Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

II.
Páně Klokočovo zklamání

Pan Klokoč, jejž necitelný pan domácí vypudil ze zamilovaného, útulného bytu na břehu Vltavy, stal se v novém svém příbytku v Ječné ulici zádumčivým. Chybělo mu zde veselé slunko, jež před tím po dvacet roků smálo se mu do oken od božího poledne až do večera, chyběl mu zde vrch Petřína, jenž vystupoval na obzoru jako veliký obětní oltář, ale především a hlavně chyběla mu pod okny milá ta Vltava, jejíž šumění naslouchal pan Klokoč již časně z rána a jež tak mile konejšilo mysl jeho, když za krásných letních večerů usedal k malému stolku u okna proti ženě Alžbětě. Panu Klokočovi bývalo vždy, jako by mírně zčeřenými vlnami Vltavinými linul se celý jeho minulý život, a starý pán tak rád oddával se snění a vzpomínání. Pan Klokoč při tajemném šumotu vody vracíval se do mladých let a vzpomínal, jak chodíval – jsa nejmladším praktikantem „při financí“ – za svou milou Lízinkou, jejíž kolébka stála v přívětivém, veselém městě krajském na stoku dvou řek, vzpomínával s úsměvem, kterak nastávající tchán, zámožný soukeník, bručíval, že dceři jeho zalíbil se zrovna člověk od pera bez platu – pan Klokoč bral tehdáž za svou práci ročně velikou nicku – kterak konečně tatík povolil a Lízinku mu s „Pánembohem“ dal.
Vzpomínal dále, jak obdařila ho milá Alžběta dvakráte drobným štěstím a naplnila srdce jeho radostí otcovskou, a kterak vždy po nedlouhé době zatlačil těm drobným tvorečkům drahá, zbožňovaná očka, a viděl, jak zvedá se nad nimi na hřbitově jakubském malý růvek – těžká, nepopsatelně těžká vzpomínka! Ale konejšivé šumění Vltavy umírňovalo ji, neboť zdálo se přinášeti odkudsi z neznámých, tajemných končin vroucí pozdravy oněch malých, v život nevykvetlých poupat…
Konečně vzpomínal, jak později táhl od města k městu s milou ženou svojí a celou domácností, jak úřednický život jeho byl pln stěhováni až do chvíle, kdy zastavil se na poslední stanici v Praze, kde se dočkal i zaslouženého odpočinku.
Toto pásmo snů a vzpomínek do minulosti přetrženo bylo tím dnem, kdy pan Klokoč pozbyl své Vltavy. Zde v Ječné ulici bydlel na straně severní – do oken nezabloudil mu nikdy paprsek slunečný. Pod okny místo klidného toku řeky cenilo zuby hrbolaté dláždění, přes něž po celý den drnčely těžké vozy, otřásající domy v základech, a pan Klokoč žil ve stálém strachu, že se mu zřítí strop nad hlavou.
Věrná družka jeho starostlivě, ba někdy až úzkostlivě pozorovala, jak těžce účinkuje na manžela změna bytu. Pan Klokoč býval zamlklý, často mrzut, někdy dokonce i popudlivý, čehož druhdy nebývalo.
Tak trvala věc asi půldruhého roku. Tu vrátil se pan Klokoč jednoho dne z procházky a choť zpozorovala na něm nějaké neobyčejné rozčilení, rozčilení radostné. Čekala trpělivě, až manžel začne mluvit, a to stalo se po obědě. Když vysrkl starý pán náprstek černé kávy, přešel několikrát pokoj, zastavil se náhle před ženou, složil ruce na zádech a řekl:
„To nevíš, Lízinko, že se tam u Vltavy staví nový dům?“
Žena zahleděla se na pana Klokoče.
„Kde pak?“
„No tam nedaleko, co jsme bydleli.“
A vida, jaké překvapení jeví tvář staré paničky, pokračoval pan Klokoč, jako by oznamoval hlavní trefu:
„Ano, už je jisto, že se tam staví. Několik dní jsem tam nebyl a dnes tak náhodou se mi zamanulo, abych se tam podíval. Všude dělníků jak mravenců, do čtyř rohů hluboké příkopy v zemi a za plaňkami na tisíce cihel a kopce opuky…!“
Pan Klokoč přejel rukou po hlavě a mluvil dále:
„Ale co ještě, Lízinko! Staví to známý! Vidím tam pana Hněvsu, stavitele. Co to děláte, povídám. Dům, povídá on, vždyť to zde dost dlouho leželo ladem. Slyšíš, Lízinko, dům!“
Čím déle pan Klokoč mluvil, tím více zmáhalo se ho zas dřívější rozčilení a tvář jeho se červenala.
