Berlínský zápisník Dora Kaprálová

3. 9. 2013
Neviděla jsem zlátnout obilí. Nikde v Berlíně nezlátlo obilí. Dokonce
ani za obcí Dolgenbrodt jihovýchodně od Berlína ne. To je samý
borovicový les, jezero, racci, koňů jak z Fontanových knih, ale že bych
byla spatřila jediné posekané obilné pole, že bych běžela cikcak
naboso popraskanou srpnovou půdou a divoce u toho pištěla
(neslyšně nejspíš), na to si musím odjet do ciziny, do nějaké jiné
ciziny; do Polska třeba.
Lesní chata za obcí Dolgenbrodt. Byla jsem tam v pátek s dětmi
poprvé. Za velkou rudovlasou Utou, kterou jsem před pár lety
začala učit česky. Na první hodině mi řekla: „Dnes sem mela velmi
krásny den, byla sem v koncetráčnim lágere Ravensbrück.“ Ano.
Zní to jako veselá anekdota. Člověk se pobaví. Pak si vezme lupu
a začne tu anekdotu zkoumat pozorněji. A jak ji zkoumá, přestane
se smát a odvrací se rozpačitě, zděšeně a pak zhnuseně, protože
z každé anekdoty zbude nakonec jen hrůza ve své krystalické podobě.
Život. Uta je kulturní manažerkou. Pracuje tam, kde nad nízkými
baráky od podzimu nelétají racci, ale havrani. V Ravensbrücku.
Tisíce havranů nad rozbláceným lágrem, který má tento rok větší
návštěvnost než vedlejší koncentrák, a proto má taky větší dotace
z EU, radují se pracovníci z R. A Uta se raduje s nimi.
E. měla deset a byly to prý její nejkrásnější narozeniny. Odlívali
jsme masky ze sádry. Když masku neztratí, bude už napořád vědět,
jak vypadala přesně v den, kdy jí bylo deset let, jaký měla nos a jak
veliké tváře a čelo a pusu. Taky napsala básničku. Jmenuje se HLAD.
I strýc Áda měl za války v Berlíně hlad, takový, že žral labutě, jak
s oblibou říkával. A tak je to vždycky. Zní to jako veselá anekdota…
Jinak se máme krásně. Však je taky konec léta. Deákovci přijeli
a odjeli, nějací jiní hosté taky, všichni letně naladění. Abychom se
uživili (ne!, abych měla o čem psát do Zápisníku), vařím občas dětem
v jedné školce, občas učím Tanju D. a její lektorku češtinu, můžu
taky venčit pejsky za peníze (na to ale furt nemám čas), stala jsem
se z rozpaků mluvčí E. třídy. A taky bych chtěla být geodetkou, abych
mohla mít na uších sluchátka a tancovat po ulicích Friedrichshainu
s vysokou tyčí, v modrých montérkách. Hlavně ale toho Ádu chci
natočit, už máme snad i německou produkci, no tak hurá.