Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Dlouhý Honza
Nejkrásnější putování na světě je na kanoi. Lužnici a Vltavu jsem
jel pětkrát, víckrát jsem to do svého onemocnění nestačil. Plout po
řece je krásné a pro rybáře fantastické. Je to, jako když jíte čerstvý
chleba s máslem a navrch namažete med. Prostě hodně požitků
najednou. Jste na milované řece a chytáte každý den ryby. Zastavíte
u těch nekrásnějších tůní a na nejpůvabnějších místech, kam se jiní
rybáři nikdy nedostanou ani pěšky, natož motorovým vozítkem.
Zanese vás tam voda. Stačí jen trochu pádlovat.
A na pádlování jsme my grandi. To teda jo. Mým prvním parťákem
byl Dlouhý Honza. Báječnej kluk, kudrnatý vlasy a chlupy
na prsou, čahounský nohy jako hráč basketbalu a ruce – hornický
lopaty. Strašně rád se řehnil a měl krásný hlas na zpívání. A ženy
po něm šly daleko víc než po mně.
Dohodli jsme se, že spolu vyplujem na kanoi po řece, které jsme
mezi sebou říkali Ontario Lužnice. Řeka, kterou neznáme.
Nositel stříbrné kanoistické medaile z berlínské olympiády Bóža
Karlík nás ujišťoval, že se nemusíme bát, cestou se všechno naučíme.
Vyprávěl nám také rozmarné historky. Jako o brejlatém kanoistovi,
který se dvakrát zvrhl a dvakrát utopil brejle. V Soběslavi si na brejle
připevnil špunty, aby mu po zvrhnutí plavaly. Při třetím zvrhnutí sice
po Lužnici plavaly brejle na špuntech, ale kanoista byl fuč.
To je legrace, pane Karlík.
Přesto jsme se do toho vrhli po hlavě jako neplavec, který doufá,
že po skoku do vody se plavat naučí. Byla to troufalost. Zvlášť proto,
že jsme neměli stan a dokonce jsme nevlastnili loď. Stan jsme vůbec
nesehnali a kanoi jsme si obstarali na poslední chvíli. Zachránily nás
nahý ženský. Když jsme panu Leopoldovi Dandovi nabízeli stovku
za půjčení kanoe, tvářil se neochotně, ale když jsme mu přidali pět
obrázků málo oblečených dívek z kalendáře Playboy, roztál. Byl to
velice umělecky založený člověk. Mohli jsme tedy vyplout.
Napsali jsme průklepem na stroji cedulky na své pracovní stoly:
VRÁTÍME SE ZA MĚSÍC, ANEBO NIKDY.
Vyjeli jsme vlakem do Suchdola Ontario, kde nás očekávala půjčená
vetchá kanoe, poslaná napřed nákladním vlakem. Byli jsme ve
věku mladých lidí, kteří nemají peníze. Taky jsme měli málo věcí,
jen poloprázdné pytle s nějakou konzervou blivajzů, co se nedají
pořád jíst. Spoléhali jsme na jediný štípaný, skládací prut, na jediný
naviják a na jedinou imitaci. A pak na Honzovu hubu. Jako bývalý
konferenciér uměl všechno okecat takovým způsobem, že by pukl
závistí i ten, co vymámil z jalové krávy tele. Jak se později ukázalo,
byla to vlastnost důležitá, vždyť jsme neměli telefonicky zajištěné
noclehy a jídla jsme měli pomálu. Hlavně jsme s sebou vezli tři láhve
becherovky. Becherovka je prý na všechno. Na zahřátí, na peřeje,
na protekci.
Dovlekli jsme se z nádraží s kanoí pod Suchdol, dali ji na vodu
a sedli do ní. Je to velice zvláštní a překrásný pocit. Jako když plujete
ve skořápce po křišťálu. Všude je vidět dno. Jste starým indiánem,
který tuhle kanoi vyvzpomněl, a vracíte se na skutečnou americkou
řeku. Přejíždíte nad hřbety ryb, které se nebojí a považují vás za
neškodnou rybu. Hořejší úsek cesty je právě tak krásný jako vrchol
zasněžené hory. Čím bude řeka blíž k civilizaci a Praze, tím častěji
bude plakat špínu, kterou jsme do ní zanesli my, lidé.
Pádlujeme a nejde nám to. Tah vody nás vrhne na kořeny stromů,
roztočí nám kanoi jako čamrdu. Dlouhý Honza je vpředu na
háčku, já jako zadák kormidluji. Honza si vymiňuje, že se každý den
budeme střídat, nehodlá stále sledovat, jak ničím vypůjčenou loď.
Za pár hodin plavby se otrkávám. Střihám zatáčky, peřejky, průplavky
a řvu blažeností na Honzu:
„To je, co? Co říkáš, parde? Jaký jsem parťák?“
Bručí jak medvěd.
Řeka se zrychlila, voní tu ryby a do nosu buší vodní páry prosycené
nasládlou vůní puškvorce.
