Pán ohně 1.

Když se v úterý ráno Jason probudil, pootevřeným oknem proudilo studené ranní světlo, které mírně osvětlovalo oblečení a boty, ledabyle poházené po celém pokoji. Protáhl se a pak si zase lehl. Chtěl si ještě chvíli nechat zdát o krásných, nemožných věcech, jeho sny ale přerušil hlas, který by přehlušil hlas regimentu vojáků.
,,Jasone! Ihned vylez z tý postele, slyšíš? Autobus přijíždí v sedm deset a já tě nehodlám do školy zase přivážet autem! Tak dělej!“
Jason otráveně zakoulel očima a zauvažoval, jestli matky náhodou nemají nainstalovaný nějaký skrytí knoflík na vypínání. Usoudil, že nejspíš ano, jinak by jeho starší bratr David nikdy nepřežil její úděsnou výchovu. Během těchto úvah Jason vstal- krk i levé rameno měl ztuhlé a svaly na každý pohyb bolestivě protestovaly- a oblékl se do volných černých kalhot a jednoduchého černého trika s potiskem. Začal si česat vlasy, pak ale usoudil, že je to zbytečné a zamračeně pohlédl do zrcadla.
Hleděl na něj vysoký hubený kluk, který vypadal, jako by žil ve svém vlastním světě. Pod tričkem se mu rýsovaly vypracované břišní svaly, neměl ale typickou postavu svalovce. Byl štíhlejší než většina ostatních kluků v jeho věku. Obličej měl výrazný, s ostrou čelistí a vystouplými lícními kostmi. Čelo mu místy překrývaly prameny rozcuchaných uhlově černých vlasů. Ty mu trčely na hlavě na všechny strany, jako by byly trvale pod proudem. Jeho velké tmavé oči mandlovitého tvaru se snažily samy na sobě najít nějakou známku nevyspání, pro kterou by ho Lea mohla vypeskovat, nenašly však nic, snad kromě mírných kruhů pod očima. Jasonova tvář měla neskutečně sytou, tmavě čokoládovou barvu. Pro tu tvář byly všechny holky z jeho školy schopné zabíjet. A to doslova. Rojily se v hejnech na chodbách, culily se na něj – zmalované tak, že byly téměř k nerozeznání od party klaunů -, šeptaly si o něm a hihňaly se. Jason jim ale zájem příliš neopětoval ani těm nejhezčím. Občas je sice oslovil, spíš ale proto, aby na něj vrhaly přestat nedočkavé pohledy, než kvůli čemukoliv jinému. Věděl, že kdyby vypadal jako chudák třídní šprt Frankie – špinavý vychrtlý moula s brýlemi a rovnátky, jehož vlasy snad nikdy neviděly šampón -, i kdyby byl sebevíc v pohodě, nikdy by si ho nevšimly. Pro Jasona musela být holka zároveň nejlepší kamarádka, a to žádná z těch, které chodily s ním do třídy neměla v úmyslu. Jason za jediné upřímné holky považoval holčičky z první nebo druhé třídy, ale vzhledem k tomu, že jemu bylo patnáct, tušil, že tady by asi moc nepochodil.
Popadl batoh, do uší si strčil sluchátka a naivně zadoufal, že se mu podaří nepozorovaně proniknout z domu a vyhnout se tak snídani s otravnou matkou a kyselým otcem. Bohužel ale zapomněl na matku a její netopýří uši.
,,Jasone! Ty někam jdeš? Okamžitě pojď sem!“ zvolala rázně Lea.
Jason hlasitě zaklel. Asi to byl ten důvod, proč dostal od otce pohlavek, když celý otrávený vešel do kuchyně.
,,V tomhle domě nebude nikdo nadávat, mladej.“ zavrčel a vrátil se k novinám.
Jasonovi silně připomínal velké tlusté prase. Nebyl to jeho pravý otec, a Jasonovi to bylo v podtatě jedno. Vlastně byl spíš rád. Jeho otčím se jmenoval Herold, byl plešatý a tlustý, s obrovským knírem, který neustále obsahoval nějaké zbytky z jídla. Teď mu v nich visel pečený brambor.
Svého pravého otce Jason nikdy nepoznal. Nevěděl ani jak vypadá ; Lea nikde neměla jeho fotky a pokud možno, vždycky se o něm zmiňovala co nejméně. Pokud věděl, byla to jen známost z diskotétky, která doteď vůbec netuší, že má syna.
Herold pohlédl na hromadu obálek na stole a začal si je lenivě prohlížet.
,,Poslední upomínka, výstraha z banky, poslední upomínka... Pche, mně exekucí nikdo vyhrožovat nebude!“
Jason pokyvoval hlavou v rytmu hudby.
,,Mladej!“ zařval Herold. ,,Vyndej ty dráty z uší.“
Jason ho otráveně poslechl a sesul se na nejbližší židli. Bez velkého nadšení popadl rohlík a začal ho mlčky žvýkat.
