Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Kateřina (101)
Logo
Zrcadlo -- část 1.
<>
icon 16.08.2012 icon 8x icon 4505x
Zrcadlo




Svět živích a mrtvích je možná propojen více, než si mi mnozí smrtelníci dokážeme připustit. Je doloženo několik způsobů jak navázat komunikaci s dušemi zemželích. Tato povídka pojednává o jednom z nich. Je založena na pravdivých událostech, které se staly jednomu mému dobrému příteli. Jeho detailní a sugestivní popisování situací, o kterých zde budu psát a jedné z nich jsem byl dokonce svědkem, se mě natolik dostaly pod kůži, že jsem byl nucen je sepsat, ba přímo moji povinností je se o ně s vámi podělit. Jestli existuje nějaká brána do světa mrtvích a já věřím, že existuje, raději bychom ji měli nechat zavřenou a nepokoušet se o její otevření.






Večerní návštěva


Petr seděl v křesle, v televizi dávali zrovna pořad o vaření. Jeho znuděný výraz ve tváři jasně poukazoval na zábavnost dnešních televizních programů.

„Krmí nás čím dál většíma blábolama“, zanadával si pro sebe.

Natáhl ruku pro ovladač, aby konečně jedním zmáčknutím knoflíku zavřel té ženské pusu. Přepínal programy jeden po druhém, ale nic co by stálo za to. Položil ovladač a intuitivně sáhnul vedle křesla. Nahmatal pivo z multipacku a hranou zapalovače otevřel láhev. Podíval se do krabice s pivem a rázem věděl, že zbylé tři kousky jeho žízeň určitě nebudou schopny uhasit. Přiložil ústa k hrdlu, jako kojenec k matčinu prsu a s požitkem upíjel. Naráz přestal polikat, přitom se rty stále u hrdla sklenice. Upřeně se zahleděl na televizy, kde kamera zachycovala místo dopravní nehody. Položil pivo na stůl a zesílil zvuk. Příjemná blonďatá reportérka právě objasňovala divákům všechny podrobnosti.

„Dnes kolem třetí hodiny odpolední v brněnské Jamborově ulici, srazil řidič na přechodu pětadvacetiletou mladou ženu, která byla s těžkými zraněními převezena do nemocnice. Policisté při dechové zkoušce naměřili muži dvě a půl promile alkoholu v krvi“.

Petr vzteky udeřil pěstí do stolu. Vstal z křesla a z poličky uchopil zarámovanou fotografii. Chvíli na ni koukal, poté ji položil opatrně zpět na své místo. Vzal sklenici piva a odešel do kuchyně. Otevřel lednici, položil na stůl láhev vodky a nalil si panáka. Jen co ho dopil, zazvonil u dveří zvonek. Ve dveřích stál menší podsaditý muž s prořídlími vlasy.

„Pojď dál, Radime“, pozval ho Petr s úsměvem na tváři dál do bytu.

Oba muži se posadili v kuchyni ke stolu. Radim se podíval na flašku vodky stojící na stole.

„Takhle se akorát ničíš“, kroutil hlavou na Petra.
„Taky mě moc chybí, ale musíme se všichni naučit žít s vědomím, že už tu zkrátka není“, povzdechl si a rukou uhladil to málo, co mu na hlavě zbylo.

„Když já bez ní žít neumím, někdy se ráno probudím a všechno na mě znova dopadne, jakoby se to stalo včera a ne před třemi léty“, hájl se Petr.

„Jako její vlastní bratr, ti teď Petře řeknu jednu věc. Jí už k životu nepřivedeš, najdi si ženskou ikdyby to měla být známost třeba na pár nocí, ale uvidíš, že ti pomůže zapomenout, nebo alespoň ukáže, že život přeci jen jde dál. Věřím, že ona sama by byla první, která by nechtěla, aby ses takhle užíral.

„Možná máš přeci jen snad trochu pravdy“, svěsil hlavu Petr, přitom prsty kroužil kolem hrdla sklenice. Co ti budu vykládat, sám moc dobře vím, že žádná jiná žena nebude už nikdy taková, ale pravdou je že ženské obětí mě někdy hodně chybí.

Radim sáhl do kapsy, nahmatal peněženku a začal v ní prsty šmátrat. Po chvilce hledání vytáhl kartičku se jménem a telefoním číslem. Položil ji na stůl před Petra.

„Co to je?“, zeptal se Petr.

