Vrány - Část druhá: Tomáš Kobliha

Je půl druhý a přichází SMS s textem:
„Sedíme u Velkého dubu a čekáme na tebe J a S“
Úleva naplnila celé moje tělo. V klidu odepíši, že už nepřijdu a jdu si lehnout.

Ráno před školou byl jako vždy první Jery. „Kde jsi byl ? Čekali jsme se Spaikym na zastávce a ty jsi nevystoupil, tak jsme šli na tebe počkat do hospody k Velkému dubu“
„Cože?“ , odpovídám s užaslým výrazem ve tváři.
„Jak nebyl, co nevystoupil. Vy jste ho nepotkaly?“
„Koho“ , pohodově odpovídá Jery.
„Vždyť tam byl! Já jsem ho viděl a snažil se Vám poslat SMS, aby jste zdrhly!“,
pomalu ze mě vypadávalo koktavým hlasem.
„Dám ruku do vohně že jsem ho viděl“, ještě pro jistotu doplňuji moje přesvědčení.
Jery jen kroutil hlavou.
Možná bych už toho měl nechat, povídám si, začínám to přehánět. Vždycky jsem ale byl takovej přeháněč a když jsem se do něčeho pustil, tak sem to musel za každou cenu dořešit. Vzpomínám na můj první případ s mizením bonbónů ze špajzu.
Táta mě pověřil úkolem hodným jen těm odvážným, jak říkával, a dal mi úkol na vystopování zloděje. No, kdyby se Tátovi neztráceli jeho oblíbené zelené bonbóny, tak bych to možná ani nemusel řešit, ale s hrdostí jsem přijal tento úkol.
Zvolím jsem taktiku sledování a každou noc, jsem sedával na posteli a mezírkou mezi dveřmi, která byla sotva silnější než malíček, koukám přímo do míst, kde by se mohl objevit případný zloděj.
Nic. Ráno oči jak králík a případ nevyřešen. Začal jsem tedy vymejšlet další plán. Past. Musim udělat past na zloděje. Pak aspoň nebudu celou noc vzhůru a můžu v klidu spát. Došel jsem do pokoje, našel inkoust do plnícího pera. Jasně, musim to nachystat tak, aby si zloděj musel vzít do ruky celej pytlík, pak se umaže a ráno budem vědět kdo krade bonbóny.
Celej plán jsem provedl před tím, než jsem šel spát. Ráno už čekám jako první k kuchyni na snídani. Přišla mamka.
„Ahoj“ povídám.
„Co tu tak brzo děláš?“ mamka odpovídá rozespalým hlasem.
„Nic jen čekám“ a přitom jí koukám nenápadně na prsty a hledám zda nenajdu důkaz.
Nic. Jak to, pomyslel jsem si, vždyť jsem se ráno byl kouknout ve špajzu a skutečně s pytlíkem někdo hejbal!. Najednou se objevil táta s celým modrým obličejem.
„A mám tě!“ vítězně jsem zvolal.
A tak Tomáš Kobliha vyřešil svůj první případ.

A od té doby mám tu vlastnost, vždycky všechno dotáhnout až do konce. Ale možná že to někdy i přeháním a pak zřím věci i které vlastně nejsou.
Dorazil i Spaiky, což mně do jisté míry překvapilo, protože na hodinkách bylo teprve 7:10.
„Nazdárek“ a začala se stejná komunikace jako s Jerym. Každej sme řekli to svoje a zašli do budovy.
Večer mám sraz s Lenkou, tak jsme toho ani moc neřešili a hned odpoledne jsem byl doma. Další plán máme domluvenej až na víkend a doufám že dopadne mnohem lépe.

pokračování příště...