Cesta přes hory

Nuže, povím Vám jeden příběh, který se možná stal a možná také ne. Ten příběh jde vyprávět dvěma způsoby. Jeden je o neohroženém muži, který jednoho dne sedl na kolo a přejel Alpy. Nebojácně překonal všechny nástrahy, ani stín pochyb v jeho srdci... Druhý je o klukovi, který se sám vydal na cestu přes Alpy a občas to měl chuť i vzdát a občas strachy téměř nespal. Já většinou upřednostňuji ten druhý výklad.
Původní plán se jevil jednoduše. Týden strávit s kamarády ze školy lezením po horách v italských Alpách a druhý týden jet nad kole z Verony do Mnichova. Týden času a zhruba 500 kilometrů dlouhá cesta. Na papíře to vypadalo docela jednoduše a v porovnání s ostatními cestovateli se to zdála být skoro až prkotina. První pochybnosti ale nastaly už v autobusu. Nad ránem se kluk probudil, zrovna když projížděli Brennerským průsmykem, kterým měl za několik dnů projíždět a přes provazy deště koukal na ty nejvyšší hory co snad kdy viděl. “Tohle si teda frajere asi trochu přehnal.” Pomyslel si a zmocnila se ho nervozita...
Lezení po horách bylo jako sen. Krásné výhledy, adrenalin ze zdolávání vrcholů, příjemné večery s kamarády a místním vínem. “Já se divím, že se ti do toho vůbec chce.” pronesl jeden kamarád poslední den. “Hmm, nechce” odvětil suše kluk. “Tak se na to vykašli a jeď domů s náma.” “To už nemůžu.”
A najednou nadešla chvíle odjezdu. Chvíle, ze které mu bylo docela úzko. Všichni se rozloučili, popřáli hodně štěstí, nasedli do aut a odjeli. Rozhostilo se tíživé ticho. Ještě jednou zkontroloval popruhy zbrusu nových brašen na kole, koukl do mapy, nasedl a vyrazil. Údolím řeky Adige směrem k Veroně. Cesta ubíhala pomalu a s každým kilometrem se samota zdála být tíživější. Na noc se utábořil u nedokončeného pomníku Napoleona. Ticho rušil jen hluk z nedaleké štěrkovny. Cítil se být ztracen sám uprostřed Itálie a cesta co měl před sebou, se mu zdála nedosažitelná. Chvíli přemýšlel, že by druhý den jel z Verony vlakem rovnou do Prahy, ale po chvíli přišla milosrdná apatie a dovolila mu usnout. Ráno se probudil s čistou hlavou a když dorazil do Verony, na útěk domů již nepomyslel. Projel historickým centrem, zastavil se u sochy Danteho Alighieri i u údajného balkónu, kde se odehrával příběh Romea a Julie. Potom nasedl na vlak do Rovereta. Z Rovereta pokračoval již na kole údolím zaplněným nekonečnými vinicemi a následně do podobně nekonečného kopce k velkému jezeru Molvenu na jehož břehu se utábořil. Chvíli před tím, než do okolních vrcholků začaly mlátit blesky. Zaklel, když zjistil, že plachta, co měl proti dešti, je děravá jako řešeto. Sestrojil si improvizovaný přístřešek nevalné kvality a uložil se ke spánku. Ještě si stačil všimnout blízké cedule upozorňující na možnosti náhlých záplav a častého výskytu medvědů. Tu noc se moc nevyspal.