„To je číslo na jednu moji známou, před nedávnem se začala živit nejstarším řemeslem na světě, ale hlavně mně mockrát pomohla spíše jako psycholožka, než jako štětka. Víš, spousty lidí si myslí, že k těmto ženským chodí chlapi hlavně plnit tužby, kterých se jim doma od manželek nedostává. Jenže kolikrát sem si s něma jen povídal a moc mi to pomohlo, k samotnýmu sexu ani někdy vůbec nedošlo. Asi jsem divnej, ale zkrátka je to tak“.

Petr vzal do ruky lístek a vzápětí jej položil zpět na stůl.

„Tohle mě ani nenapadne, bych se musel stydět, aby první ženská, která po Monice překročí práh tohoto bytu, byla šlapka“.
„Podívej, já tě nechci do ničeho nutit, jen mě napadlo, že by ti to mohlo pomoct. Vím, že s mojí manželkou jsme ti dohazovali její kolegyni z práce a po první schůzce si se jí už neozval. Proto mě napadla tahle možnost, jelikož se nemusíš na nikoho vázat a hlavně si myslím, že člověk by neměl žít takhle sám, to je cesta do pekel“.

„Já ti k tomu svoje řekl a nehodlám na tom nic měnit“, odpověděl tiše Petr a nalil dva panáky.

Oba si společně přiťukli a obrátili vodku bez mrknutí oka do svých útrob. Radim seděl u Petra dlouho do noci a společensky unaveni, vzpomínali na časy, kdy jejich beztarostné mládí v tu dobu nemělo ani potuchy o nadcházejících dní plných útrap a nejistot dporovázející život dospělích.

Radim se v značně podnapilém stavu zakolíbal na židly, opřel se loktem o stůl a podíval se Petrovi do očí.

„Neměl jsem tě s Monikou tenkrát seznamovat, jenže kdo mohl tušit, jak to vše dopadne. Kdo mohl vědět, že tři roky na zpátek sedne do auta na mol ožralej chlapv rozvodovým řízení co neunesl rozpadající se manželství a svým jednáním tak ve zlomku vteřiny zničí několik životů“.

„Nelituju jediné vteřiny prožité po jejím boku“, hájil se Petr. „To je prostě osud“, položil ruce na kolena.


Ráno se Petr vzbudil s pachutí v puse a žaludkem na vodě, jakoby se celou noc plavil po rozbouřeném moři. Hlava se mu motala jako na kolotoči, pořádně si ani nedokázal vzpomenout, jak Radima vyprovázel z bytu. Jediné na co se vzmohl, byl telefonát do práce, kde oznámil vedoucímu, že si bere na dva dny dovolenou. Poté co mu šéf s nepříliš radostnám hlasem odpověděl, že se tedy dva dny bez něj obejdou, padl na postel a nechal se unášet opileckým spánkem do míst, kde neexistovalo bezpráví a slovo láska nabývalo pravých a nefalšovaných hodnot.

Pootevřel oči, mrkl koutkem oka na hodiny. Bylo půl paté odpoledne. Rukou si promnul obličej a pomalu vstal z postele. Napustil si plnou sklenici vody, kterou s pocitem neukojitelné žízně do sebe během pár vteřin vyprázdnil. Rozhlédl se po bytě a naznal, že by nebylo od věci trochu poklidit. Když bylo po všem, posadil se na židly, otevřel si pivo a zapál cigaretu. Zádumčivě koukal na papírek s telefoním číslem ležící na stole. Nalil si panáka na kuráž, vzal do ruky telefon a vytočil číslo. Ozval se mu příjemný ženský hlas, vzdáleně mu přípomínal Moniku. Domluvil si s ní schůzku na osmou hodinu večerní u ní v bytě.

Stál na chodníku před starým činžovním domem, co podle stavu fasády již mnohé jistě pamatoval. Prstem se nesměle dotkl zvonku. V bytě ho přivítala spoře oděná žena středních let s dlouhými lehce vlnitými vlasy sahajíci do půli zad. Představila se jako Kateřina a nabídla mu tykání. Musel se v duchu pousmát, protože věděl, že je vlastně uplně jedno jak se dotyčná jmenuje, žádná s těchto pracovnic ze zásady nikdy nevystupovala pod svým pravým jeménem. Nabídla mu pití a poté co mu podala ručník, jej poslala do koupelny. Petr se zarazil.

„Mě o sex vlastně nejde, jeden můj kamarád mně na tebe dal číslo, a ani nevím, proč tu jsem možná ze zvědavosti, možná už nechci pořád jen tak sedět sám doma mezi čtyřmi stěnama“.

