Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

Dvě těžké chvíle ze života páně Klokočova
(Psáno v srpnu 1885 pro „Národní Listy“)

I.
Pan Klokoč se stěhuje

Byl krásný den 1. srpna, když pan Klokoč, ocídiv pečlivě šat a sebrav každé smítko s klobouku, zastrčil do náprsní kapsy tobolku a bral se z druhého patra do prvního, kdež velmi šetrně zaklepal na katr bíle natřený. Na tomto katru leskla se bílá, porcelánová tabulka s černým nápisem „Michael Wowes“, a pan Michal Voves byl domácí pán. Z kuchyně vyletěla služka, otevřela katr a kynula hned panu Klokočovi, aby šel dále. Služka Katy znala dobře datum kvartálů a věděla, že v těch dnech pan Klokoč i ostatní nájemníci přinášejí peníze.
Pan Klokoč vstoupil, pozdravil velmi uctivě pana domácího a sahal do záprsí. Domácí vstal, podal starému nájemníku přívětivě ruku a nutil ho, aby usedl. Pan domácí býval o kvartále zdvořilým vždy, ale dnes přímo zářil přívětivostí a uváděl tím pana Klokoče v rozpaky. Ptal se, jak se pan Klokoč vynachází, ptal se i po zdraví jeho „znejmilejší paničky“, chválil si počasí a pak velmi ochotně spočítal peníze, načež pokračoval v rozličných zdvořilých průpovídkách. Když konečně potvrdil panu Klokočovi příjem peněz do nájemné knížky a když pan Klokoč vstal, aby se poroučel, uchopil ho domácí jemně za rameno a pronesl rozplývavě:
„Musím vás o něco prosit, pane komisaři; musím prosit, abyste mi o kvartále listopadovém ráčil vyprázdniti byt…“
Pan Klokoč stanul jako zdřevěnělý a pohlížel strnule na domácího. Zatajil se v něm dech, že nemohl ani hned promluviti, ale konečně se sebral a pronesl stísněně:
„Dáváte mně výpověď, pane domácí? Ale vždyť…“
Domácí usmíval se jemně a nedada panu Klokočovi domluvit, pokrčil rameny, pozvedl ruce, tleskl lehce do dlaní a řekl:
„Je mi líto, líto, vašnosti, že vám snad činím nepříjemnost, ale potřebuji váš byt. Můj obchodvedoucí se bude ženit, potřebuje byt asi tak velký, jako je váš, a rád bych jej měl v domě – kvůli obchodu, ráčíte zajisté rozumět. Nesmíte se hněvat, ale byl bych vám povděčen, kdybyste si nalezl něco jiného.“
Pan Klokoč rozpálil se v tom okamžiku jako cestou na Hradčany. Cítil, jak mu na čele vyvstává pot, ale viděl, že vše marno. Domácí mluvil sice sladce jako jezovita, každé jeho slovo bylo napuštěno medem, ale byla to výpověď! Pan Klokoč nebyl mocen slova, ale konečně vypravil ze sebe něco. Odhodlal se k něčemu, co mu jindy bývalo hrozným pomyšlením.
„Kdybyste se snad přece rozmyslil jinak, pane domácí, věru rád bych tu zůstal, víte, zvyk – snad že bych něco přidal, žádáte-li větší nájemné…“
Domácí poklonil se zase zdvořile a odpovídal sladce:
„Víte, vašnosti, že nikdy nepřirážím. U mne v domě může každý zemřít, aniž mi napadne, abych přirazil, ale potřebuji to, potřebuji…“
A pak se vzpřímil a obličej jeho byl náhle vážný jako obličej soudcův. To naznačovalo, že pokládá věc za vyřízenu a pan Klokoč rozuměl té němohře. Chopil se klobouku, pan Voves podal mu ruku a nájemník vypotácel se ze dveří a prošel katrem jako bez ducha.
Vyklopýtal se malátně po schodech do druhého patra, zaklepal na dveře kuchyně, a když mu choť otevřela, šel beze slova až do pokoje. Paní Klokočová pozorovala na manželu nějaké rozčilení a šla za ním. Jakési tušení proniklo jí, a když vstoupila do pokoje a pohlédla muži do tváře, řekla zcela určitě:
„Přirazil na nás, viď?“
Chvilinku hleděl pan Klokoč do upřímných očí ženiných a odpověděl skoro šeptem:
„Ne – dal výpověď!“
Manželé Klokočovi neznali hroznějšího slova nad stěhování! Dvacet let bydleli v tomto bytě, dvacet let pohlíželi na proudy Vltavy, dvacet let šuměl jim pod okny jez a dvacet roků naslouchali hukotu blízkých mlýnů. Po dvacet let viděli, kterak Petřín novou zelení se odívá, po dvacet zim patřili na sněžný jeho plášť a na zamrzající tok řeky. Srostli téměř s bytem svým, v němž každý koutek měl své určení, v němž každý kousek nábytku hodil se právě jenom na své místo a v němž vyznali se slepě a potmě. Považovali tento byt skoro již za své vlastnictví, neboť nikdy jim nepřipadlo, že by dostali výpověď; jen zvýšení nájemného se vždy strachovali, a pan Klokoč o každém kvartále vcházel k domácímu s obavou, že uslyší osudné: jsem nucen, abych přirazil tolik a tolik… Obava ta znepokojovala je zvláště v posledních dobách, kdy nájemné z bytů tak nepoměrně vzrůstalo a kdy pan Klokoč doslýchal, kterak majetníci domů závodí, aby nájemné i z nepohodlných, tmavých, nezdravých a chatrných obydlí zdvojnásobili.
