Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

Kterak pan Vilibald Vonásek dobyl svobody
(Psáno v květnu 1887 pro „Národní Listy“)

Bylo krásné nedělní odpůldne, ke třetí hodině, když pan Vilibald Vonásek, svého řemesla ženský krejčí – jeden z posledních ženských krejčí, poněvadž se do toho v posledních dvaceti letech daly ženské, které šijí za fatku a které za těch několik let zničily všechny mužské ženské krejčí – když tedy pan Vilibald Vonásek, pražský měšťan, člen sboru a zasloužilý výbor společenstva, vstal ze sležené, na žíně hubené a polámanými péry vrzající pohovky, povlečené žlutomodrým cvilichem, a sáhnuv pod podušku pro modrý kapesní šátek, utřel opatrně, avšak dokonale a vycvikovaně svůj táhlý, měkký a velice ohebný nos. Byl to pokaždé první výkon páně Vonáskův, když v neděli vstal z pohovky, na níž zažíval oběd právě jenom nedělní. Byl by rád líhal i po obědě všedního dne, avšak takového mrhání časem nedopustila paní Vonásková, vědoucí, že v těchto dobách ženský krejčí nemůže si hověti.
Něco jiného by bylo, kdyby její muž byl mužským krejčím, ano!
Mistr Vilibald Vonásek svinuv modrý kapesník, uložil jej opět pod podušku, vyšel z „parádního“ pokoje do pokojíku prvního, menšího, který byl zároveň dílnou, sňal tu z opažení dveří ručník, vyšel do kuchyňky, namočil cíp ručníku ve džberu s vodou, a vrátiv se do dílny, protíral si oči a třel obličej až do červena, aby zahnal ospalost a aby čerstvěji vypadal. Takovéto vytření zraku po odpoledním vyspání neškodí.
Potom shodiv ošumělý, moly prožraný a třapců zbavený župan jakési šeděhnědozelené barvy, oblékl bílou vestu, již byl před obědem šetrně svlékl a na postel položil, a chopiv se kartáče, jal se cíditi tmavomodrý nedělní kabát, po kabátu hedvábný „kastor“ se širokou střechou, načež se oblékl na vycházku.
Po celou dobu od probuzení páně mistrova až do jeho oblečení seděla paní Vonásková nepohnutě u jediného okna dílny, jímž se hledělo přes nízká stavení podskalská na kostelíček svaté Trojice a na Emauzský klášter, a četla neúnavně Pražský Deník. Je za krejcar, netahá se nikdy s vládou, nedělá si blázny z ozbrojených sborů, politiky je v něm hromada, a že jí může každý metař vyrozumět – a druhého dne ráno se plátkem podpálí pěkně na snídani.
Jen chvílemi, když pan Vonásek při svých přípravách obrátil se k choti zády, mrskla po něm zraky a v jejím pohledu jevila se nepochybná nedočkavost.
Konečně byl mistr hotov, modrý kabát objímal těsně suché jeho tělo, kastor seděl mu pevně na hlavě a z levého šosu vyčníval cíp červeného kapesního šátku, nedělního, hedvábného.
Přecházel ještě chvilenku z dílny do parádního pokoje a nazpět, jako by něco hledal, ale byly to jen rozpaky před „vyražením“ z domu. V takových rozpacích tonul mistr Vonásek vždycky – a měl své příčiny. Pojednou však chopil se deštníku, obrátil se na patě a řekl rychle:
„Tak s Bohem, Katy…“
Na to slovo čekala milá jeho polovice. Spustila okamžitě potištěný papír do klína, pohlédla skrz okuláry pronikavě na muže a otázala se:
„No, kampak zase?“
„Že se tak ptáš, Katy,“ odpovídal Vonásek mírně. „Je neděle, projdu se trochu a zajdu si na sklenici piva. Víš, že mám toho píchání za celý týden dost…!“
„A děti mi chceš nechat na krku, co? Já toho mám za celý týden taky dost, a ráda bych si pohovila. A tu ty jen tak utéct a nechat mi ty haranty na chřtáně! Ale to mě znáš. Jen počkej pěkně, já ti je ustrojím, a vezmeš je s sebou, aby se také trochu proběhli…“
A již vystrčila hlavu z okna a volala dolů na ulici:
„Tondo, Kačenko, nahoru! Půjdete s tatínkem!“
Pan Vonásek svěsil smutně hlavu. Takhle mu pokazila žena každou neděli. Buď ho doprovázela s dětmi, anebo mu pověsila aspoň caparty na krk.
