Bitva u Thermopyl aneb jak to tam doopravdy bylo

Bylo slunné letní odpoledne a Leonidas stál s královnou na zápraží jejich paláce. Bylo to jejich poslední odpoledne, protože druhý den ráno se musel on a jeho tři sta členná družina vydat do války proti perskému vladaři Xerxésovi, který je vyzval k boji. Královně se to velice nelíbilo, protože věděla, že tři sta členná družina Spartských vojáků absolutně nemá šanci proti celé armádě Peršanů, ale věřila, že při Leonidově důvtipu a vůdcovském charakteru nepronikne jediný Peršan do Sparty.
Druhý den ráno, když Leonidas se svou družinou vyráželi do boje se za ním přišla královna rozloučit a dala mu zaječí packu pro štěstí.
„Vrať se se štítem, nebo na štítě.“ řekla královna a usmála se na něj.
„Doufejme, že se štítem.“ řekl Leonidas a opětoval její úsměv.
Nato se vydali na jejich dlouhou cestu, která jak všichni věděli, nevedla jinam než do náručí samotné smrti.
Po pár dnech, když došli na místo vhodné k polednímu odpočinku, přiřítil se k Leonidovi jejich zvěd se známkou hysterie v hlase a řekl: „Můj králi!! Viděl jsem perskou armádu!! Blíží se k nám!!“
„Muži! Do zbraně!“ zavelel Leonidas a sám zvedl svůj oštěp a štít.
„Utvořte formaci!!“
„Jdeme!“
Neušli ani sto metrů a už měli spartskou armádu na dohled. Se skvělým králem a hrdostí v srdci však
postupovali dál. Od perské armády se oddělili Xerxésovi nosiči trůnu a jeho osobní garda.
„Žádný strach! Žádné slitování! Žádní zajatci!“ To už byli asi padesát metrů před Xerxésem a jeho gardou. Sparťané pořád postupovali dál.
„Útóók!!!“ zaburácel Leonidas.
„No tak počkej chlape!“ řekl znenadání Xerxés.
„Neblbni! Se přece nějak dohodnem, ne?
„Copak jsem nějaký diplomat?“odvětil Leonidas. „ My jsme přišli bojovat! Že Sparťané!“
„HUA!!!“ odpověděla na to jeho družina.
„ Cože? Se třemi sty muži jste proti nám přišel bojovat? Tak to jistě vyhrajete.“ řekl Xerxés ironicky.
„My jsme Sparťané! My se nebojíme!!!“ řekli Sparťané sborově.
„Pssst! Hele chlapi! Já věřím, že jste jistě velice stateční a velice dobří bojovníci, ale z toho vašeho hulákání už mě začíná bolet hlava!“ poznamenal Xerxés.
Leonidas jeho poznámku ignoroval a řekl: „Tak o co vám tedy jde?!“
„No, jen bych chtěl, abyste mě vyslechl.“ odpověděl Xerxés.
„Tak dobře. Poslužte si.“
Xerxés si promnul ruce, pokynul sluhovi, aby přinesl listinu přestupků a začal číst: „Leonide Eustáci Arnošte Bonifáci Krásný. No, to poslední tedy nevím, ale když se tak jmenuj…“
„Čtěte dál! Já nemůžu za to, jaké mám jméno!“ přerušil ho Leonidas.
„Jak se opovažuješ mě přerušovat?! Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem to napsal?! Už mě nepřerušuj!“ řekl vztekle Xerxés.
„Tak se mi nesmějte za mé jméno!“ řekl důrazně Leonidas.
„Dobře, ale už tu bude ticho!!“
„Takže, kde jsem to skončil… , jo… „Porušil jste mnou stanovené zákony, které jsem vám vydal a poslal po vojákovi, kterého jsem od té doby neviděl. Porušil jste zákon §5495, §9750, §11234 a §18355.“
„Zákon §5495 - nesvádět perské ženy.“
„Zákon §9750 – neprodávat do naší země ovoce s prošlou minimální trvanlivostí.“
„Zákon §11234 – nezneužívat našich lodí na převážení prošlých výrobků.“
„Zákon §18355 – neunášet perské ženy.“
„Přijímáte obvinění? Když ho přijmete a pokloníte se přede mnou jako před králem, tak vás všechny nechám živé. Lákavá nabídka ne?“ dokončil Xerxés proslov a mrknul na Leonida.
Na Leonidovi bylo vidět, že to v něm pořádně vaří.
„To že jsem udělal? Já mám ženu a jsem jí věrný, nepěstuji ovoce, ale olivy, nikdy je neprodávám zkažené, nikdy jsem neviděl perskou loď a už vůbec nikdy jsem nevystrčil nohu z Peloponéského poloostrova!!!“
„Takže je pane Xerxési vidět, že jste to psal vy!“ řekl s výsměchem Leonidas
„To není pravda! Psali to mí písaři!“ odvětil tak trochu nejistě Xerxés, ale ihned se hrdě narovnal.
„Za lež se platí! ÚTOOOK!“ zavelel Leonidas.
Netrvalo to ani deset minut a na bojišti už zbyl živý jenom Leonidas a Kazimír. Leonidas dal Kazimírovi zaječí tlapku, aby ji donesl královně. Kazimír tedy rychle vyběhl a zanechal za sebou tu krvavou spoušť.
„No tak Leo! Za těch pár minut jsem si tě docela oblíbil! Mohl bys mi dělat třeba sluhu! Tak přijímáš obvinění?“ řekl s výsměchem avšak i s trochou vážnosti v hlase Xerxés.
„Ty jeden mrňavej…! Já tě naučím smát se legračním věcem!“ řekl už velice rozzlobeně Leonidas.
Xerxés se na něj uraženě zamračil, poklepal si na čelo a nechal na něho vyslat masu šípů.
A tak Leonidas zemřel se ctí, arogancí a láskou v srdci.