Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

Tajný společník páně Kobrčův
Historka ze zákoutí kancelářského
(Psáno v květnu 1889 pro „Švandu Dudáka“)

Myslím, že na tom pranic nesejde, v jakém úřadě pan Kobrč sloužil již asi čtyřicátý a druhý rok – nevím to ani sám, poněvadž jsem důležitou tu okolnost naprosto přeslechl.
Vím jen, že pan Kobrč byl kancelistou, a kancelisty máme na magistrátě, při berním úřadě, při výpomocných úřadech soudu civilního i trestního, při kolkovně – snad i při záduší. Můj Bože, to je nějakých kancelistů! Hledejte mezi nimi pana Kobrče!
Ale v některém tom úřadě seděl dojista, neboť pán, který tuto historii vyprávěl, říkal o panu Kobrčovi: můj kolega – a krom toho opakoval několikrát, že pan Kobrč slouží již asi čtyřicátý a druhý rok – podobné věci se tak lehce nevymýšlejí, a pan Kobrč tedy existuje nebo existoval skutečně.
Pan Kobrč nebyl žádný mladík, jak je patrno z jeho dlouhé, neúnavné služby, kterou nastoupil, když mu bylo nejméně asi dvacet let. Byl již hezky šedivý, vlastně nažloutlý – a ani této barvy nebylo na jeho hlavě mnoho, poněvadž byl pololysý. Na odpočinek nešel, aby nepřišel o aktivitní přídavek, a ostatně o ten odpočinek tak příliš nestál, neboť nikde jinde nemohl užíti tolik pohodlí, jako ve svém úřadě. Měl se na pozoru, aby se tu prací nestrhal, a jeho zásadou – zcela rozumnou – bylo: co neuděláš dnes, uděláš zítra. Tato zdravá zásada shodovala se zcela dobře s jeho osmistovou gáží. Za ty peníze snad nepustí člověk duši!
První věcí páně Kobrčovou bylo, když vešel z rána o osmé do své kanceláře, číslo sedmé, že otevřel rozvážně zásuvku psacího stolu, u něhož seděl již celých dvacet posledních let, vytáhl „turecký“ pytlík, naplněný míchaným tabákem, totiž sprostým a vojenským – kteréžto dva druhy se líbezně doplňují – a nacpal svědomitě sádrovou dýmku. Takových sádrových hlavic měl dvanáct a střídavě je vypaloval v peci kancelářských kamen, když byly již dokonale „nataženy“. – Zapálil, desetkráte rázně zabafal, aby se tabák rozhořel, a počal „pracovat“.
Práce jeho spočívala v popisování archů hrubého, kancelářského papíru, kterých poškrábal za týden hezkou hromadu; k čemu ty popsané archy sloužily, bylo nevysvětlitelnou záhadou. Nikdo pro ně nepřicházel, pan Kobrč je nikam neposílal, nikdo se po nich netázal. Když už mu na stole překážely, přehlédl je pan Kobrč ještě jednou, někdy na některém i několik řádek pročetl, opatřil nějakým podivným „signem“ a vážně se zvednuv kráčel s nimi k veliké almaře u dveří do sousední kanceláře, kde je uložil s velikou opatrností do hluboké příhrady. Co tam ty archy dělaly, jak byly živy dále, o tom nikdo nepřemýšlel. Pomalounku ukládal se na ně prach, který byl za týden přikryt novou spoustou archů. Tak rostla „duševní práce“ páně Kobrčova, mohutněla, a když byla ucpána jedna příhrada, jal se starý kancelista vyplňovati druhou.
Pro obec, zemi, stát – nebo čemu to pan Kobrč sloužil, – měly tyto popsané archy nepochybně ohromnou cenu, že byly tak pečlivě ukládány. Co v nich je, vyjde najevo snad po dvou, třech stoletích, až se do nich dají Wintrové a Zíbrtové budoucnosti. Takovým lidem je největší rozkoší prohrabávati se v podobných starých hadrech. Čím jsou starší, tím důležitější. Je to materiál pro kulturní historii.
Ovšem, pan Kobrč neměl ani tušení, že píše takovou kulturní historii. Snad ani nevěděl, co to je.
Tak tedy pan Kobrč psal a psal a přerušoval tajemnou práci svou jen tehdy, když sahal po modrém šátku do šosu, nebo když znova nacpával svoji sádrovku. To se ostatně dálo dosti často dopoledne, ještě častěji pak odpoledne, kdy najedený žaludek páně Kobrčův potřeboval větší pomoci k trávení.
