Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
IV.
Úvod -
Klepání. Malíř. Že prý nechce vytrhovat, že ale, když byla prve moje okna otevřena, viděl na stěně obrazy viset, a to prý mu nedá. Mám dvě kvaše od Navrátila, jednu: Moře v bouři, ráz temný, druhou: Moře v slunečním jasu, ráz veselý. Malíř se před ně postavil. Je oblečen k vycházce, má šosatý, sousedský černý kabát, hůl a šišatý klobouk. Kdyby z toho klobouku vyrůstala kalina, byl by to kozáčky kurhan. To prý musí být Navrátil. „Ano.“ Takových Navrátilů že ještě neviděl. Kdy prý si uděláme šístku? „No však se stane, stane.“ S panem domácím prý mužem hrát ve třech, a kdybych si pozval nějakého svého známého, mohli bychom hrát ve čtyřech. Že mně ale musí říci, jeho žena že se přede mnou stydí. Překvapil jsem ji včera zde, jak ležela na mé posteli, paní Vilhelmová že ji ale byla vyzvala. Usmívám se zdvořile - „no, však já vaši ctěnou paničku uchlácholím, není tak zle“. - „Ty ženské!“ Potřásáme si ruce, on jde.
Konduktorka ve dveřích. Že prý je hned deset, nepřej u-li si zdola snídani na vidličku. „Děkuju, nesnídám nikdy na vidličku.“ -
Úvod. O zákonech občanských vůbec. Pojem práva občanského.

Dostal jsem se do příjemné zimnice. Tak jsem se zabral do paragrafů, že mně bylo líto, když přišel oběd. Dosti slušný, ale neobjemný - nu, beztoho není zdrávo se nacpat, když člověk pořád teď sedí. - Černou kávu? - „Ne, paní konduktorko, až do večera, takhle do osmi hodin, nepotřebuju praničeho.“ Zdali ani doutníků ne? „Nekouřím nikdy doma.“

Výborně! Jako když bystřina unáší člun v závratném spěchu a předměty na břehu se jen míhají. Paragraf za paragrafem, jako když růženec běží skrz prsty. Ani bych si byl nepomyslil, že tolik znám a že to tak lehýnce půjde. Zabral jsem se tak do studia, že jsem nic neviděl a neslyšel. Myslím, že tu byla v pokoji konduktorka as šest- nebo desetkrát. Je mně taky, jako by byla Kačenku as dvakrát strašila srnkou. Mluvila-li na mne, nedal jsem jí zajisté odpovědi. Aspoň vidí, že nemám být vytrhován.
Jsem náramně spokojen. 135 paragrafů! Teď večeři a pak dál. Ať mně někdo řekne, že práce není rozkoš! Chvěju se rozkoší na celém těle.
Roštěná trochu tvrdá. - To jsem to vyved! Zapomněl jsem zcela na konduktora. „Ano, ještě půl litru, paničko. Mohu teď s vaším pánem mluvit? - abychom se přec trochu poznali!“ - „Už je pryč na nádraží, jede v devět hodin. Jsem zase vdovou.“ A směje se. Snad konduktora ani jaktěživ nepoznám.

pokračování příště