„A tak co myslíš, Lízinko, co jsem udělal?“ mluvil dále starý pán a rychleji. „Jaké pak tu máte byty? Ptám se pana Hněvsy. O čtyřech, o třech, o dvou pokojích, povídá on. A víš, Lízinko, co? Já si zamluvil byt o dvou pokojích…“
Pan Klokoč oddychl, vzpřímil se a pohlížel radostně na manželku, jež napjatě byla poslouchala a nyní polohlasně se otázala:
„A co to bude stát?“
„To pan Hněvsa ještě sám neví, ale řekl mi, že to nebude drahé, že to bude přiměřené,“ odpovídal rychle pan Klokoč. „Jen si pomysli, Lízinko, voda poteče až do kuchyně, všady parkety a okna na řeku, na Vltavu a na Petřín – zrovna tak, jako to bylo ve starém bytě. To je štěstí, že jsem k tomu přišel dříve, než to měl všechno pronajato. To bych si nebyl odpustil.“
„A prosím tě, Klokoči, co pak by pronajímal, když má teprv díry do země!“ namítala paní Klokočová.
„Holenku,“ propověděl šťastný muž sebevědomě, „teď se nečeká, až se dům postaví, teď se najímá podle plánu…!“
Od tohoto dne byl pan Klokoč všecek proměněn. Jako kouzlem vrátily se mu veselý jeho rozmar a čilost. Denně chodíval na staveniště Hněvsovo a vždy oznamoval paní Klokočové, jak stavba pokračuje. Vyličoval jí sílu zdí, šířku průjezdu, důkladnost žulových schodů, a vždy si pochvaloval: „To je štěstí, to je štěstí, že to staví pan Hněvsa a že jsem se k tomu dost časně nahodil!“
Pak jedné neděle – asi po čtyřech týdnech od započetí stavby – nedal ženě pokoje, dokud se neustrojila a s ním nevyšla. Chtěl, aby viděla dům, vyrůstající z břehu milované Vltavy. Paní Klokočová neviděla sice než trochu červených zdí, na několik metrů ze země vyčnívajících, ale v obraznosti manželově stál tu již celý dům a pan Klokoč ukazoval choti ve vzduchu, kde budou okna, jak budou pokoje široké a kudy se do bytu půjde. Věděl, jak silné budou ve druhém patře zdi, oč budou pokoje nahoře větší než dole, kolik bude schodů do zvýšeného přízemku, kolik do prvého, kolik do druhého patra. Věděl, kde bude světlík, a také věděl, že bude střecha kryta břidlicí a že bude míti dům čtyři komíny. Inu, jak by to všechno nevěděl! Vždyť byl teď na stavbě pořád jako polír, a stavitel Hněvsa vysvětloval mu postup stavby a plán budovy jako nějaké magistrátní komisi.
Tak uběhlo panu Klokočovi příjemně jaro a s nastávajícím létem přiveden dům pod střechu a počato s úpravou vnitřní i zevnější. Pěkně od střechy odíval se dům slabě zarůžovělou omítkou, hmotnými římsami, sádrovým sloupením mezi okny zkrátka, zcela moderním průčelím. Touž měrou, jakou postupovalo dohotovování budovy, rostla netrpělivost páně Klokočova. Den co den spěchal do stavby, vnikal přes rozličné harampádí dovnitř, vylézal po schodech nahoru, přihlížel k práci malířů, lakýrníků, sklenářů a zámečníků, procházel domem od přízemku až k půdě, čichal syrovinu všude páchnoucí a utěšoval se, že to do podzimku všechno vyschne a vyčichne; však nejdéle vždy zdržoval se ve „svém“ bytě ve druhém patře, jejž dal také stavitel dle jeho vkusu vymalovat, podupával na podlahu, zdali se netřese, měřil okem, kam co postaví, a pak vystál třeba celé hodiny u okna, vyhlížeje na řeku a na Petřín.