Přes řeku leží padlý strom. Nějaký uvědomělý kanoista vysekal
uprostřed sekerou průjezd tak akorát pro jednu kanoi. Po stranách
průjezdu splývají mohutné jehličnaté větve napité vodou. Budu se
muset trefit do toho světlého tunelu, jinak bude zle. Větve by nás
stlačily pod vodu. Honza se na mě obrací a ptá se s obavami:
„Trefíš se tam, kamaráde?“
„Buď klidnej, parde.“
Mířím na otvor, zdá se mi pořád otevřený a velký jak Prašná
brána. Ale čím víc se k němu blížíme, tím je otvor menší. A pak nás
berou nějaké spodní proudy, kterým později Honza nikdy neuvěří,
a stahují nás pod smrkové větve. Ty povolují, dostáváme se pod ně,
mačkají nás pod vodu, takže podplouváme systémem ponorky královské
anglické maríny. Kanoe se zvrhla, pytle plavou. Za smrkem
se vynoří z vody Honzova hlava a rozčiluje se:
„Tak ty jsi se do tý díry netrefil, ty vole!“
Rezignovaně chytám věci a ždímáme se. A plujeme dál. Brzy se
na sebe opět zubíme jako milenci. Copak se člověk může zlobit,
když vidí ty krásné štičí tůně? Když vidí plout pstruhy, kteří se div
nedrží v té pohodě za ploutve jako lidé za ruce? Copak se může
člověk zlobit, když z oblohy spadne slunce rovnou do lodi, kutálí
se tam a zahřívá sedačky pod zadečkem? Což neplujeme po řece
Ontario? A když přimhouříme oči, je to dokonce Amazonka, a ten
pestrý pták na větvi je papoušek kakadu.
K večeru jde Honza žebrat o nocleh do stavení u řeky. Má úspěch.
Kanoi necháváme ležet obrácenou u řeky a s vaky na zádech jdem jak
čundráci do stodoly. Máme jen jeden starý strakatý stanový dílec, se
kterým vyšel německý vojáček dobývat svět, ale nakonec s ním nedobyl
vůbec nic. Lehneme si tedy na něj vedle sebe, vespod máme seno.
Říká se, že voní, až hlava bolí. A před usnutím přijde rolník na kus řeči.
Ráno slyšíme volat kohouty a chrochtat pašíky.
Lezeme dolů a pod žebříkem najdeme v kafáčích čerstvé mléko
a krajíce voňavého chleba. Ve stavení už nikdo není, v jižních Čechách
se vstává časně.
Rána jsou zde překrásná. Ráno je u řeky všechno hezké, protože
den ještě nezevšedněl a my jsme si ho ještě nestačili otrávit. Příroda
je od noci umytá a ryby jsou důvěřivé. Nachytám pánev plotic
k snídani. Když jsou upražené, chřupají.
Dobrou ranní pohodu doplňuji zpěvem, který je pro Honzu
převelikým utrpením. Zpívám falešně, ale tuze rád. Mám repertoár
na celé hodiny. Oblíbil jsem si písničku ze spartakiády. Tančily
a cvičily při ní děti barvy modré, žluté, červené a bílé a jmenovalo
se to Zlatá brána:
Tlusté myšky kocour honí,
tu je díra,
hopla do ní.
Druhá myška z díry ven
a utíká před kocourem.
Čičičí,
čičičí,
čičičí,
teď vás, myšky, procvičí,
chachachá,
kočka strakatá.
Bylo to milé a taky naivně přihlouplé, trochu se to nerýmovalo,
ale krásně se při tom pádlovalo, zvlášť když na celou řeku znělo to
CHACHACHÁ. Dlouhý Honza se přemáhal a mlčel.
Tak jsme dojeli až k lávce U Tikalských. Napravo teče Nová řeka
a nalevo Stará řeka.
Stará řeka je česká džungle. Poplujeme tady víc než deset kilometrů.
Les a prales dohromady. Země nikoho. Milióny komárů
a bahnitá propadliště. Stromy, které padly do vody a nikdo je
nezdvihl a nikdo nerozřezal. Zvěř divočejší než jinde. Žil zde dřív
bobr a má tu být znovu vysazen. Rezervace. Nesmí se tu tábořit ani
stanovat. Je zakázáno rozdělat oheň. Možná, že zde jsou i desperádi.
Pro člověka se tu zmenšuje šance: jak vystoupí, může se propadnout
do bahna.
Podplouváme kmeny. Jinde přenášíme loď i bagáž. Dlouhý Honza
je zatím lepší zadák než já. Má ruce jak ramena chobotnice a obsáhne
pádlem velký kus řeky. Je to dělník práce. Brzy z nás teče slaný
pot dobrovolníků, kteří ačkoliv nemuseli, na něco se uvázali. Máme
půlku Staré řeky za sebou a máme jí pomalu plné zuby.
A to nevíme, že nás spatřil ze strážní věže komár. Ejhle, maso,
bude krev! Tak znělo jeho bzučení. Letí oznámit překrásnou novinu
o dvou dvounohých svým okřídleným sestrám a bratřím. Napadli
nás v miliónech. Jak bombardovací a stíhací letadla. Na špici měli
kopí a ta do nás vráželi. Koušou jen samičky komářice, zatímco
nekrvelační samečci poletují kolem a nahánějí hrůzu svým vysokým
„bzíí“! Prostě úkoly mají rozdělený. Jel jsem Starou řeku později ještě
několikrát, ale nikdy jsem je už nezažil v takovém množství. Zastavili
naše těla a naši loď. Oblékli jsme se jako kapucíni, ale nebylo to nic
platný. Vlezli nám všude. A hlavně věděli, co ví každý vojevůdce: že
musí rozrušit naše řady. Brzy jsme si začali jít s velkým Honzou na
velké nervy. Byli jsme dva, hromosvodem pro jednoho se stal samozřejmě
ten druhý. Nemělo cenu jich zabít sto, další stovka se nacpala
do uvolněného prostoru. Byli jak biblické kobylky, jak sarančata, jak
termiti. Kanoe se teď vlekla podobná rozstřílené válečné lodi. Utéci
nebylo kam. Toto byla jejich země! Teplo, vlhko a bažiny, to je něco
pro ty potvory. Zapálili jsme doutníky z rákosu a zapíchali je do boku
lodě. Podle kouře poznali, kudy plujeme.