Herold se dál zamračeně prohraboval hromádkou dopisů a všechny, které vypadaly úředně, letěly inhed do koše.
,,Nemohl bys prostě zaplatit?“ navrhl mu Jason.
,,A z čeho asi mladej, hm?“ zavrčel podrážděně Herold a jeden dopis vzteky roztrhal.
Jason pokrčil rameny a vrátil se ke svému rohlíku.
Už dávno si zvykl na to, že je chudý. Teď už mu to ani nevadilo, ale když byl malý, byl to velký problém – hlavně kvůli dárkům k Vánocům a k narozeninám. Nikdo z jejich rodiny vlastně nikdy pořádně nepracoval. Jeho matka Lea měla sice stálé místo v supermarketu, bylo ale tak špatně placené, že by se měla lépe, kdyby dala výpověď a dostávala podporu v nezaměstnanosti. A Herold už vůbec nepracoval – ten jen popíjel doma, rozvalený na gauči, nehnul se od televize a hrál s kamarády poker. David, Jasonův starší bratr, se už před dvěma lety odstěhoval a Jason ho od té doby nikdy neviděl. Měl pocit, že snad hraje s nějakou kapelou, každopádně jim ale žádné peníze neposílal. Jejich finanční stav se trochu zlepšil, když Jason oslavil patnácté narozeniny, a mohl si najít nějakou levně placenou brigádu. Takže od té doby o odpoledních uklízel v nemocnici, večer pracoval v baru, o víkendech prodával v secondhandu a jen jako zázrakem k tomu stíhal ještě učení a spánek. Kromě tomu se snad ničemu jinému nevěnoval, kromě hraní na bicí. Sám si sice žádné nemohl dovolit, občas ale chodil na návštěvu k jednomu kamarádovi a hrál tam.
,,Leo, píše Michael -“
Lea dopis rychle popadla a začala ho dychtivě pročítat. Michael byl její bratr a už několik let žil v Indonésii. Nikdy se s Leou nevídal, ale dopisovali si. Pro Leu byly jeho dopisy něco jako zlatý poklad.
Herold zahodil další Poslední upomínku! A pročetl si dopis od vzdálených příbuzných z Kalifornie. Jason kvapně spořádal rohlík a chystal se vypadnout z domu, když jeho pohled, spíš instinktivně, než že by na ní vědomě upřel pohled, upoutala zvláštní věc a Jason ztuhl uprostřed pohybu.
Na stole, dosud nepovšimnutá, ležela zaprášená a trochu zmuchlaná obálka. Na ní byla malým a nečitelným písmem nadepsanájejich adresa. Nejpodivnější ale byl první řádek adresy:
Pan Jason Williams, stálo tam.
Jason natáhl ruku pro dopis, aby se podíval na zpáteční adresu, ale jeho prsty nahmátly jen tvrdou desku stolu. Jason překvapeně zamrkal, a znovu natáhl ruku pro dopis, bylo už ale pozdě – Lea už ho zuřivě cupovala na malinkaté kousíčky.
,,Mýlka.“ vyhrkla.
,,Co to děláš?!“ zařval Jason. ,,Přestaň s tím! Ten dopis je můj!“ Nechápal to. Někdo mu napsal dopis. Tak proč by si to psaní nemohl přečíst. Věděl, že to žádná mýlka nebyla.
,,Už ne.“ procedila Lea mezi zuby. Na kousky roztrhaný dopis hodila do koše. Kousíčky se třepotaly vzduchem jako konfety.
,,Hej!“ protestoval Jason. ,,To není fér! Kdo mi psal?“ Jason matku nesmlouvavě probodával pohledem.
,,Říkám, že to byla mýlka.“ zavrčela Lea.
,,To žádná mýlka nebyla!“ odporoval Jason.
,,Byla!“
,,A kdyby byla, tak proč bych si ten dopis nemohl přečíst?“ nadhodil Jason.
,,Je to něčí osobní majetek!“
,,A ty máš právo něčí osobní majetek roztrhat?“
Herold vzdychl. ,,Jasone, jdi do školy.“
,,Ale-“
,,Žádný ale, mladej! Něco jsem snad řek, ne? Padej do školy!“
Jason ze vzteku nakopl židli,popadl batoh a když vyběhl z bytu na chodbu,zařval za nimi: ,,Ubožáci!“
Když doběhl k autobusové zastávce, zrovna spatřil autobus mizící v dálce. Zamumlal tichou nadávku a posadil se na zábradlí. Sáhl do kapsy bundy a chtěl z ní vyndat mp3 přehrávač, jeho prsty ale nahmataly něco úplně jiného – tuhý papír ve tvaru obdélníku. Zvědavě ho z ní vytáhl a spatřil... dopis adresovaný jemu.
Ústa mu poklesla a Jason se několik vteřin ani nepohnul.