Jednoho rána na jaře, otevřev pan Kobrč zásuvku červotočivého stolu svého a vytáhnuv turecký pytlík s tabákem, zadíval se na něj s podivením a pomačkával a potěžkával jej opět a opět. Potom se sehnul k otevřené dosud zásuvce, hleděl chvíli na zámek, zavřel a otevřel jej dvakrát na prázdno, vytáhl klíč, podíval se na něj, vrazil jej opět do zámku, zarazil zásuvku, zamkl a opět odemkl – vše šlo, jako by namazal.
A přece by byl pan Kobrč přísahal, že jeho turecký pytlík s tabákem je dnes lehčí a neplnější než včera večer, kdy před odchodem z kanceláře rozdělal si na rozestřených starých Pražských Novinách balíček vojenského a dva balíčky sprostého, že měl co dělat, aby to do pytlíku namačkal. A potom již nekouřil – a v noci zde nebyl – a teď se chápe pytlíku poprvé – a z pytlíku je ubráno! Aspoň se tak zdá! A šuplík byl na klíč!
Pan Kobrč díval se ještě chvíli na pytlík, jakoby čekal, že němá ta tvář promluví a nepochopitelnou záhadu vysvětlí, ale pytlík mlčel.
„Kuriós politik!“ prodralo se mezi zuby páně Kobrčovými, v jejichž zřídlé řadě bylo pozorovati povědomý „zub času“, který tam vlastně nebyl.
„Kuriós politik!“ opakoval a již vstával, s pytlíkem v ruce, a nastoupil cestu do světnice druhé, v níž seděl podobný badatel a učenec, jak on sám, totiž pan oficiál Najman. Šel potichu, skoro šeptem, aby pana Najmana nevytrhl z práce. Pan oficiál přesýpal právě zásobu šňupavého tabáku z kornoutku do tabatěrky, kterou si včera večer byl v kanceláři zapomněl.
„Povídám, pane oficiál,“ oslovil zaměstnaného úředníka pan Kobrč, „tady se krade!“
Oslovený otočil kvapně hlavu na zvěstovatele strašlivé noviny, popozdvihl jednou rukou tabatěrku, druhou položil kornoutek, a řekl udiven:
„Jdou, jdou!“
„No krade!“ ujišťoval pan Kobrč s patrným rozčilením, a dodával: „A chodí se pod zámek!“
„A frflucht!“ zvolal pan Najman a odstrčil se s židlí od stolu. „Copak maj‘?“
„Někdo se mnou kouří z mého pytlíku!“ oznamoval pan Kobrč rozhořčeně. „Včera večer jsem ho nacpal jako tykev – teď žvachtá jako bačkora. A šufle bylo na klíč. Máme tu škodnou!“
„A kdopak by to?“ mluvil pan Najman hlasem třaslavým, jakoby se hovořilo o vraždě. „Co myslej‘?“
Pan Kobrč potřepával pytlíkem a odpovídal:
„To ještě sám nevím, co myslím. Esli by snad oni – tento – někoho…“
„Bůh mě chraň, pane kancelista, já nevím nic!“ bránil se svědomitý oficiál. „Maj‘ oni na někoho důmínku?“
Pan Kobrč zahleděl se na oficiála hezky připitoměle:
„No to nemám! Pan rechnungsfír kouří uherský s tříkrálovým – ten mně na vojenský se sprostým nepůjde. Pan Kohout kupuje krull a míchá s letinským – ten také ne. Snad Kysela, diurnista? Ale ten by se neopovážil – a musil by skrz tři pokoje. A kde by vzal klíček?“
„Tak se budou mejlit!“ pronesl pan oficiál, oddechnuv zhluboka, a bylo znáti, jak se mu ulehčilo, že našel snad vysvětlení záhadného „kradení“. Neboť krádež – a zde v úřadě – byla mu hrozným pomyšlením. Toť je věc na kriminál!
„Kdybych to nevěděl tak jistě, tak bych nemluvil,“ ohrazoval se pan Kobrč. „Někdo se mnou kouří, a teď mně napadá, že to nebude poprvé. Já už leckdy tak něco pozoroval, ale netroufal jsem si, protože to nepřevažuji. Ale dneska se nemejlím. Včera pytlík na prasknutí – dnes bych tam vecpal ještě pakl. Někdo mně na něj zapadá. Ale pod zámek, to je to! Pod zámek!“
„Já jim povím,“ zmohl se pan oficiál na radu, aby nepříjemnou záležitost skoncoval. „Daj‘ si pozor. Přijít se na to musí!“
A obrátil se po této výborné, přímo policejní radě klidně ke stolu, aby dokonal přepravu šňupavého svého tabáku z kornoutu do tabatěrky.
Pan Kobrč zadíval se, jak stál nad panem Najmanem, z ptačího zoru na šišatou hlavu oficiálovu, a nebylo lze z pohledu toho uhodnouti, je-li za darovanou radu naplněn pocitem vděčnosti či odpovídá-li mu v duchu: To jsem také věděl, abych si dal pozor!