Otekly nám obličeje. Opuchly nám také ruce potřebné k pádlování.
Už jsme nepluli. Na sebe jsme nemluvili. Vylezli jsme na
břeh. A tehdy jsem chtěl porušit ticho a řekl jsem něco blbýho.
Začali jsme se prát. Měl víc síly a dlouhé pracky. Hodil mě z břehu
do Lužnice a poskakoval nahoře, smál se jak šílenec a řval:
Teď vás, myšky, procvičí,
kočka strakatá.
CHACHACHÁ!
Bál jsem se v těch chvílích o nás oba, protože jsem věděl, že to
není žádná legrace. Pohádali se už mnozí sportovci, kteří nevyhráli,
dali si přes hubu, a jiní se v krizových situacích dokonce pomátli.
Ve vodě to však nebylo marný. Plaval jsem a koukala mi jen hlava,
komáři na mě příliš nemohli. Dlouhý Honza upíjel becherovku a pádloval
sám jak ďábel, abychom byli pryč z komáří řeky. Byl obalený
hadry a převázaný šňůrou na koníčkování.
Lesy zmizely. Komáří země skončila. Objevila se řeka uprostřed
luk zalitých vodou. Svlékli jsme se do trenýrek a pomalu jsme na
sebe začali mluvit jako manželé.
Pak jsme spatřili něco zvláštního. Ze zatopené louky na nás
mávaly jakési zvláštní praporky. Zastavte! Zastavte se! Byly to
praporky jako třepetalky. Ale mohli to být také bahňáci anebo lysky.
Museli jsme připlout blíž. Teprve potom jsem Honzovi řekl:
„To jsou kapři. Velcí kapři. Pasou se na zatopené louce, stojí na
hlavách jak v cirkuse a mávají ocasními ploutvemi jak praporky.
Odvaž ten prut!“
Honza neměl pytláctví v krvi, a tak protestoval:
„Neblázni! Tamhle je silnice. Bude z toho průšvih.“
Ale ten prut mi podal. Bylo poledne. Všichni teď budou na obědě.
Honza mě pozoroval, jak si připravuju prut. Ještě nepoznal rybářskou
vášeň, nikdy nechytal. Sestavil jsem bez zachvění rukou prut
a napíchl na háček rousnici, schovanou pro ty případy v plátěném
sáčku s trávou a mechem. A dal jsem velké olovo, aby to daleko
lítlo. Nahodil jsem velkým obloukem do malého proudku, který
zanesl splávek ke kapří louce. Kapr okamžitě vzal a já ho vzápětí
zasekl. V mělké vodě se odehrával boj, jako když se mění louky na
orná pole. Pohlédl jsem na silnici. Nikdo nešel ani nejel. Honza měl
vytřeštěné oči a tekl z něho pot. Neměl, chudák, ještě tu praxi.
Dal jsem kapra do lodi a vytáhl druhého.
A pak jsem zasekl třetího. Byl pořádně velký. Mocně se vzepřel
a prut praskl. A potom mi znovu praskl zbytek prutu, který byl už
nahnilý, protože jsem si vzal na vodu ten nejstarší. Na troskách prutu
jsem dotáhl kapra k lodi. A když jsem ho dal dovnitř, poroučel jsem:
„Vem za to! Jedem!“
Ale Honza nereagoval. Díval se strnule na silnici, po které k nám
přicházel chlap. Hleděl na něj a cedil mezi zuby:
„Ty blbče! Vždyť jsem to říkal!“
Nedalo se nic dělat. Kanoe má pro pytlačení nevýhodu, že se na
ní nedá nikam utéci. Proti vodě vůbec ne a po vodě vás chytnou.
Čekali jsme tedy, až k nám ten chlap dojde, a napadaly nás stovky
věcí. Chlap vypadal trochu ošuntěle, ale ne zle. Naklonil se ze břehu
a díval se pozorně na kapry v lodi. Pak řekl:
„Jsou to pořádné kusy.“
A po chvilce mlčení dodal:
„Dejte mi jednoho. Mám nemocnou ženu.“
Dlouhý Honza se naklonil a uchopil silnýma rukama toho největšího
macka, co mi rozlámal prut, a podal mu ho jako mimino:
„Vemte si ho. My jsme ho dostali taky zadarmo.“
Oddychli jsme si a zastavená srdce začala tlouci. Za mostem jsme
už oba hulákali písničku o tlustých myškách. V lesíku jsme objevili
hřiby. Navečer jsme přepluli největší rybník světa Rožmberák. Večer
jsme osmahli na oleji rozkrájené hřiby, pak jsme je dali na chvilku
pryč a připravili jsme na pánvi kapry. Pak jsme k nim přidali hřiby
a obložili je navíc plátky naložené papriky z konzervy. Potom jsme
si vlezli každý do jiného koutu břehu jako psi, kteří se bojí o svou
kost, a jenom jsme funěli. Nemluvili jsme, abychom vychutnali tolik
vyhlášené jihočeské kapry. Každý jsme spucli dvoukilového kapra
bez brambor a bez chleba. Tu noc jsme spali u Honzových příbuzných
ve vyřezávaných postelích. Slyšel jsem na stěně staré dřevěné
hodiny s namalovanou panenkou, jak tikají a potom bijí, aby domácí
nezaspali, protože tráva čekala na kosu a ovečky na pastvu.
