Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Souboj o štiky

Moji bratři mě konečně vzali do party. Chytali jsme nástražní rybičky,
řízky, oficiálně se jmenovali hrouzci dlouhovousí. Ale my jsme
té rybičce říkali řízek, stejně jako řízek na smažení. Je to pohledná
rybička, má dva vousky modrovousky a je mramorovaná skoro jako
mramor. Pánbůh se při tvoření na ní vydováděl. Ale je důvěřivá
a hloupá.
Při lovu řízků jsme v řece zviřovali nohama písek a bahýnko.
Řízkové v tom kalu hledali potravu. Našli udičku se žížalkou. Udělali
zob jako slepice, zatáhli za spláveček, my cukli, a řízečci se octli na
světle božím. Někdy nám připluli až k nohám a klovali nás do prstů.
Klof. Klof. Klof. My si čachtali nohy v chladné vodě a přitom jsme
rybařili. Rybičky jsme dávali do plechovek a tatínek se strejdou
Proškem na ně chytali štiky a další vodní kanibaly. Ale řízků bylo
tehdy v řece málo. Strejda Prošek přišel na to, že štiky žerou
v poslední době také okouny. Poznaly, jak lahodné maso má pichlavý
okoun. Na jídelním lístku štik se ocitli okouni a nikdo o tom nevěděl.
V té době jezdil na Křivoklátsko se svou starou károu a se svou
ženou Vlastou typograf ze Žižkova Béda Peroutka, přívrženec Viktorie
Žižkov. S mým tatínkem se brzy skamarádil. Na Vánoce si posílali
bramborový salát v malovaných nočnících. Oba byli mladí. Když se
jelo z Křivoklátska na Prahu, zvenku na otevřených kabrioletech visely
štiky a vzadu za auty skákaly přivázané hrnce a kýble. Na rychlosti
nezáleželo. Cestou na sebe posádky pokřikovaly hesla a hlavně
neslušná slova. Ženy se už nerděly, protože na to byly zvyklé.
Na Křivoklátě musel tatínek zvolat:
„Tady bydlí cukrář Holub!“
Z následujícího vozu se ozvalo radostné Peroutkovo:
„Tak mu prd-l polub!“
Jak to tatínek nevykřikl, tak měl Peroutka jeden den a jednu noc
špatnou náladu.
Jednou si v Luhu Béda usmyslel, že to tatínkovi a Proškovi v rybách
ukáže, a vyjel s místním borcem Františkem Pavlíčkem na
štiky k Čertově skále. Čertova skála se tam prý říkalo proto, že tam
jednou šel myslivec, měl v kapse flašku čerta, zakopl o skálu, čert
vypadl, vylil se, no a od těch dob to byla opravdu Čertova skála.
Druhá, střízlivější verze praví, že čert měl za noc postavit přes
Berounku most, aby si odnesl dceru z Rybárny. Ale do rozbřesku
a kohoutího kokrhání to nestačil, a tak utřel nos. Zůstal pak na té
skále. Pod tou skálou byly odjakživa v hloubce štiky.
Když se tatínek o tom manévru dověděl, vzali s Proškem okounky
jako malované a pluli lodí proti vodě nahoru nad ostrov a potom
dál až k Brtvě, ke štičím tůním. Chytili velké štiky. Jedna štika si prý
dokonce vyskočila pro okounka, hned když padal do tůně, takový
měla apetit.
Vrátili se krátce před Bédou. Béda se radostně rozkročil na druhé
straně, držel nad hlavou dvoukilovou štiku a volal:
„Tady je to, co se nedá fendovat!“
„Pojeď na druhou stranu, ty blboune!“ zval ho tatínek.
Jak Béda připlul, vzal ho pod ruku a vedl ho k haltýři. V bedně
se rýsovaly temně zelené hřbety tří velkých štik. Béda se rychle
opláchl vodou, aby neomdlel a nespadl po hlavě do řeky.
Jenom zasípal:
„Vy parchanti. Nějak jste nás podvedli.“ Tatínek mu večer pod
akátem prozradil to tajemství s okouny a poradil mu, kam má ráno
na štiky jet. Ten akát měl totiž takovou moc, že pod ním každý mluvil
pravdu. Dokonce i rybáři.