A nahlas řekl pan Kobrč:
„Však já dám, až to konečně vyzkoumám!“
Odpoledne, když pan Kobrč kráčel do úřadu, zavadila o jeho nos povědomá tabáková vůně, jíž byla naplněna a proniknuta celá chodba před kanceláří. Čichal, čichal, konečně stanul a mumlal mezi zuby:
„Tohle to aróma…!“
V tom okamžiku otevřely se jakési postranní dveře, vedoucí do kumbálu, který byl skladištěm rozličného starého kancelářského haraburdí, a do chodby vešel starý kancelářský sluha Brk, kterému v celém úřadě pro stručnost říkali „Johan“. Tento pan Johan kouřil z krátké kapesní dýmky s porcelánovou hlavicí a vypouštěl z úst strašidelná, děsná mračna dýmu.
Pan Kobrč začichal, začichal opětně a hledě s vynaložením vší srdnatosti na Johana, pronesl rychle:
„To to chutná po obědě, co? A maj‘ nějaký dobrý tabák!“
A domníval se, že hledí na Johana nejpronikavějším, nejbodavějším pohledem.
Pan Johan vyndal z omodralého levého koutku zaslintanou špičku dýmky a odpověděl dobrácky:
„A bože, pane kancelista, dobrý tabák! Kouřím rozřezané červy, které tak sem tam po pánech seberu. Tak dobrý jako oni kouřit nemohu! To je jiná vůně, když oni začnou!“
Na podobnou odpověď nebyl pan Kobrč připraven. Odražen a zmaten také klidným pohledem Johanovým, na jehož tváři rozkládal se výraz nejlepšího svědomí, vešel do kanceláře a posadil se k tajemným svým archům. Nacpal sádrovku, zapálil, a když jej obtáčely první obláčky dýmu, začichal opět a opět a zabručel k sobě:
„Podivná věc! To je docela stejná vůně! Cožpak, aby tak Johan…“
Povstal, zamířil do sousedního pokoje a přikročiv až k panu Najmanovi, zaťukal mu na rameno:
„Co říkaj‘, pane oficiál? Nemohl by to být Johan?“
„Copak?“ otočil hlavu pan Najman, který se vždy hrozně ulekl, když na něj někdo promluvil.
„Jako s tím tabákem, co se mi v šufleti sesýchá. Nemoh by to být on?“
„Jdou, jdou,“ odpovídal Najman trapně překvapen. „Vždyť je pod přísahou. – Máme ho tu už třicet let…“
„No, dobrá,“ mluvil pan Kobrč pomalu dále, „to je všechno dobře. Ale kouří tam venku, jako ten vézuf Etna a má jim to právě takovou chuť jako má melanč. Skoro bych myslil, že by to mohl být on…“
„Jo, to je těžká věc,“ namítal oficiál v ukrutných rozpacích. „To je hrozně těžká věc, sahat někomu do svědomí! Já bych to do Johana neřek‘. Byla by to smělost, chodit pod zámek!“
„Inu, byla by!“ přisvědčoval pan Kobrč. „Ale někdo mi tam chodí, to je jednou svaté!“
„Já to nechci zodpovídat,“ vymýkal se oficiál, který se štítil každé mrzutosti jak ohně. „Ale když myslej‘, tedy bych to na jejich místě řekl panu císařskému radovi. Ať se to vyšetří!“
Pan Kobrč odcházel bez odpovědi do svého pokoje, usedl na místo a počal „pracovat“. Ale pracoval roztržitě. Vůně tabáková, která se mu zarazila v nozdry na chodbě, nešla mu z hlavy. Aby tak přece ten Johan!
Večer, než odešel z úřadu, zavolal pan Kobrč pana oficiála, vytáhl před ním zásuvku svého stolu a okazoval mu:
„Tak se podívaj‘, já si jich volám za svědka. Tuhle je pytlík s tabákem – vezmou ho do ruky, potěžkaj‘ ho. Tak! Teď ho semhle položím, na ten papír, koukaj‘. A teď zavru, podívaj se, na dva západy, tak. Klíček dám do kapsy. A ráno, se zas na to spolu podíváme. Uvidíme, co se stane…“
Ráno se na to staří švejdové spolu podívali – pytlík ležel sice na svém místě, ale tabáku v něm bylo méně. Věc rozčílila pana oficiála Najmana tou měrou, že odešel k svému stolu beze slova a nemohl skoro po celé dopoledne klidně pracovat. Také pan Kobrč byl rozčilen a rozezlen a bafal tak silně, že se celou prostorou kanceláře válely zlověstné, bouřeplné mraky. Ovzduší kanceláře jako by bylo naplněno těžkou elektřinou.