„Musím se ti přiznat, že Radim mě o tobě vyprávěl“, posadila se na postel Kateřina. „sedni si vedle mě, jestli nechceš, nemusí nic být, mužeme si jen tak prostě povídat. Ostatně by si nebyl první ani poslední chlap, s kterým bych tu šichtu jen tak prokecala, veř tomu že i tak se můžeme dobře pobavit“.

Petr se posadil vedle ní, i přesto že ho přitahovala, cítil v sobě jakýsi vnitřní blok, který na něm třímal jako těžký betonový kvádr. Měl pocit, že by se měl aspoň pokusit navázat nějaké téma a nesedět vedle ní jako pecka. Petr se zasmál a rukou ukázal na zem vedle stolu.

„Prosímtě k čemu ti je zrcadlo který je natřený černou barvou?“, chichotal se.

Kateřina mu vysvětlila, že je to takzvané černé zrcadlo, památka po její babičce.
„Jednou když jsem jako malá byla u ní na prázdninách, pamatuju si to jako dnes, protože to bylo pár týdnů po smrti mého dědečka…. Uložila mě spát, jenže já se v noci vzbudila a chtělo se mi na záchod. Vstala jsem z postele, a zatímco jsem procházelo chodbou, všimla jsem si pootevřených dveří od jejího pokoje. Seděla před tímhle zrcadlem, v ruce držela svíčku, kus dědovi košile a něco nesrozumitelného polohlasně mumlala. Když jsem to spatřila, dostala jsem hrozný strach a začala s brekem utíkat chodbou zpátky do pokojíčku. Babička mi vysvětlila, že měla dědu moc ráda a že tímhle způsobem s ním může mluvit i po jeho smrti“.

„A ty jsi to někdy taky zkoušela?“, zajímal se.

„Ne já nikdy, jako malá jsem z toho zrcadla měla strach. Později když babička zemřela, moc věcí po ní nezůstalo, jen nějaké drobnosti a to zrcadlo, tak jsem si ho vzala na památku“.

„A co přesně musíš udělat, aby se ti tam ten dotyčný ukázal?, naléhal na Kateřinu Petr.

„To já nevím, jak sem ti už sama říkala, nahánělo mě to strach a raději sem o tom nic nechtěla vědět. Jenom si pamatuju, že máma o těhlech babičiných nočních rozhovorech věděla a neustále jí říkala, že chodí po tenkém ledě. Na to ji babička vždy odpověděla, vím, co dělám.

Na Kateřině bylo jasně vidět, jak jí dané téma příliš nevoní a tak se snažila převést řeč jinam. Petrovi neustále v hlavě vrtalo to proklaté zrcadlo, musel ho mít. Při odchodu se zeptal, jestli by mu ho neprodala, přitom jí mával před obličejem bankovkami nemalé hodnoty. Zprvu se zdráhala, ale nakonec mu nabídla, že mu zrcadlo může půjčit, ale prodávat ho nechce. Petr si domů odnesl zrcadlo, které opatrně postavil na stůl v o obývacím pokoji. Koukal na něj a trochu ho štvalo, že mu ho nechtěla prodat, co když ho bude chtít za chvíli zase zpátky? Po zbytek dne kolem něj chodil jako kolem horké kaše. Na večer otevřel šatní skříň svojí ženy a ze spodní poličky vytáhl její nejoblíbenější tričko, které tolik ráda nosila. Přičichl k němu a jakoby cítil její vůni, ikdyž sám dobře věděl, pro případy, kdyby vypli proud, když nad tím tak přemýšlel, ani si nedokázal vybavit, kdy ho vypnuli naposledy. Vzal jednu svíčku, odešel do pokoje a posadil se na gauč před zrcadlo. Venku se začalo pomalu stmívat. Zapálil svíci, do ruky si vzal tričko, upřeně se zahleděl do zrcadla a s napětím čekal, co se bude dít. Po několika minutách, kdy zrcadlo bylo pořád černé a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco zvláštního událo, sfoukl svíčku.
PeopleSTAR (8 hodnocení)
Další příspěvky autora
Probuzené zlo -- část 4.
Michal koukal na oblečení pověšené na ramínkách, na zemi bylo několik párů dětsk...

Trny v duši -- část 3. Konec.
Ráno jsem ztěžka otevřela oči, hlava mě bolela jako střep, v puse pachuť po alko...

Probuzené zlo -- část 3.
Doma v předsíni leželo několik naskládaných krabic popsáných fixou. „Ty ses ted...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).