Pluli jsme peřejemi a jihočeskými městy. Neměli jsme prut, a tak
jsme žebrali ryby jak mlsní kocouři. Volali jsme to známé:
„Berou? Berou?“
Rybáři se často chytli a odpověděli. Většina nám ukázala stříbřité
cejny a menší kapříky, co měli jen taktak míru. Tehdy moc kanoí
neplulo, vždyť jsme za celou dobu naší cesty viděli tři kanoe a jeden
stan, a tak jsme jim byli vzácní. A ryb bylo tehdy na Lužnici dost.
Rybáři nám ryby sypali do lodě, většinou šťastni, že má o ně někdo
zájem a že má zájem i o ryby, které většinou sami nejedli. Dávali
jsme jim naivní otázky, jak se která ryba jmenuje a jestli je chytrá
nebo hloupá, a oni nám tvrdili, že všechny ryby jsou náramně
chytré a přelstít je, to je cvik a kumšt a dlouhá škola. Drželi jsme
se u břehu a oni nám vyprávěli o rybách a o řece tak krásně, jako
by byli básníci anebo pěvci na královském dvoře. Příroda, kterou
navštěvovali, jim dala školu úcty a lásky jako jejich druhá matka.
Z časopisů a knih jsem věděl, že umějí procítěně psát, ale už teď
jsem poznal, že umějí také půvabně vyprávět. A že si někdy také
vymýšlejí, takže jejich příběhy přerůstají do pohádek, jimž jsme
naslouchali a na které jsme mysleli před usnutím.
Za jedním záhybem jsme se skamarádili s panem Robejškem. Vyráběl
kdysi kávové strojky espreso, teď byl rybařícím důchodcem.
Seděl na slunci s odkrytou hlavou a koukal na pruty. Zpomalili jsme
a Honza zavolal:
„Berou? Berou?“
On se usmál a řekl:
„Já už, chlapci, tyhle fóry znám, vylezte na břeh. Udělám vám
kafe. Ale to bude setsakra kafe.“
Dlouhý Honza byl na kafe vysazenej, a tak lezl setsakra rychle.
Pan Robejšek na tom plácku musel být od příchodu jara do příchodu
zimy. Měl tam záplatované a všelijak schrastěné autíčko a přístřešek
na spaní, který se podobal krmelcům pro srnčí zvěř. Začal
vyrábět mleté kafe. Spustil benzínový stroj a ten uvedl do chodu
mlecí soustavu. Všechno to bouchalo a klapalo a vonělo, zatímco
Dlouhý Honza si olizoval pysky.
Seděli jsme u stolku ze soušek a z prkýnek a pili jsme ten tmavý
vonící mok, který jsme neměli celou věčnost. A mlčeli jsme, protože
v takových chvílích se má mlčet, ty jsou tak slavnostní jako první
pusa anebo první svatba. Před námi tekla líně Lužnice Ontario
a kafe vonělo jak v Brazílii. A viděli jsme ebenová těla černochů na
plantážích, jak sklízejí pro pana Robejška a pro dva mladé z keříků
kávu. Věnoval jsem panu Robejškovi slaměný klobouk, aby mu slunce
neupálilo hlavu, a pasovali jsme ho po vypití půlky becherovky
na kafového rytíře. Vysypal nám z haltýře do kanoe všechny ryby
a přidal nám dva obrázky Panenky Marie ze Svaté Hory, aby se nám
cestou nic nestalo. Slzel, že nemůže jet s námi, ale to bylo jen tak.
Byl na to místo zvyknutý. Když jsme těmi místy jeli o rok později,
seděl na stejném místě, nehnul se ani o píď. A zase bušily a klapaly
stroje a vonělo kafe a ebenoví Brazilci dělali na plantážích. A tak se
to opakovalo. Sedí tam zřejmě podnes, našel si chytře flíček světa,
kde byl šťastný, zatímco jiní doufají, že ten flíček budou mít na nebi.
Chceš píseň severu znát,
chceš se mnou tiše naslouchat,
když táhne bílý losos peřejí…
To zpívá, vážení, Dlouhý Honza. Má opravdu krásný hlas. Všem
se líbí. Lidem, ptákům, možná i rybám.
Plujeme už dlouho, vůbec se neholíme, ženy jsou v nedohlednu,
narostly nám bradičky kozičky. Vesničtí kluci na nás mečí.
Otrkali jsme se, jeden den sedí vzadu Honza a druhý den já.
A počítáme jak ve fotbale, kdo projede víc propustí, jimž se říká
šlajsny, jako zadák.
Řítíme se do šlajsen, které se jezdí málo anebo takřka vůbec ne.
Řídíme se tím, co říkal Savrola o odvaze:
Jste chtivý pověsti o své odvaze?
Musíte riskovat svůj život.