A pan Klokoč, bývalý finanční komisař, jenž odešel na odpočinek ještě v době, než byly platy úřadníků upraveny, a jenž musel vycházeti s osmi sty, byl by býval šeredně překvapen zvýšením nájemného. Ale výpověď! Toť bylo hroznější – hroznější proto, že se jí nikdy nenadál.
Bylo mu velmi těsno v kabátě, i shodil jej a usedl tesklivě k oknu. Hleděl tam přímo naproti na Petřín, naslouchal hučení jezu a z daleka doráželo k sluchu jeho hlučení z města. Byltě živ pan Klokoč v tomto domě jako na letním bytě. Pod okny jeho nikdy nedrnčel povoz, nikdy nerozléhal se tu řev uličníkujících dětí, nikdy nerušilo ho ze spánku noční dovádění opilců. Byl tu úzký kousek břehu, z ulice nepřístupný, a dva, tři kroky od podezdívky domovní čeřily se již vlny Vltavy. Vyhlídka z oken byla čarokrásná.
Vše, co zřel pan Klokoč z příjemného útulku svého, náleželo v posledních dvaceti letech k jeho životu. Znal dobře dobu jarní, kdy osmahlí Podskaláci zaberaňovali do řeky jehly, a pozoroval s účastenstvím, kterak je v podzimku z řeky vytahují. Znal všechny pískaře na řece a přihlížel s potěšením, kterak vesele a neúnavně vybírali po celý rok železnými lžícemi na tyčích písek. Bavilo ho podívání na závodění veslařů v létě a v zimě stopoval pozorně, kterak řeka houstne, zamrzá, a kterak pojednou oživuje se zástupem sekáčů ledu, zásobujících všechny pivovary. A když bývala zima tuhá, když nebylo obavy, že led přes noc zmizí, bavil jej pohled na hejna mládeže, prohánějící se neúnavně po zamrzlé řece a rýhující ostrými bruslemi ledovou pláň, až se povrch její rozryl, že vypadala jako posněžená.
O vše to měl nyní pan Klokoč přijít! Pojednou zdálo se mu, že těch věcí vlastně ani dobře a dokonale neužil a vyčítal si, že nesedal u okna déle, že příliš pozdě vstával, že příliš časně chodil na lože.
Šedivá hlava páně Klokočová rozkývala se náhle a ze stísněných prsou jeho vycházel vzdech: „Ach, Lízi, to bude naše poslední stěhování, to nepřečkám.“
V takovýchto věcech bývají ženy střízlivější než muži. Taky paní Klokočová uvykla v těchto útulných stěnách, taky ona přilnula k těm dvěma pokojíkům a k veselé své kuchyňce a tušila, že se bude těžce loučit, ale dojala-li ji zpráva o výpovědi z bytu, že až zaslzela, dojala ji tak vlastně k vůli manželu, jejž dobře znala a o němž věděla, jak nesnadno jinde uvykne. Pohladila hladkou jeho bradu a laskavě nutila:
„Jdi, staroušku, jdi se projít. Však najdeme něco, kde se nám také bude líbit.“
„Tohle nenajdeme, Lízinko,“ odpovídal lítostivě pan Klokoč, „všemi ulicemi Vltava neteče!“
A konečně, když mu žena nedala pokoje, vstal, oblékl se a vyšel z domu. Ve dvoře potkal obchodvedoucího páně Vovsova, mladého Nováka, jenž starého pána velmi uctivě pozdravil, ale pan Klokoč, jindy tak zdvořilý, sotva poděkoval. Hořklo mu v ústech při pomyšlení, že ho tento člověk vypudil z bytu. Podíval se tak stranou na tenkou postavu Novákovu a pomyslil si:
„Abys taky ty se neženil! Ty toho nejvíc potřebuješ!“
Poslední ten kvartál, jejž strávil pan Klokoč v zamilovaném bytě, byl nejtěžší dobou v jeho životě. Nikdy neubíhaly dny a neděle tak rychle, jako tenkráte a nikdy neblížil se podzimek tak škaredě. Panu Klokočovi zdálo se, že se blíží konec světa, a když nastal den, kdy měl zapadnouti do nového bytu někde nahoře v Ječné ulici, když zahrčel před vraty vůz nábytkový, zachvěl se pan Klokoč, jako by měl jít na popravu. Jako strnulý hleděl na drsné nakladače, kteří s chvatem vynášeli z pokojů kus po kuse, kterak rachotili skříněmi a židlemi, a když byl po polednách byt vyprázdněn a po podlaze válely se chuchvalečky prachu, útržky papíru a jednotlivá stébla ze slamníků, otočil se pan Klokoč posledně k oknu a upjal se posledním, dlouhým pohledem na oprchalé, šedivé temeno Petřína.
Paní Klokočová, ustrojena a připravena na cestu, přikročila k manželu a ujavši ho za ruku nutila jemně:
„Nu, pojď, pojď, mužíčku, musíme si to doma do večera upravit…“
„Doma?“ pronesl tiše pan Klokoč a rty se mu chvěly těžkým pohnutím, „cožpak jdeme domů?“
„Pojď, pojď, domovnice tu bude uklízet,“ nutila choť naléhavěji.
A pan Klokoč tedy šel a dal se svádět ze schodů jako dítě, neboť na ně sám neviděl. V očích jeho stála záplava slz, poprvé snad zase po dvaceti, po třiceti letech…