Stalo-li se toto, uváděla za příčinu, že si chce také sama odpočinouti a pak aby se děti proskočily. Ale mistr dobře tušil příčinu pravou: děti měly mu býti závažím a donucovacím prostředkem k brzkému návratu. Nepřála mu, aby se zdržel večer trochu déle v hostinci, a docilovala toho tím, že s ním posílala děti. Tolik důvěry měla v jeho otcovskou svědomitost, že nebude drobotinu mořiti dlouho v hospodě.
Zatímco pan Vonásek tonul ve trudných myšlenkách a loučil se s pěknou nedělí, stoupalo již po dřevěných schodech čtvero nožek, a když paní Katy Vonásková otevřela dveře, vřítily se do pokojíku dvě ratolesti počestného rodu krejčova: pětiletá Kačenka a Tonda, asi půl čtvrta roku starý.
Paní Vonásková namočila do vlažné vody v měděnci jakýsi hadr, přejela jím umazané obličeje omladiny za náramného řvaní obou cikánů, navlékla dětem sváteční šatečky, přivázala holčičce klobouček a narazila klukovi čepici, dala každému krejcar a konečně pokynula muži:
„Tak, teď můžeš jít!“
Mistr otevřel dveře, pustil děti napřed a kráčel za nimi se svislou hlavou, jako by šel na šibenici.
* * *
Kudy mistr Vilibald Vonásek za krásného odpůldne nedělního děti prováděl, není naprosto důležitou okolností pro tuto pravdivou a velepoučnou historii. Jisto jest, že as o osmé hodině večerní zapadl k „Vidlovům“, jak se říká pivovaru na Karlově náměstí u Virlů. Poručil dva půllitry černého piva, jeden sobě, druhý dětem, koupil nějakou ředkvičku, dal si „poláka“, dětem po párku, a hleděl toužebně a zádumčivě k ostatním stolům, u nichž seděli mistři umění obuvnického, krejčovského, knihařského a ještě jiného bez žen, bez dětí, mazali topiny a bavili se jinak zcela nenuceně. Blíže dveří ovšem seděly také asi dva, tři páry manželské s dětmi a mimo ně i dva, tři otcové s podobnou přítěží, jaká tísnila Vilibalda Vonáska. Náš mistr vypil ještě půllitr a vida, že táhne na desátou, pohlížel starostlivě na děti, které již počínaly klímati.
Pomaloučku odhodlával se, že půjde domů, zaplatil útratu, když k němu pojednou přisedl starý známý, kterého už dříve pozoroval. Byl to mistr kominický Řeřicha, kopa pálená, který už dávno nemohl vymetati komíny sám pro slušné břicho a obstarával svěřenou práci svými „prvními koncipienty“, jak se smíchem říkával kominickým svým tovaryšům.
Vida, že mistr Vonásek platí a jak mrzutě se tváří, usedl k němu, nahnul se a hučel mu do ucha:
„Zase vám stará nadělila ta káňata? Pročpak to berete s sebou?“
„Proč je berete!“ odsekl Vonásek podrážděn zbytečnou otázkou kominíkovou. „Neberte je, když vám je stará nandá. Myslíte, že se s nimi tahám z rozkoše?“
„Mně by je nenandala,“ odpovídal kominík sebevědomě, „kdybych já nechtěl!“
„A Bože,“ vzdychl Vonásek tesklivě; „kdybych já byl na vašem místě!“
„A já bych se toho na vašem místě zbavil,“ promlouval Řeřicha horlivě. „Nemáte dost dření, abyste se tahal ještě s tou opatrovnou?“
„Rád bych se zbavil,“ mluvil Vonásek před sebe, „ale jen jak! Chci mít svatý pokoj – a pak aby děti něco užily…“
„To je pěkné užívání!“ brumlal Řeřicha. „Koukejte na ně, je to ospalé jako kočky. Já vím, znám vaši starou – ale jednou bych udělal kravál – a je po řeči. Jen to přetrhnout, jen přetrhnout…!“
„A Bože,“ povzdechl Vonásek. „To mou starou neznáte. Ta si nedá nic přetrhnout! Ta přetrhne mě!“
„Poslouchejte,“ nachýlil se Řeřicha k Vonáskovi, „poradím vám. Zůstaňte jednou s těmi cikány hodně dlouho venku, takhle do dvou hodin do rána! Že vám je podruhé nehodí na krk!“
„O Bože, kamaráde, to bych odnesl! A pak to svědomí, děti tak umořit!“
„No, jednou,“ dodával Řeřicha, „to by je nezabilo, a měl byste pokoj.“
„To bych teprv neměl pokoj“ odpovídal Vonásek v předtuše věcí, které by nastaly. „Toto, to by dopadlo zle!“
„Ale máte být mužem!“ horlil Řeřicha. „Mám tu také ženu – vidíte ji tamhle? I s dětmi, ale jak na ni mrknu, sebere se a jde domů i s těmi poklady. To by mi tak scházelo něco podobného! A proto se nám všem daří tak špatně v řemesle, že jsme takové baby! To má vliv na všecko, holenku, na všecko!“
„Že hřešíte, člověče,“ zahýbal Vonásek na odbočku, „vám se tak daří špatně! Hned bych svou krejčovinu pověsil, kdybych moh‘ být takovým kominíkem!“
„E, mlčte, a dejte si ještě jednu,“ smál se Řeřicha vida, že Vonásek dopíjí a kouká po kastoru.
