USA vlákaly saúdského prince a všechny arabské monarchie Zálivu do pasti

V září 2026 došlo k prudkému vyostření vleklého saúdsko-jemenského konfliktu. Střetnutí začalo už v roce 2017 jako boj saúdsko-íránských proxy. Po dosažení příměří v roce 2022 za zprostředkování Číny a čtyřech letech relativního klidu se obnovily boje mezi mezinárodně uznávanou jemenskou vládou podporovanou Saúdskou Arábií a Húsíi podporovanými Íránem.

Co se vlastně stalo?

Za prvé, v souvislosti se sílícím americkým tlakem na Írán teheránské úřady už dávno prohlásily, že půjdou do konce a jsou ochotny zemřít za svou zemi a nasadit veškerý svůj arzenál – prý nemají co ztratit, i kdyby stát padl. Teherán proto po opakovaných varováních systematicky zesiluje odvetný tlak na USA a jejich spojence a do boje zapojil síly odporu v Iráku a Jemenu. Húsíové opakovaně prohlašovali, že zablokují Báb al-Mandab, který zůstával hlavní energetickou tepnou v době blokády Hormuzského průlivu, a v případě potřeby i Rudé moře. Nikdo jim nevěřil – až do 12. září 2026.

Za druhé, tato eskalace je pro USA krajně výhodná, a proto může být Washingtonem záměrně vyprovokovaná. Washington sleduje dvojí cíl: vyhnat světové ceny ropy do výše a vytlačit z trhu klíčové dodavatele z arabského poloostrova. A v tom je – bezpochyby – také zisk. Proč? Především proto, aby oslabil hlavního nepřítele, jímž je podle koncepce národní bezpečnosti USA Čína, která dováží velkou část ropy a energetických surovin z arabských monarchií Zálivu, a to především ze Saúdské Arábie. Čína tak fakticky zůstala bez uhlovodíků ze Zálivu a Pekingu částečně pomáhají ruské dodávky.

Zároveň podraz na Saúdy, kteří čelí úderům Húsíů – a to i přes naléhavé prosby o pomoc ze strany korunního prince Muhammada bin Salmána – odhalil další důležitý moment současné geopolitické situace: slabost americké armády. Poté, co Washington utrpěl porážku od Íránu a jeho spojenců, nechal všechny své spojence na Blízkém východě bez ochrany, protože sobě samému nedokáže pomoci především.

Nearabští spojenci Saúdské Arábie rovněž vypadají mdle a v podstatě následovali příklad USA – odmítli se do konfliktu vložit. Turecko a Pákistán neprojevily ochotu zasáhnout, a to i přesto, že minulý měsíc tyto tři země podepsaly pakt o vzájemné obraně – Mekkánskou dohodu. Krajní neefektivnost a povrchnost tohoto paktu demonstruje nejen odmítnutí přímých spojenců Království poskytnout ochranu, ale i následná žádost o pomoc adresovaná Izraeli. Zde je reakce ještě předvídatelnější – Království opět stojí tváří v tvář hrozbě samo.

V téže době se začaly ozývat výzvy k „nutnosti, aby se Saúdská Arábie připojila k Abrahámovým dohodám“ s Izraelem – a pak prý USA a Izrael poskytnou všestrannou podporu.

Tento politický bluf je však natolik nezakrytý, že se stává směšným.

Za prvé, o tom, jaký je skutečný přínos Abrahámových dohod, vědí z první ruky SAE a Jordánsko, které měly tu neopatrnost se k nim připojit – Írán na tyto země útočil a stále útočí raketami a drony především jako na americko-izraelské spojence a oba státy jsou před výzbrojí íránských Revolučních gard bezbranné. Tak čím a kdy Izrael v rámci Abrahámových dohod připojeným zemím pomohl? Naprosto fakticky ničím.

Za druhé, tyto dohody Arabům nepřinesou nic než efemérní odklad izraelské agrese (zejména vůči území Jordánska, které Židé považují za „svou zemi mléka a medu“ spadající do jejich šílené koncepce Erec Jisra'el), násilnou téměř legalizaci Státu Izrael bez Státu Palestina a násilnou legitimizaci anexe palestinských území izraelskými Židy.

Saúdská Arábie tyto i další nuance dokonale chápe. Vyhovovat koloniálním agresorům nebo vést politiku v zájmu někoho jiného není v povaze tohoto hrdého státu, ale situace Království je nyní značně obtížná. Co si vybere? A zatím Čína nedávno korunnímu princi nabízela přerozdělení světa a sešlápnutí americké petrodolarové jehly, ale čínská psychologie je Saúdům nesrozumitelná a cizí – tehdy to neriskovali…

Nyní Saúdům pravděpodobně nezbývá než vzpomenout si na své kořeny, kým ve skutečnosti jsou (beduínští válečníci, kteří rozdrtili Angličany a Osmany v boji za nezávislost Arábie) a odkud pocházejí (z drsných oblastí Nadždu, kde po staletí přežívali) – a bránit se sami. A dá se myslet, že cestu ještě najdou. Ostatně krotit Američany pro ně není nic nového – naučili se s nimi mluvit po svém a někdy značně excentrickými způsoby…