Hněvsa, kterýž byl také skoro neustále na stavbě, přicházíval někdy za panem Klokočem do druhého patra, poklepával mu na rameno a říkával přívětivě:
„To vám přeji, pane komisaři, že tu budete bydlit! To jsem rád, že ten byteček bude mít známý! Je to všady pohodlíčko! Na schodech a v průjezdě plyn, v kuchyni voda, z kuchyně hned špižírnička, všechno na jedno zavřití, parkýtky, elektrický zvoneček – a to podívání z okna! Kdybych nemusil právě bydlit na Rejdišti, tenhle byt bych nepřenechal nikomu. Zdráv jste ho užil…“
„A bude všecko do podzimku hotovo?“ otázal se kdysi pan Klokoč, „abych mohl dát v čas výpověď?“
„Bude, vašnosti, bude,“ tvrdil Hněvsa. „Máme krásné léto, vyschne nám to hezky jak oříšek a v zimě už se budete dívat na klouzačku.“
Pan Klokoč vytahoval si za zády klouby prstů, přelétal okem byt, přešel zvolna z pokoje do pokoje, vrátil se k panu Hněvsovi a otázal se polohlasně, jaksi rozpačitě, tak trochu stísněně, jako by se bál odpovědi:
„Nu, dobře, pane staviteli, to je všecko dobře, ale hlavní věc: co pak to bude stát?“
A zraky starého pána utkvěly na rtech Hněvsových nedočkavě, rozčileně.
„Nu, nebude věc tak zlá,“ odpovídal rychle stavitel, „ačkoli jsem hezky draho stavěl.“ A vytáhnuv z náprsí zápisník, sáhl za ucho pro olůvko a jal se ve knížce počítat.
Počítal, počítal chvíli, zamyslil se několikrát a konečně upřev zkoumavý pohled na pana Klokoče, netrpělivého a rychle mžikajícího, řekl hezky volně:
„No, počítal jsem tak na čtyři sta dvacet, ale že jste to vy, zůstaňme na rovných. Máte plyn, vodu, vyhlídku – čtyři stovky není mnoho, že ne, pane komisaři?“
Pan Klokoč neodpovídal. Cítil, že víčka očí jeho skáčou, jako když bubnuje, a koutky pysku trhalo mu to jako „myška“. Musil se vyhnout zraku pana Hněvsy, jenž na něj velmi přívětivě pohlížel, a otáčel se poznovu k oknu, pohlédl na řeku, na Petřín, šel pomaloučku do pokoje druhého, pohleděl na strop vkusně malovaný, a pomaloučku vycházel kuchyní na chodbu, pan Hněvsa za ním. U schodů obrátil se pan Klokoč ke staviteli a podávaje mu ruku, pronesl třaslavě:
„To promluvím se ženou, pane staviteli, poroučím se prozatím.“
Byl rád, že to řekl, neboť víc nebyl by ani slova mohl promluvit. Zvolna, zvolňoučka slézal ze schodů, neboť se pod ním kolena chvěla jako v zimnici.
Jak toho dne domů přišel, sám pan Klokoč nevěděl. Ale když vešel do dveří, zůstala paní Klokočová vyjevena. Viděla hned, že manželu přihodilo se něco nemilého, poznala však také, že není rozzloben, nýbrž velmi lítostivě dojat. I otázala se co nejněžněji:
„Ale mužíčku, jak pak vypadáš, co je ti?“
Pan Klokoč postavil deštník do kouta u dveří, pověsil klobouk na hřeb a pohlížeje upřeně na ženu vyrazil ze sebe:
„Hněvsa chce jen čtyři stovky za ten byt!“
Starý pán pronesl ta slova hlasem chraptivým.
Panička nebyla nikterak překvapena.
„Milý mužíčku – myslila jsem si, že to nebude pro nás, že to bude drahé.“
„Já si to nemyslil,“ chraptil pan Klokoč, „já sloužil prvních šestnáct let za tři sta šajnů ročně – on chce čtyři stovky. A to mi ještě dvacet zlatých dává prezentem…“
Že se Klokočovi do nového domu nepřistěhují, musila oznámit Hněvsovi paní Klokočová sama. Starý pán po osudné odpovědi stavitelově ochuravěl.