Berlínský zápisník Dora Kaprálová

29. 10. 2013
Když mně se nelíbí už jen to slovní spojení: rozhlasový pořad,
radioprogramm.
Čirá ošklivost. Copak se filmovému dokumentu říká
filmový pořad? Takové hrubiánství v názvu přímo předjímá
skutečnost, že v radiodokumentu už v budoucnosti o žádnou
básnivou kompozici jít nemá.
Rozhlasové dokumenty na Prix Europa stály letos opravdu za
starou bačkoru. Žádný Pejk Malinovski, žádná poezie, žádný risk, to
už spíše formalistní chlad, sázka na jistotu, hladkost tuhé konvence.
Po týdnu většinou unylé akustické publicistiky z euroregionu,
vydávající se troufale za rozhlasové (byť investigativní) dokumenty,
a po intelektuálních kýčích z produkce ARTE jsem se rozhodla, že
budu raději pozorovat tváře a gesta rozhlasových pracovníků z celé
Evropy. A podám o tom zprávu, která bude přinejmenším stejně
dojemně vyprázdněná jako většina tzv. pořadů, protože lidé přece
vždycky točí sami o sobě, aniž by o tom věděli; takže točí-li někdo
o Breivikovi, má v sobě i kus Breivika, a nadává-li někdo na jediný
lidský moment v investigativním zvukovém eurohamburgeru, pak
se hrdě hlásí k tomu, že je nelida.
Řekla mi na závěrečném večírku jedna česká známá: „Za deset
let ses nikam neposunula, jsi pořád stejná, ve výrazu a způsobu
natáčení, jako bys nic neprožila, vůbec nic – pořád jsi stejně
mladistvá,“ a ta poslední slova vyslovila (to nešlo přeslechnout)
s neskrývanou jízlivostí. Začala jsem se jí zmateně a nelogicky
omlouvat za svůj hlas, projev, nevyzrálost, postupně i za to, že jsem
za posledních deset let nic neprožila, a bylo mi to najednou skutečně
líto; omlouvala jsem se překotně, směšně, za svoje děti, za svého
muže, za to, že žiju v B. a ne třeba v rodném B., za to, jak žiju, hlavně
však za to, že jsem si dovolila neposunout se, za to jsem pocítila
přímo palčivý stud, přestože mě současně znervózňovalo, že mi to
říká, aniž bychom se kdy jakkoliv důvěrněji poznaly… A pak mně
to došlo. To její tvář se posunula! Dramaticky posunula. Její brada
spadla za deset let téměř k zemi, rysy potemněly.
Nic jsem neprožila, mladistvá, opakovala jsem o něco později jako
rozjívenou mantru mladému chlapci z Oxfordu, říkala jsem to i jeho
kamarádovi, popíjela jsem v páteční noci s těmito rozhlasovými
chlapci, také neposunutými, protože skutečně mladými,
nesrozumitelnými, vzdálenými, múzickými, blízkými v lhostejné
zaměnitelnosti, s chlapčuljatky, co frajersky improvizovali na klavír
a chtěli mluvit dokonce i o životě a o takových věcech. A i když ty
noční děje připomínaly chvílemi školní besídku, byly to krásné
okamžiky, čiré a půvabné; měli ještě všechny zuby, ti chlapci, zatímco
mně se jeden ze zubů rozdrobil při nekonečné, zbytečné středeční
diskusi se slovinským rozhlasákem Igorem. Kolem půlnoci začalo
drobně pršet. Stáli jsme před barem a jeden z chlapců nečekaně
vyběhl do schodů vedoucích k zavřeným dveřím, tolik měl energie!!
Běžel střemhlavě, rychle, jako nějaký atletický závodník ztracený
v nesrozumitelném městě, myslela jsem na svého muže a holčičky,
jestlipak už spí. A v tom běhu po schodech nahoru a dolů, v tom
smyslném, nesmyslně prudkém pohybu chlapce bylo najednou více
života než v celém týdnu dramatických příběhů.
„I am twenty seven,“ řekl zadýchaně, když přistál.
„I am thirty,“ řekl ten druhý, jen aby zvítězil.
„I am Dora,“ odpověděla jsem oběma lunaticky a pohladila
doběhnuvšího po oxfordské kštici.
Stále pršelo.
Postarší holandský muž s pěkným (neboť příběhovým a chlad
korektnosti přesahujícím) dokumentem Dearest Ulrika byl zpocený,
rozcuchaný a manický: „You want to lay in my bed, or you want to lie
in my bed. There is a big different, there is a fucking big different!“
opakoval dokola skupince několika opilých mužů a žen a smál se,
sám sobě se smál, hlasitě a smutně se smál.
Kolem třetí hodiny už jen mrholilo. U baru se ke mně naklonil
šéf z BBC: „Tak jak se vám to líbilo, ty diskuse, moderoval jsem
dobře, že?“ zeptal se samolibě. „Ano. Bylo zábavné pozorovat, jak se
dramaticky měnila vaše tvář, kdykoliv jste nemohl někoho přerušit,
třeba toho muže z Lublaně,“ řekla jsem v upřímnosti pozdní noci.
„Ach ano,“ odpověděl ten dosud oxfordsky distingovaný, zcela
ožralý šéf BBC s perfektní british english: „Honestly, I wanted to say
him: … shut up, fuck you, Igor, fuck you, fuck youuuu foreveeeer!!!“
Poslední větu zakřičel a objednal si whisky. Turecký číšník upustil
tác se sklenicemi, holandský dokumentarista se smál a plakal
současně, chlapci hráli dál s rozpačitou expresivitou na klavír písně
o lásce a jinak se v tom baru přeplněném lidmi velkých, zvukem
nafouknutých hlav nestalo vůbec nic.
PS: Při nedělní procházce mokrým listím s dětmi sedí malé,
asi dvouleté děvčátko v malém křesílku na chodníku uprostřed
Weberstrasse. Deset metrů od ní postávají jeho apatičtí rodiče,
pijící v nezvykle teplém počasí pivo. Děvčátko trucuje. Po tváři mu
stéká slza: „Zlá, zlá malá máma,“ říká.
E. se zeptá: „Co se ti stalo?“
„Zlá malá máma,“ zopakuje holčička. „A zlý malý táta,“ dodá po chvíli.
Pak se slastně usměje. Má publikum, vyslovilo kletbu, dost možná
první kletbu svého života. Je šťastné. Děvčátko. Usměje se zdálky na
maminku a na tatínka, maminka s tatínkem úsměv opětují.
No more words, just silence, mohly by nastat pěkné a poklidné
podzimní dny v B., myslím, že ano, že nastanou…