,,To není možné.“ zašeptal. Byl o tom přesvědčený, tohle přece nebylo možné, Lea přece ten dopis rozthala. Jedině, že by mu pisatel poslal dva... Jak by se ale tenhle v tom případě dostal k němu do bundy? Jason si byl jistý, že kdyby mu někdo šmátral v kapse, určitě by si toho všiml...
Jason otřepal hlavou jako pes, aby z ní vytěsnil všechny úvahy. Bez dalšího váhání – měl pocit, že s dalším čekáním pukne – obálku otočil, otevřel jí, rozložil dopis...
Sotva stačil spatřit husté nečitelné písmo, když mu dopis vyletěl z ruky prudkým záryvem větru. Jasona vítr praštil do tváře – bolelo to, jako by mu vrazil facku -, takže jí musel sklonit. Náhlé poryvy větru byly najednou všude. Bičovaly Jasonovo tělo ze všech stran. Byly tak rychlé, že pálily – Jason si připadal jako na obrovském opékacím rožni. Strhávaly mu kůži z těla, Jason doslova cítil, jak bolest vždy vyšlehne na jiném místě, kam ho zrovna vítr zasáhl. Nevnímal své okolí – víčka měl pevně semknutá a obličej si překrýval rukama a jen se podlil, ať už to mučení proboha skončí.
Vichr po chvíli doopravdy ustal, stejně náhle, jako začal. Jason ležel obličejem k zemi a ani si neuvědomoval, jak se tam dostal. Někdo mu položil ruku na rameno. Jason se na toho člověka chtěl podívat, ale nesebral v sobě dost síly.
,,Chlapše, vstávejte.“ oslovil ho konejšivý hlas. Jasona bolelo celé tělo. Pootočil hlavu,a by na neznámého viděl. Byl to vysoký muž středního věku, s bujnou kšticí tmavých vlasů, oblečený v černém pracovním obleku.
,,C-co?“ vypravil ze sebe Jason ztěžka.
,,Upadl jste.“ vysvětlil muž.
,,Ano... byla tady spousta větru...“
,,Větru?“ muž nechápavě nakrčil obočí a Jasonovi neuniklo, že na něj zírá jako na mentálně postiženého.
,,Jo... hrozný vichr.“ vysvětlil Jason. Našel sílu posadit se. Hlava ho bolela, jako by vypil naráz tři litry vodky. ,,Neviděl jste... jeden papír. Uletěl mi...“ mumlal, stále zmatený.
,,Ano, já to viděl. Chytil jsem ho. Tumáte.“
Opravdu, muž držel v ruce jeho dopis. Podal mu ho.
A přesně v tu chvíli, kdy se papír dotkl Jasonovy ruky, vzplál plamenem.

Jason nevěřícně zíral na hořící papír ve své ruce, s očima vykulenýma. Cizí muž, bledý jako smrtka, zděšeně vykřikl:
,,Panebože!“ a utekl.
Žhavé plamínky vesele plápolaly a postupně spalovaly dopis na popel. Lačně stravovaly papír, jako by tančily nějaký divoký tanec a zanechávaly po sobě jen drolivou černou hmotu. Nejdivnější na tom ale bylo to, že jediné pocity, které Jason měl, byl údiv a překvapení. Necítil strach ani bolest, jako by podvědomě věděl, že mu oheň neublíží. Dokonce se malinko pousmál, když sledoval, jak oheň pálí dopis na popel a pomalu se přesouvá na jeho ruku. Náhle mu začalo srdce bít jako o závod, opět se ale uklidnil, když na ruce neucítil žhavé plameny. Tedy, cítil jejich přítomnost, to ano. Cítil teplo, které oheň vydával. Ale necítil žádnou bolest. Plamínky ohně mu volně olizovaly prsty, ale Jason si to užíval. Postupovaly dál po ruce a Jason cítil, že má nad ohněm ohromnou moc. Když si začal užívat přítomnost ohně, rozhořel se silněji. Teď sálal asi metr a půl vysoko. Lidé na Jasona civěli, jedna žena kousek od něj hlasitě ječela – Jasonovi podvědomě připomněla jeho matku -, ale jemu to bylo jedno. Jejich rozrušené hlasy vnímal jen okrajově. Dál zíral na oheň jako v extázi a cítil se zkrátka dobře.
Náhle se k němu přiřítila nějaká mladá žena v dlouhých šatech. Otevřela obrovskou kabelku, rychle z ní vytáhla lahev vody, odšroubovala uzávěr a celého Jasona polila.
,,Sakra, co to děláte ženská?!“ vyprskl Jason a protřepal mokrými vlasy ze strany na stranu. Pohlédl na ruku a měl pocit, že mu žaludek udělal kotrmelec. Plameny nezhasly.
Přijel další autobus a Jason do něj vrávoravě nastoupil. Pomyslel si, že by bylo docela fajn, kdyby přestal hořet, protože na něj všichni zírali. A v příští vteřině hořet opravdu přestal.