořádku!"
Willienis pokrčil rameny. ,,Čert ví. Já toho o jeho případu moc nevím. Vím jen, co spáchal. Nezkoumám, proč."
Tamara si oddechla, když se Wilienis zastavil před obyčejnými železnými dveřmi, ne před pancířovanými vraty s ostrahou. Její bratr očividně nebyl vůbec nebezpečný. Willienis odemkl dveře a řekl chlapci sedícímu na tvrdé posteli:
,,Máš návštěvu."
Tamara mlčky vstoupila do malé temné místnosti bez oken, osvětlené jen jediou prskající žárovkou, která na zkrouceném drátu visela ze stopu. V místnosti stála malá tvrdá postel a hrubý dřevěný stůl a židlí. Na posteli seděl její bratr, s hlavou v dlaních. Když Tamara vešla, vzhlédl. Oči měl rudé a nateklé a zmizela z nich veškerá jejich dřívější jiskra. Teď v nich byl jen žal, smutek a výčitky svědomí. Vlasy barvy karamelu měl rozcuchané od neustálého zoufalého prohrabování. Pod očima měl temné kruhy.
,,Ahoj." zamumlal a nepodíval se Tamaře do očí. Bál se. Byl rád, že s sebou nepřivedla svého přítele. Měl ho sice rád, a tak, ale ještě ho moc neznal a připadal by si před ním jako troska vláčená bahnem. Myslel si, že když přijde jen Tamara, bude to lepší. Ale bylo to ještě horší.
Tamara se smutným pohledem vpila do Samových očí a hledala v nich lítost. Našla ji tam.
,,Promiň." začal Sam. ,,Nevím, co se to se mnou dělo. Nejdřív mi kluci jenom dávali takový prášky... Prý proti depresi. A já jsem byl pořád v depresi. Byl jsem nešťastný ze smrti rodičů, tak jsem si od nich ty prášky bral. A pomáhalo to.
Nejdřív jsem nevěděl, že to jsou drogy. Ale začínal jsem poznávat, že jsem na tom závislý. Věděl jsem, že i na prášcích může být člověk závislý. Ale nedělal jsem si s tím velkou starost, hlavní bylo, že deprese ustupovaly a já už jsem se cítil skoro stejně jako předtím. Jenže pak se Artie přede mnou podřekl a já jsem zjistil, že beru drogy.
Chtěl jsem s tím hned skončit, ale nemohl jsem. U sebe jsem po kapsách nosil spoustu krabiček s kokainem. Ale řekl jsem si, že s tím přestanu. Všechno jsem vysypal do kanálu. Jenže pak jsem začal být zase v depresi, pořád jsem brečel. S klukama jsem chodil do barů. Všiml jsem si tam takovýho týpka, co vypadal jako tajný agent a spousta lidí k němu chodila a odnášela si koks. Bylo mi jasné, že je to dealer, a měl jsem co dělat, abych za ním nešel. Jenže příští den tam byl zas. A příští taky. Nevěděl jsem, co mám dělat, až jsem nakonec povolil a koupil si od něho nějakej koks. Peníze mi byly ukradený. Jenže jemu ne...
Jeden večer ke mně přišel a řekl, že už mi nic nedá. Že prej mám u něj dluh. Chtěl jsem mu jednu vrazit, ale byl mnohem silnější než já, tak jsem se ho zeptal, kolik mu dlužím. A bylo to dost. Jenže já jsem si to dovolit nemohl... Řekl jsem mu to a on prohlásil, že bych mohl začít dělat pro něj - jako dealovat. Nechtěl jsem. Ale on mi vyhrožoval, tak jsem souhlasil. A pak mě jednoho krásnýho dne udal fízlům. On z toho vyvázl."
,,Dlužíš mu ještě něco?" zeptala se ho Tamara.
,,Ano."
Tamra přikývla. Počítala s tím.
,,Kolik"
,,Patnáct tisíc."
Tamara potlačila chuť mu jednu balit a objala ho. ,,To nic. To bude v pořádku. A odtud tě dostanu. Zatkli totiž toho nepravého. Znáš jméno toho dealera?"
Sam schlíple zavrtěl hlavou. ,,Ne. Říkal si Jay-Zzz, ale to asi nebude jeho pravý jméno."
,,To asi ne. Ale to nevadí. Do dvou týdnů jsi z kriminálu venku." navěděla, proč Samovi něco takového slibuje. Zauvažovala nad tím, jestli by stejný trik, ktarý použila na Willienise, fungoval i na ředitele vězení a na soudce. Usoudila, že za pokus to stojí.
,,Měj se Same. Přijdu tě zas navštívit. Teď ale musím něco probrat s ředitelem věznice. Ahoj."
Sam přikývl. Nechtěl, aby Tamara odcházela, ale usoudil, že je potřeba svou vinu nést jako chlap.
Když Tamara odcházela, zašeptala tak potichu, že ji neslyšel:
,,Nic si nevyčítej. Já tě miluju. Přes všechno na světě."