Vrháme se do nebezpečných šlajsen jako posedlí. Vlny nás zalijí,
vyrazí nám pádla z rukou, vyhodí kanoi do luftu, jako by byla pírkem.
Jsme pod vodou, voda nás zalyká. Topím se. Když se mi podaří dostat
se ven z vířících zábalů a zpěněné vody, nevidím Honzu. Bleskově se
nadýchnu. Voda mě stáhne zas dolů a čekám, až mě vyplivne. Blahořečím
tomu, že jsem se tisíce hodin učil plavat a potápět. Nesmím
propadnout panice. Voda mě konečně vyplivla. Mám hlavu nahoře
a Dlouhý Honza tu zase není. Chce se mi brečet. Ale to je blbost.
V takových chvílích člověk myslí především na záchranu. A na to, co
se stane a jaké to bude mít následky. Honza tu není. A nejsou tu ani
lidi, kteří by nám pomohli. Všechno je v hajzlu. Jeho matka, přísná
jak metr, mě zabije. Vždyť sama o sobě říká: Já nejsem přísná, já jsem
zlá! Budou mě vyslýchat, proč jsem mu nepomohl a kdo to zavinil.
Jdu znovu pod vodu, a když vyplavu, jeho ksicht se zubí u mě. Křičí:
„Nebezpečí je naším živlem!“
Zaplaťpámbu, Bože. Ukázalo se, že zatímco jeden byl nahoře, byl
ten druhý pod vodou.
U příštího jezu je výstraha:
16 UTONULÝCH VARUJE.
TENTO JEZ JE ZRÁDNÝ.
MY JSME TO ZAPLATILI
ŽIVOTEM.
A my do toho jdem ne proto, že to říkal pan Savrola, ale proto,
že jsme mladí a blbí. Protože ještě nevíme, že odvaha se v životě
prokazuje na jiných místech, než jsou zrádné jezy s šutry anebo
s vystouplými břevny. Jdeme do toho proto, že jsme ještě nikdy nebyli
mrtví. Že nevíme, co to znamená být mrtvý. Že to podceňujeme
a že si z toho děláme legraci. Že přeceňujeme sebe a lichotíme si,
jací jsme výborní plavci. Že nevěříme mrtvým. My jsme to přežili,
a bylo to krásný. Ale byla to krása šílená. Chyběly tam naše matky,
aby nám u nejzrádnějších jezů sundaly trenýrky, nařezaly na prd-l
a poslaly nás kolem po pěšině, kudy chodí děti s paní učitelkou
hledat žluté stulíky.
V Táboře jsem koupil ze železné zásoby nejlacinější naviják pro
Honzu a dva žluté bambusáky, na jaké chytával strejda Prošek. Ve
štičí líhni jsem zaplatil dvě povolenky.
„Zkusíš to s rybami,“ řekl jsem Dlouhému Honzovi.
Nic na to neříkal, ale viděl jsem, že se blažeností zatetelil. Popravdě
řečeno, chtěl jsem také vědět, co to s ním udělá, když bude chytat
jako dospělý. Chtěl jsem, aby měl při chytání klid a hlavně aby se
nebál, že ho někdo odtáhne za límec. A pak jsem se také pokoušel
trochu zaplatit ty ryby, které jsme předtím na Lužnici neprávem
snědli bez povolenek. Cosi jako odpustky, něco, jako když člověk
napáchá hříchy a cpe potom mince do kostelní pokladničky, aby
mu hříchy někdo odpustil.
Blížili jsme se k Příběnicím. Byl to tehdy nádherný kus země
české, a země česká, to domov můj. Zbytky hradu po adamitech,
hluboké lesy a hospoda s pivem. Počínali jsme si s povolenkami jak
majitelé řeky. Potápěli jsme se pro škeble, otvírali jsme jim brnění
a chytali ryby na jejich kluzké maso.
Pozoroval jsem Dlouhého Honzu. Klepaly se mu ruce, když mu
prut prvně oznamoval ťuk, ťuk, ťuk. Sekl párkrát a chytl jenom listy
olše. Pak zasekl na škebli velkého tlouště s karmínovýma ploutvema.
Po dlouhém boji, kdy vzrušením hekal, ho přitáhl ke břehu a na
břehu ho hladil, a já vzpomínal na chvíle, kdy jsem to jaký malý kluk
dělal právě tak. Potom na mně pořád vyzvídal, kolik ten tloušť asi
váží. Svůj prut jsem nechával skoro bez povšimnutí, pozoroval jsem
jenom Honzu. Nemýlil jsem se. Jak potkal svou první rybu, chytil se
sám. Většinou musí lidé začít s rybařením v dětství, ale u něho to
zřejmě bylo jiné. Nachytali jsme plný sáček tloušťů a plotic. Chytali
jsme u Příběnic několik dní.
