O holčičce, co utíkala před válkou

Stál jsem tam, po kotníky v bahně a třásl se zimou. Nebo to bylo vyčerpání? Přemýšlel jsem, jak dlouho jsem už na nohou? 16 hodin, nebo víc? Všudypřítomný pach dezinfekce, bahna a toi-toiek jsem už ani nevnímal. Z otupělého přemýšlení mě vytrhl zvuk blížícího se davu. Přijeli další autobusy a v nich další lidi. Nekonečné zástupy lidí na útěku. A s nimi další práce. Najít někoho, kdo umí anglicky, rozdělit je na skupiny po padesáti, vysvětlit jim, že jsou právě na hranicích a že musí počkat, až přijedou autobusy na druhé straně. Další lidi od nás zase vydávali čaj, něco k snědku a oblečení, nebo stavěli improvizované lavice pro těhotné a odváděli zraněné a nemocné do našeho lékařského stanu. Tam dvě holky, co v běžném životě byly lékařky, poskytovaly základní první pomoc a nějaké léky. Oficiálně to sice dělat nesměly, ale když se západem slunce odešli i Lékaři bez hranic, nic jiného jim nezbývalo. A právě tam jsem uviděl tu malou holčičku. Odhadem tak dvanáct let. Jen tam mlčky stála, celá mokrá a rozpálená horečkou. S nikým nemluvila, ať už zkoušeli jakýkoliv jazyk. Jen mlčky koukala a zděšeně uhýbala před každým, kdo se jí snažil vysvléct z mokrého oblečení, nebo jí alespoň dát deku. Marně jsme se sháněli po její rodičích, nebo dalších příbuzných. Nakonec se holkám povedlo jí trochu uklidnit a převléct do suchého. Ještě chvíli jsme počkali, jestli se někdo neobjeví. Neobjevil. Měla by si zalézt do postele, pít čaj s citrónem a koukat na pohádky, my jsme jí ale mohli dát jen nějaké jídlo na cestu, krabičku paralenu a pak jí poslat přes hranice vstříc svému osudu. Nic víc jsme pro ni bohužel udělat nemohli. Ještě chvíli jsem se díval jak s davem mizí za hranicemi. V dálce už pomalu svítalo a po silnici se blížili další autobusy a s nimi další lidi a další práce...