„Nejde to, nejde, kamaráde, musím s dětmi domů. Až podruhé.“
„Podruhé je budete mít zase!“ horlil kominík. „Tak mladí se už nesejdeme – tak tu máte, napijte se z mého!“
Řeřicha přistrčil svou sklenici před Vonáska, Vonásek se napil – a kupodivu, teď mu chutnalo nějak lépe, než prve. Neplacené pivo chutnává obyčejně dobře.
Pak připil po druhé, po třetí, Řeřicha mrkl tajně na sklepnici, která přinesla mu hned pivo jiné, a první sklenice zůstala již před Vonáskem. Když ji dopil, přistrčil mu Řeřicha nepozorovaně druhou, a tuto eskamotáži provedl několikráte. Pan Vonásek pil, pil, a už jen blábolil. Děti vedle hlasitě chrupaly.
* * *
Byla tmavá noc, ale vzduch zaváněl již nastávajícím jitrem, když se pan Vonásek žejbroval od Virlů, na každé ruce jedno dítě. Obě chuďátka spala jako zabitá a visela mistru krejčímu přes ramena jako pytle písku. Svědomitý mistr kominík ho doprovázel a dával pozor, aby Vonásek s dětmi neklopýtl. A nešel jen k domu, nýbrž požádav dole domovníka, aby posečkal, až se vrátí, vystrkal Vonáska nahoru, dávaje mu ponaučení, aby se jen tiše choval a děti hnedle do postýlky uložil, třeba oblečené. Jen aby nevzbudil starou! Ostatně Vonáska vedl pud, co má dělat. Čím více se blížil okamžik, kdy se octne pod střechou, kde vládne jeho žena, tím více střízlivěl a vystupoval po schodech kupodivu rychle a jistě. Byli u dveří. Řeřicha otevřel klíčem, jejž krejčímu z kapsy vyňal, zastrčil klíč do dveří v kuchyni, pošeptal Vonáskovi „dobrou noc“, přimkl dveře a chvíli naslouchal. Cítil Vonáska, jak vešel i do pokojíku – ale jinak bylo ticho, zázračné ticho. Mistrová spala patrně prvním spánkem. Snad čekala dlouho do noci, snad bděla ještě před chvílí, až konečně znavena usnula. A víme dobře, že první spánek je nejtvrdší.
Když byl Řeřicha ještě chvilku postál, odkradl se ode dveří a sestoupil takřka šeptem se schodů, dal domovníkovi dvacetník a ubíral se domů, na Karlovo náměstí. Smál se cestou jako lišák a vrčel do vousů:
„No, jak si to Vonásek dnes odnese, tak si to ještě nikdy neodnesl. – Ale podruhé mu jistě cikány nesvěří!“
* * *
Vonásek vstupoval do pokoje se strašlivou předtuchou, jak bude uvítán, ale přímo užasl nad tichem v celém bytě. To se ještě nestalo! Za celé manželství nezkusil, aby žena jeho spala, když se vracel z hospody! Dnes je to poprvé.
Honem přistoupil k postýlce dětí, spustil pozorně kluka do hlav, holčičku do noh a třásl se strachem, aby se neprobudily a nerozkřičely. Nestalo se tak. Oddychl si, urovnal je v peřinách, zul jim opatrně botičky, aby se ve spaní nepokopaly, přikryl děti peřinkou a šoural se ke své posteli. Shodil rychle boty a oděv, překotil se na postel, přitáhl pokrývku k bradě a vzdával vroucí díky nebi, že až dosud vše tak šťastně dopadlo.
Avšak hrobové ticho v pokoji bylo náhle přerušeno dušeným zvoláním, kteréž přicházelo z postele paní Vonáskové:
„Vilibalde!“
Vonásek zkoprněl. Žena nespí! A jaký to hrozný hlas, třeba že tlumený. Jak se zlostí třese! Vonásek znal tento hlas a bylo mu vždy hrozně nevolno, když mu v plné síle hřměl nad hlavou.
