Žena odnikud 4. díl

Vyskočil jsem s napřaženou pistolí a mířil na netvora. Jeden výstřel ho minul těsně nad tlamou. Podívalo se to na mě lidskýma očima. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Plný lidskosti, vzteku a opovržení. Cítil jsem se jako svačina zabalená v krabici. Během chvíle se to ztratilo neznámo kam. Ještě chvíli bylo slyšet klapavých zvuků odrážejících se tlapek od asfaltu. Mé volání přes vysílačku se dočkalo příjezdu posil. Celá oblast byla uzavřena. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Něco takového jsem nemohl nikomu říct. Měli by mě za blázna.

Přerostlý vlk se zakrnělýma rukama a lidskou tváří. To snad ne.

Na druhý den jsem se opět přihlásil o stejný bar. Navíc mne sekundovali dva ostřílení veteráni, kterým bylo 25 let a zrovna vylezli ze školy. Jaká pocta získat, tak schopné pomocníky, k tak závažnému případu. Dnes jsem si kávu platil předem, nechci riskovat, že zase kvůli drobným nestihnu včas odejít a podezřelá tak získá potřebný náskok. Seděla u baru zrovna tak jako včera.

Ovšem přes 20 minut se nikdo neměl k tomu, aby jí oslovil. Možná všichni znervóznili kvůli dnešním pomocníkům, kteří si sedli k sobě a každý koukal jiným směrem. Mohli přijít v uniformách a přijet policejním autem, možná by tak vzbuzovali o dost menší podezření, pitomcí. Z mého zamyšlení mne vytrhla ona. Stálau mého stolu.

"Máte tady volno? Optala se příjemným hlasem.

"Ano mám, jistě posaďte se," opáčil jsem a nervózně začal přendávat věci ze židle, abych ji udělal prostor.

"Říkala jsem si, že tu sedíte tak sám, že na tom budeme podobně. Už včera jsem si vás všimla, jenže mne vyrušil jeden otrava. Nezdálo se, že by vás otravoval, když jste s ním odešla. Tak vy jste mne takhle pozoroval?" Zeptala se záhadná žena a mile se usmála.

"Promiňte, jen si občas všímám věcí, do kterých mi nic není." Její ruka spočinula na té mé, načež se ke mně naklonila.