Jednou jsme tam leželi na seně a dívali se do starých popraskaných
trámů stodoly, když Honza začal překvapivě znalecky
o rybách:
„To není jako střílet zajíce. Zajíce vidíš, uděláš puf! Ale chytat
ryby, to je zřejmě tajemství. Imaginace. Mystérium. Imitace jde do
vody a do vody nevidíš. Nevidíš, co se tam děje, nevidíš, jaká je tam
ryba. Je to neznámý svět…“
Usínal jsem a on vyprávěl o rybách, jako chlapec vypráví mamince
o prvních dnech ve škole. Potřeboval jsem rychle usnout,
protože jsem chtěl brzy vstát a jít na ryby bez něho. Chtěl jsem
jít zase sám. Na rybách jsem nikoho nesnášel. Chtěl jsem být sám
s řekou. Rozčiloval mě krok člověka, popouzela mě lidská řeč,
která jako by do přírody nepatřila. Člověk často žvanil v přírodě
o malichernostech a blbostech, zatímco příroda mluvila přímou
a jasnou řečí jen o kráse, lásce, nenávisti, potravě, smrti. Jako by to
nepodstatné v přírodě někdo vyškrtal. Když jsem chodíval na ryby
s tatínkem anebo s bratry, většinou jsem se jim u řeky ztratil. Dával
jsem jim stejné právo, aby to udělali také tak a byli u řeky sami.
A tak jsem se vytratil v noci ze stodoly Dlouhému Honzovi.
Bylo to blízko takového zajímavého mlýna Suchomelu. Mlýn
měl barvu jako mouka. Přejel jsem na kanoi ke druhé straně a šolichal
jsem loď při druhém břehu. Bylo to v ten čas, kdy umírá noc
a probouzí se den. Ze zkušenosti jsem věděl, že tohle rozhraní
a tenhle předěl je na ryby nejvýhodnější. Rozbřesk. Ryby jsou
po noci malátné, ale už by horempádem žraly, zvlášť když jim to
někdo naservíruje pod nos. To jsem taky udělal. Věděl jsem, že by
tu v tišinách pod mlýnem mohla být štika, a tak jsem dal na vlasec
lanko s jednoháčkem. A na něj rybičku jako kudličku. Sotva jsem ji
hodil do vody, popadl ji tloušť jako lopata. Položil jsem ho měkce
do kanoe; zhluboka vzdychal, že se nechal napálit. Pak jsem dal
do kanoe toho dalšího a potom třetího. Později jsem chytil štiku
dobrých osmdesát centimetrů a okouna jak pestrou čepici. Ryby tu
byly ve vodě naskládané jak v sádkách. Brzy jsem měl z lodi akvárium.
Nechal jsem toho. Po létech jsem si zas pořádně zachytal.
A z kanoe to bylo krásný. Loď se pode mnou kývala, když jsem táhl
rybu. Bylo to jak v barevných prospektech z křídového papíru na
kanadských jezerech Nipigon a James Bay.
Vrátil jsem se. Přivázal kanoi ke keři u vody a šel jsem si ještě
schrupnout.
V šest hodin ráno se mnou Dlouhý Honza cloumal, že už musíme
na ryby. Řekl jsem mu, ať jde sám. Vzal prut a letěl k vodě. U kanoe
zřejmě pochopil, jak se věci mají. Ten den na mě nepromluvil ani
slovo. A už mi nikdy později neříkal, abychom šli spolu chytat. Začínal
z něho být rybář.
Od toho dne jsme chodili chytat každý jinam. Honza brzy pochopil,
že na rybách mu nejsem partnerem já, ale řeka a chytré ryby.
Někdy se mě ptal na nějaké technické rybářské podrobnosti a to
bylo všechno. Občas přinesl pár ryb, hlavně okouny a plotice.
Lužnice pomalu končila. Pořád jsme se střídali, jeden den vzadu
Honza, druhý den já. Na projeté šlajsny to bylo nerozhodně.
Blížili jsme se ku Praze a s noclehy to bylo horší a horší. Vždyť
vodáci říkali, že v jižních Čechách tě hospodář uloží do postele a na
Slapech tě příbuzný pošle spát do stohu. Jako by v okolí Prahy a pak
v Praze změnil většině lidí čert jejich srdce v kámen.
Schylovalo se k dešti a k podvečeru. Neměli jsme kde spát. Dalo
by se spát pod širákem, ale oba jsme měli bolavé výrůstky.
Náhle jsme spatřili u řeky krásné stavení jak z dob Markéty
Lazarové. Vytáhli jsme kanoi a Honza se tam chystal vejít. Aby měl
úspěch, vyhrabal z pytle pomuchlané sako a košili. Dokonce se
umyl a učesal si vlasy a kozičku. Byl jsem už strašně utahaný, ten
den jsme ujeli skoro čtyřicet kilometrů. Honza byl na mě hodný.
Ujišťoval mě:
„Bude to dobrý, kouří se tam z komína. Tady budeme mít kliku.
Nechají nám taky mlíko. Jdi pomalu za mnou. Nejdřív to vyjednám.“
Šel jsem za ním. Zmizel ve vratech a byl tam velice krátce. Ozval
se zuřivý štěkot. Honza vyrazil z brány. V očích měl děs. Běžel jak
prvotřídní hráč amerického baseballu, zdvihal vysoko kolena, zapomněl
na bolavé výrůstky. Když přiběhl blíž ke mně, zvolal:
„Utíkej!“
Vzápětí jsem spatřil příčinu jeho ztřeštěného běhu. Ze vrat
vyrazili dva vlčáci. Také jsem nečekal, pádil jsem k matce řece.
Naštěstí jsem to neměl daleko. Vrhnul jsem kanoi na vodu a Honza
do ní za jízdy naskočil. Bylo to právě včas, vlčáci dorazili. Do vody
nešli. Sedli si na břeh, dýchali o něco míň než my a vyplázli upocené
růžové jazyky, které se jim houpaly v mordách. Byli to krásní
a zřejmě ušlechtilí psi, patrně měli rodokmeny.
