Karpaty -1.kapitola

Se Sarah a Elenou se známe už od dětství. Podnikly jsme už nespočet výletů a máme opravdu nezapomenutelné zážitky. Právě se chystáme se zase o nějaký obohatit. Po dlouhé době chceme někam na dovolenou, někam, kde zažijeme něco úplně nového a nezapomenutelného. Ještě nikdy jsme spolu nebyli mimo naši rodnou zem a to se právě chystáme změnit!
„Támhle je!“ nadšeně jsem ukazovala na auto, které stálo na parkovišti vedle nádraží v rumunském Curtea de Argeş. Z postaršího stříbrného BMW vystoupil vysoký tmavovlasý muž a mával na nás. Rychle jsme k němu spěchaly. Zachvíli jsme už seděly na zadních sedadlech a míříly do našeho nového domova, který budeme obývat nejméně celý měsíc. Zpočátku jsme obdivovaly vrcholky Karpat, které se tyčily nad údolím. Zachvíli nám však byl výhled znemožněn, neboť jsme vjely do lesa. Ještě jsme tu a tam zahlédly ohromné louky, ale už se rychle stmívalo a my jsme byly velmi unavené.
Cestou jsem asi i na okamžik usnula, ale za velmi krátkou chvíli už jsme se ocitly v hotelovém areálu. Hlavní budova vypadala spíš jako malý zámek. Bylo to tak malebné! Ten pohled jako by ve mně rozproudil krev, už jsem nebyla tolik unavená. Zavazadla už nám někdo odnesl a teď už jen zbývalo, abychom vešly my. Vešli jsme do velkých dveří se zdobenou klikou, která mě okamžitě zaujala. Vypadala jako žena s rozevlátými vlasy, které fungovaly jako úchopná část kliky. Prošly jsme dlouhou chodbou na jejímž konci byl vchod do recepce a schodiště do horních pater hotelu. Šli jsme přímo na recepci, abychom zjistily potřebné informace. Okamžitě se nás ujala starší paní, majitelka, jak jsem později zjistila.
„Vítám vás, milé dámy! Věřím že jste velmi znavené, ale nemusíte se ničeho obávat. Vaše kufry jsou již ve vašem pokoji, snad je nejvyšší čas vás tam zavést.“ Usmála se na nás. Byla velmi příjemná, hned jsem si ji oblíbila. Po schodech jsme vystoupaly do nejvyššího patra.
„Tak to je úžasný!“ ohromeně jsem vydechla po spatření našeho společného pokoje, kde každá měla ohromnou postel z tmavého dřeva zdobenou vyřezáváním. Ty byly strategicky rozmístěné po pokoji, aby každá měla své soukromí, ale abych spolu přesto mohli bez překážek komunikovat. I ostatní nábytek byl ze stejného dřeva a byl ještě lehce dozdoben zlatými detaily. Uprostřed nejdelší stěny místnosti bylo ohromné vysoké okno od podlahy až ke stropu, které vyjevovalo nádhernou scenérii Karpat. Po stranách oken se spouštěly saténové závěsy tmavě červené barvy. Jestli jsem si všimla dobře, tak jsme obývaly celé podkroví samy, neboť zde kvůli zešikmenému stropu jasně viditelnými trámy byl pouze jediný veliký pokoj se dvěmi koupelnami.
„No to teda je.“ ožily konečně kamarádky a už běželi k postelím. Naštěstí jsem včas zareagovala a vskočila do postele nejblíž oknu.
Po zdlouhavé a namáhavé cestě jsme byly vyhladovělé a unavené. Chtělo se nám moc spát, ale hlad nakonec zvítězil. Umyly jsme se a převlékly do příjemnějších šatů, pak jsme sešly dolů a uvelebily se v jednom ze salonků. Po pár minutách se objevila samotná paní domácí, přestože o ostatní hosty se staral personál a k mému úžasu už nesla zdejší tradiční jídlo. Už jsem usínala u stolu a tak jsem bohužel ani moc nevnímala co to vlastně jím. Zachvíli jsem už spokojeně s plným žaludkem spala ve své nové posteli.
Spaly jsme až do pozdního dopoledne. Všechny jsme se probudily skoro naráz. Blížil se čas oběda. Elen si chtěla odběhnout do koupelny, ale rázem se vrátila. V ruce držela slonovinově bílou obálku z křídového papíru. „Tohle leželo na stolku za dveřmi.“ oznamovala. Všechny jsme byly plné očekávání, co stojí uvnitř. Elena se ujala slova a četla. V dopise stálo, že jsme zvány na zdejší večerní ples. Moc jsme se těšily a začly nadšeně debatovat. Už jsme ale musely jít dolů, pokud jsme nechtěly zmeškat oběd, stejně jako snídani.
Opět jsme seděly u svého stolu. Čekaly jsme na jídlo a já se zatím rozhlížela okolo. Zaujali mě dva mladíci u vedlejšího stolu. Moc hezky se na nás usmívali, přičemž popíjeli Whisky. Moc se mi líbil ten vpravo, měl krásný úsměv. Napadlo mě, že jsou zdejšími hosty a začala jsme doufat, že budeme mít možnost se seznámit. Kamarádky byly zabrané do hovoru a tak jsem je nachvíli přerušila, abych jim sdělila své myšlenky. Sarah se na mě usmála, zatímco El si je prohlédla načež projevila očividný nezájem. Měla totiž svého přítele Peta doma. Podle mě to byl suchar, ale Eleně jsem to nikdy neřekla. Stejně by mě neposlouchala. Nikde v okolí naštěstí nebyl signál a tak se s ním nemohla dlouho vybavovat.
Už jsme dostaly jídlo, ale ten muž se na mě stále díval. Nemám ráda, když mě někdo sleduje při jídle a sám nejí a tak jsem se na něj jen ironicky usmála. K mému podivu pozdvihl sklenku na pozdrav a zářivě se usmál. Rozhodla jsem se, že je tedy nebudu řešit a začala jíst ten lákavě vyhlížející pokrm. Bylo to zase něco ze zdejší kuchyně, jakoby kapsa z několika druhů masa a sýrů s brambory lahodně okořeněnými zvláštními bylinkami. Moc mi to chutnalo, ale bohužel jsem nedokázala rozluštit rumunský název.
Oběd nám trval velmi dlouho, ale ti muži tu seděli stále. Byli tak zabráni do rozhovoru, že si ani nevšimli, že odcházíme. Doufala jsem, že se potkáme a konečně seznámíme na večerním plese.