Zatím starý sluha Johan zcela klidně se potácel chodbou, ode dveří ke dveřím, kouřil klidně z krátké dýmky své a plival do všech koutů. Neměl ani potuchy, jaké odhalení učiněno bylo za dveřmi čísla sedmého.
Pan Kobrč unavoval se přemýšlením, jak by škůdce tabáku dopadl. Každého dne večer, než odešel z úřadu, rafičil pytlík s tabákem jinak, dělal na tkanicích rozličné smyčky a uzlíky a vždy volal za svědka pana oficiála. Přesto po dvou dnech bylo z pytlíku zas ubráno a pak se to opakovalo v témdni ještě třikrát.
Rozezlenost páně Kobrčova dosáhla nejvyšší míry. Po posledním zjištění návštěvy zlopověstného, neznámého kuřáka v zásuvce zamířil kancelista neobyčejně rychle k panu oficiálovi a oznamoval:
„Už tam byl zase, pane oficiál!“
Starý Najman stal se za ten týden nervózním. Proklínal pytlík páně Kobrčův ke všem čertům a dvakráte již byl poradil panu kancelistovi, aby si tedy tabák odnášel domů – to, že je prostředek nejlepší.
„A copak nemá být v kanceláři jisto?“ rozhorlil se po té radě pan Kobrč. „Koukaj‘, pane oficiál, kdybych tak měl milion – mohu jej tady nechat?“
„No, na to je banka,“ odpovídal oficiál. „Kdopak by nechával miliony v šuplíku!“
„Ale je to kancelář a zavřený stůl je svatá věc,“ horlil pan Kobrč. „Pak se divme, že se krade jinde!“
Dnes, když oznamoval starý kancelista nový útok na svůj tabák, vytřeštil na něj Najman oči a zvolal:
„To jsem přece blázen!“
„No já také,“ dokazoval pan Kobrč. „Ale tak to nemůže zůstat…“
A večer toho dne měl báječný, přímo ďábelský nápad. Uřízl obezřele z archu hrubého kancelářského papíru čtvrtku, chopil se brku a napsal na papír velikými, tlustými literami:
Ten tabák je můj!!!
Zhotovil za řádkou tři velké vykřičníky, položil pytlík s tabákem do kouta zásuvky, čtvrtku se strašlivým nápisem na pytlík, zavřel na dva západy a odcházel domů naplněn uspokojením, jakou past na krádce tabáku nalíčil.
Toho večera neusnul přes půlnoc a ráno se nemohl rozčilením dočkat, až dojde do kanceláře.
Konečně se tam octl, převlékl se do úřední blůzy, navlékl na oba rukávy staré plátěné povlaky a vytáhnuv klíček, přistupoval, chvěje se ke stolu, aby otevřel zásuvku. Vedle něho stál oficiál Najman, rovněž všecek rozčilen a pohlížel nedočkavě, co se v šuplíku objeví.
Konečně zaskřípal zámek a hubené ruce Kobrčovy vytrhly zásuvku. Pytlík byl na svém místě, na pytlíku ležela čtvrtka papíru a na té čtvrtce – –
Oba staří úředníci hleděli na čtvrtku vyjevenýma očima. Byla na ní sice řádka, napsaná včera tuhým, prkenným písmem páně Kobrčovým, ale pod ní byla řádka nová, připsaná patrně přes noc nebo časně zrána. A tento přípisek, tučnější ještě, ač nemotornější, než rukopis páně Kobrčův, zněl takto:
»Dyť já jim ho neberu!!!!«
Za řádkou bylo o vykřičník více než za řádkou páně Kobrčovou, a pod novou touto řádkou byl podpis:
Johann!
Panu oficiálovi chvěly se obě ruce, když přídavek na čtvrtce přečítal, a vraceje potom kancelistovi osudný papír pronášel vyčítavě:
„Vždyť jsem jim hned povídal, že to Johan nebude! Jenom nikomu sahat do svědomí!“
A kráčel vážně a spokojen ke svému stolu.
Pan Kobrč s pocitem jistého zahanbení položil čtvrtku do zásuvky a bezděky potěžkal a ohledával pytlík. Skutečně, dnes nechyběla ani špetka tabáku.
Když v poledne odcházel z kanceláře, setkal se na chodbě s Johanem. Ostýchavě sklopil pan Kobrč oči – nemohl se podívati do tváře člověku, kterého byl podezříval a jehož – nevinnost se tak skvěle prokázala. Za to Johan smekl čepici a pozdravil zdvořile, jako jindy, a ve vodnatých jeho očích plaval starý dobrácký jejich výraz.
Od toho dne neztrácel se kancelistovi tabák a pan Kobrč do dneška marně si láme hlavu, kdo to s ním tehdáž kouřil. Nemá ani tušení a umře s tou záhadou – nerozluští-li mu ji některý čtenář této pravdivé, zaručené historie.