Brzy se ukrutně rozpršelo, padla tma. Pluli jsme řekou a nic příjemného
to nebylo, nevěděli jsme, čím plujeme a na co narazíme.
Ozývaly se chlemstající ryby a nad námi šustily letky nočních ptáků.
Bylo nám zima a chtělo se nám strašně spát. A nikde nebylo žádné
stavení a do žádného by nás už takhle v noci nikde nevzali.
A pak jsme spatřili stan.
Malý, bílý stan. Stál u řeky. Jenže byl značně menší, byl to takový
mrňavý stan, jaký staví horolezci na plošinách ve vysokých horách.
Civěli jsme na něj jak na zázrak. Dlouhý Honza řekl:
„To je ono.“
Zpomalili jsme, úplně zastavili a vytáhli kanoi na břeh. A potom
jsme šli už daleko pomaleji k tomu stanu. Když jsme přišli blíž,
ozvalo se vrčivé štěkání. Měli tam tedy s sebou pejska. Stáli jsme
bezradně, zevnitř se ozval mužský hlas:
„Co chcete?“
Honza odpověděl:
„Je strašný počasí a nemáme kde spát. Vlezli bychom si k vám.“
Chvíli bylo ticho, pak se znovu ozval muž: „Mám tady slečnu.“
Byli to tedy milenci, na manžele to nevypadalo. Honza na to:
„Slečna nám nevadí.“
Zase ticho, pak se stan rozhrnul a v tom dešti vylezl ven asi třicetiletý
vodák, s bílým foxteriérem. Byl to takový sympaťák chlap,
který z ničeho nedělá vědu. A za ním lezla jeho dívka. Rozsvítili
velkou lampu, takže jsme na sebe navzájem viděli. Chtěli si nás
prohlídnout. My jsme si je také okoukli. Ten vodák měl na sobě
trenýrky se stříbrnýma hvězdama, v jakých se jednou později dal
vyfotografovat prezident Johnson. Jeho holka byla vysloveně pěkná.
Zrzavá se zrzavýma očima. Tak krásně probarvenou kočku jsem
ještě neviděl, akorát ve filmech Metro Goldwyn Mayer. Moc se mi
líbila a Honzovi taky, protože na ni dělal zpod hustýho obočí zajímavý
oči. Mlčeli jsme, vodák to všechno pozoroval a rozvažoval.
Pak usoudil:
„Pánové, ten stan je malej. Dám vám napít z termosky čaje a jeďte
dál.“
Otvíral termosku a Honza se hrnul do stanu se slovy, že už spal
ve svém životě v daleko menších stanech, kterým se říká hrobečky.
My všichni jsme lezli za ním, abychom urvali aspoň kousek místa.
Vodák se s tím smířil. Lezl jsem poslední. Honzovi koukaly ven do
deště celé nohy. S foxteriérem nás bylo ve stanu pět. Lehl jsem si
a foxík se rozložil na mě, abych ho zahříval svým tělem, byl z rodu
hodných, občas mě olízl jazykem. Tu zrzavou dívku od nás oddělil
vodák svým tělem. A přesto jsem dlouho před spaním přemýšlel, že
bych se jí rád někde dotkl. Aspoň na ruce, že by se mi udělalo tepleji
a bylo by mi líp. Ale nevěděl jsem, jak to mám udělat, a taky jsem se
trochu bál skandálu. Jednou jsem byl při tom, jak jedna žena ubalila
ve tmě chlápkovi facku na celý biograf, když jí sáhl na koleno. Zato
Dlouhý Honza si zřejmě žádný zábrany nedělal. Poprvé se ve tmě
spletl a sáhnul na toho vodáka, ale pak už byl úspěšnější, ve stanu
se dokonce špitalo. Po půlnoci vodák se stříbrnýma hvězdama
na trenýrkách Honzu ze stanu vyhodil a vzápětí vyhodil taky mě,
přestože jsem na nic nesahal. Navíc proti nám štval foxíka, který se
se mnou při spaní spřátelil.
Stáli jsme venku, pršelo už jen drobounce. Rozhodli jsme se, že
budeme o trochu níž chytat do rána ryby a za světla poplujeme
dál. Dohromady jsme nic nechytli, byli jsme prokřehlí a chytání
nás nebavilo. Jenže za tmy jsme přejeli upozornění s výstrahou, že
v tomto úseku se nesmí chytat vůbec, že zde vlastně nesmí chytat
ani prezident, protože je zde trdlo, kde se ryby třou a trdlují.
Za světla se objevil na druhé straně řeky chlap v hnědé kožené
bundě a volal:
„Jaké máte číslo povolenky?“
Na spodní úsek řeky jsme už neměli povolenku, natož číslo.
Honza volal:
„My vám to vysvětlíme. Zajedu pro vás na kanoi.“
Chlápek nám dost tvrdě oznámil, že jsme chytali v trdlišti a že
nás to bude dost stát. Byl to tedy ten průšvih, který Honza předvídal,
když jsem rozbaloval prut na kapry u té silnice před Rožmberákem.