„Vilibalde,“ pokračovala paní Vonásková, „já nespím, ty starý nestydo! Já tě slyšela otvírat a zavírat, já jen mlčím kvůli těm dětem! To je tvé štěstí, že spí! Teď je nechci budit, ale ráno ti něco povím. Kde jsi byl?“
„U Vidlů, Katy,“ odpovídal malomyslně Vonásek.
„Nestydo nestydatá!“ pokračovala tlumeně paní Katy. „Víš, kolik je hodin?“
„No, asi jedenáct pryč…“ odpovídal pan Vonásek ztrápeně, nemaje vlastně ani potuchy, kolik je.
„Ty necudo starý!“ zasyčela paní Vonásková, „bodejť že je jedenáct pryč – teď odbily v Emauzích dvě z půlnoci. Počkej si, ráno!“
Ano, ráno. Pan Vonásek věděl, co ho očekává, a přál si teď, kdyby tak mu přeletěl přes hlavu mžikem celý týden, aby měl dávno vše za sebou.
* * *
Proto však přece usnul pan Vonásek. Nezvyklé množství piva ztýralo mu hlavu a brzy ozývalo se z postele jeho skřípavé chrupání.
Nevěděl, jak dlouho spal, však pojednou zdálo se mu, že mu zaléhá v uši dětské vřeštění, hned potom jím někdo zalomcoval a volal: „Vilibalde, Vilibalde!“
Vonásek se probudil. Černá noc byla již ustoupila čirému dni, z ulice ozývalo se protivné ranní vrabčí skřehotání. U postele stála paní Vonásková vyjevená, jako by právě byla unikla vrahům nebo zemětřesení, a volala na vzbuzeného Vonáska:
„Vilibalde, kam jsi dal děti?“
Mistr sbíral paměť, sbíral, konečně mu zasvitlo v mozku a zabručel mrzutě:
„Kam bych je dal! Do postele!“
„Ale naše děti kam jsi dal, Vilibalde!“ volala paní Vonásková zoufale. „Naše děti! Kdes to chodil, muži, kde jsi se potloukal – vždyť jsi přivedl domů nějaké jiné děti…!“
„Pít, pít!“ volalo děvčátko na postýlce, jako už dříve. Volalo ovšem marně, neboť když paní Vonásková vstala, aby podala dcerušce vody, seznala, že v postýlce jsou děti cizí, po Tondovi a Kačence Vonáskovic ani památky.
Mistr Vilibald Vonásek, zaslechnuv nepovědomý hlas děvčátka, vzpřímil se na posteli a hleděl blbým pohledem na skupinu cizích dětí, nad nimiž stála jeho žena, lomíc rukama a volajíc plačtivým hlasem:
„Kdes nechal naše děti, nešťastný člověče? Kdes je ztratil, ohavo otcovská, kdes ukradl tyhle, abys přece něco domů přinesl? Mluv, Vilibalde, mluv, nebo se stane něco hrozného!“
Mistr Vonásek rád by byl mluvil, ale nevěděl, co by řekl. Založil hlavu do dlaní na kolenou a přemýšlel, přemýšlel, avšak nedomyslil se ničeho. Vše, co se bylo událo do okamžiku, kdy ulehl na postel, bylo pro něj zahaleno neproniknutelnou rouškou – nepamatoval se na nic. Jen jako ve snách tanula mu na mysli lidská postava, která ho domů doprovázela. Ale kdo to byl, nemohl pan Vilibald Vonásek uhodnouti.
Zoufalý nářek Vonáskové a naprosté zpitomění mistrovo trvalo až do sedmé hodiny ranní, kdy se přihnal od „Virlů“ nějaký podomek s otázkou, „jestli se pan mistr nezmejlil v dětech“, že ho sem jeden pán posílá.
Tento „jeden pán“ byl kominík mistr Řeřicha, který dobře věděl, jak se pan Vonásek zmýlil. Provedl jeden ze svých žertů, nastrčil Vonáskovi své dva caparty, kdežto děti Vonáskovic spaly již od jedenácti hodin u Řeřichů. Podomek odvedl od Vonásků malá Řeřišata a za půl hodiny potom objímala paní Katy Vonásková oplakávané své potomečky…
Mistr Vilibald Vonásek odnesl řádně tento svůj osudný návrat z hospody, ale nabyl svobody. Od té doby nesvěřila by mu paní Vonásková děti ani za milion – a mistr Vonásek chodí do hospody sám – a jak rád…!