S úderem páté hodiny vyhlásil ráno a když první paprsky slunce dopadly na průzračnou hladinu jezera, byl již na cestě. Cesta ubíhala rychle a samotu již téměř nevnímal, hlavu si teď lámal s horšícím se počasím a nutností překonat Brennerský průsmyk, který dělí Itálii od Rakouska. Na noc se už ani nesnažil ukrýt a prostě si lehl na zastřešené lavičky u cesty. Během večera se tam zastavil i jeden místní opilec, bohužel nenašli společnou řeč a blížící se bouřka opilce rychle vyhnala na cestu domů. Další den ho čekal finální výstup do Brennerského průsmyku a sjezd do Innsbrucku. “Hlavně aby už moc nepršelo.” Pomyslel si. Pršelo. Pršelo víc, než všechny předchozí dny dohromady. Za chvíli byly zbytečné všechny pláštěnky a nepromokavé bundy, voda se dostala všude. V Rakousku se zastavil v penzionu na grog a rozmýšlel co dál. Z Innsbrucku se dalo jet vlakem zpět do Prahy, nebo by šlo na jednu noc najít v Innsbrucku levný hotel. Podle internetu však nic takového, jako je levný hotel v Innsbrucku, neexistovalo. Tak si řekl, že se to nějak vyřeší a opět vyrazil do deště. A taky se to vyřešilo. Kousek nad Innsbruckem našel malebnou a hlavně otevřenou kapličku u cesty. Kaplička byla akorát tak velká, pro jednoho člověka. “Zázrak a boží znamení v jednom” pomyslel si, když odsouval malou lavici a rozbaloval ležení. Za chvíli už ležel ve spacáku, poslouchal jak kapky deště buší do střechy a koukal na zamračené obličeje ukřižovaného Ježíše a utrápené panny Marie. “No no, pomáhat lidem v nouzi je snad křesťanská povinnost, tak se tolik nečertěte” utrousil spíš pro sebe, než pro postavy na oltáři a spokojeně usnul.
Druhý den se probudil do slunného rána a chvíli se kochal výhledem na zasněžené vrcholky hor, které před tím byly zahaleny v mlze. Překontroloval popruhy na brašnách, sedl na kolo a vyrazil vstříc Innsbrucku. Zhruba za hodinu se spustil stejný liják jako včera a otázka vlaku z Innsbrucku do Prahy se opět stala aktuální. Konečně dorazil do centra, kde mohl vše promyslet. Cestou dal ještě žebrákovi pětieurovku, kde taky jinde zaplatit za boží hotel, že? Chudák jen zaraženě koukal, asi nebyl zvyklý dostávat peníze od lidí, kteří vypadali hůř než on sám. Promočený dorazil k nádraží a šel hledat pokladny. Cestou dal ještě euro dalšímu žebrákovi. Chyba. V okamžiku kolem něj stáli snad všichni žebráci ve městě a dožadovali se peněz. Zvolil tedy taktický ústup na veřejné záchody, kde chytil wifinu a začal hledat spoje do Prahy. Mezitím venku přestalo pršet. Předpověď slibovala už jen slunečné dny a Mnichov byl jen dva dny cesty. Teď to přece nevzdá. Zavřel stránku s odjezdy vlaků a znovu koukl do mapy. Za chvíli již seděl v sedle a mířil na poslední etapu své cesty. Ta vedla přes krásné horské vesničky, kde se lyžuje snad po celý rok a pak podél horské říčky Isar, která skýtala pohledy na nekonečnou záplavu odstínů modré. Na noc si lehnul na malou pláž u řeky a po dlouhé době se slastně vykoupal v křišťálově čisté vodě. Se soumrakem již ležel a přemýšlel nad návratem domů. “Gutte nacht!” Ozvalo se překvapeně ze křoví. “Danke schön.” Ozvalo se překvapeně ze spacáku. S udiveným rybářem na sebe jen lehce kývli a za chvíli již spal.
Posledních 60 kilometrů se táhlo věčně ale k poledni konečně vjel do Mnichova - živého a pulzujícího města. Utratil poslední eura za smaženou rybu v zapadlém fastfoodu (chutnala výborně) a vydal se k nádraží. Cestou minul kluka na kole. Jel sám, na kole měl zbrusu nové brašny a v tváři nejistý, ale odhodlaný výraz. Jejich pohledy se na pár vteřin setkaly. Povzbudivě se na něj usmál. Věděl co ho asi čeká a v duchu mu přál hodně štěstí...