Honza mezitím ze suchých větviček rozdělal mezi smrky ohýnek,
aby nám bylo všem třem teplo. A pak se zeptal, jak si ten pán tady
v tom kraji žije, a pak se starostlivě vyptával, co dělají jeho děti
a jeho manželka. Bylo to laciné, jako když se podává obyčejná žížala
kaprovi, ale ten pán na to zabral. Snad proto se toulal tak brzy
kolem řeky, že nemohl spát se ženou ani bez ní a že ho něco trápilo.
Podali jsme mu poslední láhev becherovky, kterou jsme měli pro
tyto příležitosti. Začal na všechno nadávat a brzy volal, že nechce
své děti a ženu už nikdy vidět a že s námi popluje na Prahu zdolávat
Svatojánský proudy, který už tenkrát dávno vzaly za svý a nebyly.
Nakonec ho Dlouhý Honza odnesl v náruči do kanoe a jel s ním
zpátky na druhou stranu, a tedy k rodině. Ten pán stále volal:
„Trdlo – netrdlo! Vy jste ti správní kluci! Ať žijou Svatojánský
proudy! Domů nechci!“
A volal ještě spoustu různých hesel a Honzu líbal. Když Honza
odplul, schoulil se na druhé straně u rákosí a spal tam jako štěně.
Když se Honza vrátil ke mně, bylo mu nějak smutno, snad z nás, jak
si počínáme, a snad ze života, jaký je. Už jsme nechytali a pluli jsme
dál a naše vlajka Ontario byla jenom na půl žerdi.
Jenže slunce nás vylepšilo. Člověk může říct, že slunce je často
velký žlutý prášek od nebeských psychiatrů a podává se, aby se zahnal
smutek a nastala nálada. Slunce je někdy lepší než švýcarský prášek
Novéril anebo americký Aventyl HCI. Slunce je také žlutý froté ručník,
který nás sám utře, a jako fén, který nás vysuší. Slunce nám také skočí
do srdce a ohřeje nám ho, když ho máme studené jak psí čumák.
Na Vltavě, která je jak známo o něco širší než Lužnice, vytahujeme
za souhlasu vorařů kanoi na plovoucí vory. Chceme si odpočinout
a pár dní nic nedělat. Jsou to asi poslední vory a poslední voraři.
Vorům šéfuje pětasedmdesátiletý strejda Pisinger, který má už jen
dva zuby a bílou čepici s frajerským štítkem. Říká nám:
„Kluci, na vaši počest si zapálím saxofon.“
Kouří fajfku saxofon s namalovanými jeleny, kteří mají zdvihnuté
hlavy a troubí. Z fajfky mu jde kouř jak z vltavského parníku. Je
nám dobře, díváme se na řeku, která běží, a na vory, které vržou
a taky běží. Ve vorech jsou naskládány jak Svatoplukovy pruty čtyři
vagóny šumavských smrků, voní jak Kvilda a lesy kolem Lenory
a Želnavy, člověk musí myslet na svět lesních samot spisovatele
Karla Klostermanna. Pisinger nás zatím zasvěcuje, pokouším se
pracovat veslem, kterému říkají „vopačinka ve slabejch“.
Na vorech odpočívá také naše vypůjčená loď. Má růžové náplasti
leukoplasti jak fotbalista, který prošel celou první ligou.
Na břehu chytá rybář. Poznáváme v něm někdejšího vynikajícího
běžce na střední tratě Honzu Novotného, sportovního novináře.
Jé, Honza! Honzo, nemáš ryby? Mám cejny. Na vory vlétnou tři cejni
jak létající ryby. Cejni na sádle, to je žrádlo, ale musí na ně být
sádlo. Na vorech je malý stojan jak oltář boží a na něm je hlína
s drny. Tady voraři po cestě vaří. Vodu na bramboračku nabírají
přímo z řeky. Dělají nám skvělou polívku z hříbků a brambor a my
pro ně pečeme cejny na sádle, které si vezou s sebou v hrníčkách
od maminek.
Tak naposledy, chlapci, zpívejte s námi. Honza zpívá tím krásným
hlasem a já tím falešným:
Vstávej, Andulko!
snídani dávej,
a já musím plout:
šíf naloženej.
Andulka vstala,
snídani dala,
a ještě mě k šífu
vyprovázela.
Loučíme se navždy s voraři, protože už je nikdy v životě neuvidíme,
a tím i se starou Vltavou. Pádlujeme mlčky ku Praze po vodě,
které se říká olej, poněvadž je stojatá. Teprve pod Zbraslaví zase
proudí. Naposledy vychutnáváme pocit, kdy se loď houpá z vlny
na vlnu a kdy příď slabě šustí. Slunce, ten velký prášek nebeských
psychiatrů, je už za Petřínem.
V Praze si pan Leopold Danda dovolil prohlásit, že jsme mu
zničili jeho nejkrásnější kanoi. Řekl, že tak odřenou, zuboženou,
utahanou, otahanou, zničenou loď ještě neviděl. Půjčoval jich totiž
víc, a tak s tím měl určité zkušenosti. Požadoval na nás navíc deset
úplně donaha svléknutých slečen z uměleckého kalendáře Playboy.
Vyvalil jsem na něho oči, když si poroučel:
„Měly by to být blondýnky, ale vemu i zrzavý.“
A tak jsem se dal po Praze do shánění těch papírových lehkých
žen. Dlouhý Honza to nechal na mně. Měl docela jiné starosti. Chodil
v té době s tou zrzavou holkou z malého bílého stanu.