POCTIVOST JEŠTĚ EXISTUJE

Před pár týdny se mi na trhu ztratila peněženka. Je mi 71 a když jsem na to doma přišla, peníze, karty i doklady jsem už odepsala. Za dvě hodiny zazvonil zvonek. Byl to asi dvacetiletý kluk, který bydlel o pár ulic níž. Našel moji peněženku, ale nejzajímavější bylo, jak zjistil, kde bydlím, dřív, než jsem vůbec stačila zablokovat karty…
Každou středu chodím na Zelný trh v Brně. Chodím tam tolik let, že nakupuju skoro vždycky u stejných stánků. Nejdřív ovoce a zelenina, pak ryba, když není dlouhá fronta, a než jdu domů, kafe s kamarádkou Boženou. Chodit každý týden nemusím, obchody mám mnohem blíž, ale trh je jeden z těch zvyků, kterých se nehodlám vzdát.
To ráno jsem koupila rajčata, fazolky, broskve a půl kila pstruha. Zašla jsem taky do galanterie, protože jsem potřebovala nitě. Bylo horko a měla jsem velkou plátěnou tašku, do které jsem nacpala víc, než bylo rozumné.
Domů jsem přišla kolem jedné, postavila tašky v kuchyni a začala uklízet nákup. Když jsem chtěla vytáhnout peněženku, abych se podívala, kolik jsem utratila, nebyla tam.
Vysypala jsem tašku. Nic.
Prohledala jsem nákupní tašky, podívala se pod stůl a dokonce i do lednice, protože jsem tam jednou nechala klíče u jogurtu. Znovu jsem prohledala tašku.
Peněženka byla pryč.
Žádné jmění v ní nebylo, asi dva tisíce korun. Měla jsem strach o občanku, platební karty, kartičku pojišťovny a všechny ty drobnosti, které člověk léta nosí s sebou. Zlobila jsem se sama na sebe. Dcera mi vždycky říká, ať mám v davu kabelku pořádně zavřenou, a já jí vždycky odpovídám, že nejsem malá.
Zavolala jsem Boženě. Nic neviděla. Pak jsem volala na správu trhu. Ani tam nikdo žádnou peněženku neodevzdal.
Zrovna jsem hledala číslo do banky, když zazvonil zvonek.
„Paní Jiřina Nováková?“
Myslela jsem, že je to kurýr.
„Ano.“
„Myslím, že mám vaši peněženku.“
Seběhla jsem dolů skoro poklusem.
U vchodu stál úplně mladý kluk v kraťasech, šedém tričku a s batohem. Podal mi peněženku dřív, než se vůbec představil.
Bylo tam všechno. I peníze.
Jmenoval se Matěj a bylo mu 21. Našel peněženku na chodníku dvě ulice od trhu. Nejdřív ji chtěl odnést na policii, ale pak uviděl moji občanku a došlo mu, že bydlím docela blízko.
Zeptala jsem se ho, jak přesně našel můj dům. V občance byla moje ulice, ale číslo bylo od starého bytu. Před třemi lety jsem se přestěhovala a na tuhle drobnost jsem vůbec nepomyslela.
Matěj se usmál.
V peněžence byla kartička z malé lékárny s několika daty napsanými na zadní straně. Šel tam, protože si myslel, že mě tam možná znají.
A znali.
Lékárnice mu řekla, že na té adrese už nebydlím, ale vzpomněla si, že pořád mluvím o ovocném stánku pana Franty, kde nakupuju už roky. Matěj šel ke stánku. Pan Franta věděl, v které ulici bydlím, ale číslo ne. Nakonec moje sousedka, která tam zrovna nakupovala, poznala moje jméno a ukázala mu vchod.
Když to dovyprávěl, jen jsem na něj koukala. Obešel půlku čtvrti a vyptával se na cizí paní, jen aby jí vrátil peněženku.
Chtěla jsem mu dát pětistovku. Nevzal si ji.
Naléhala jsem tak dlouho, že mu to začalo být nepříjemné.
„Fakt ne, paní, to není potřeba.“
Tak jsem udělala to, co dělají ženské mé generace, když nevědí, jak poděkovat: zeptala jsem se, jestli už jedl.
Rozesmál se.
Nakonec šel se mnou nahoru, protože jsem měla včerejší řízky a čerstvě koupený chleba. Udělala jsem mu obrovský chleba s řízkem a dala mu láhev studené vody. Vyprávěl mi, že studuje informatiku na odborné škole a některá odpoledne pracuje v obchodě.
Když mi zavolala dcera a já jí řekla, co se stalo, nejdřív se zeptala, jestli jsem si jistá, že nechybějí peníze. Naštvalo mě to.
„Nechybí vůbec nic.“
Pak chvíli mlčela a přiznala, že je možná moc nedůvěřivá.
Další týden jsem zašla do lékárny poděkovat. Pak ke stánku. Ukázalo se, že během těch dvou hodin se mě snažili najít čtyři lidé. Lidé, kteří k tomu neměli žádnou povinnost.
Od té doby nosím v peněžence lísteček se svým číslem a s číslem dcery. A kabelku zavírám. Něco jsem se naučila.
Ale naučila jsem se i něco, na čem mi záleží víc.
Pořád slyšíme příběhy o lidech, kteří podvádějí, kradou nebo zneužívají druhé. Jsou to pravdivé příběhy a je potřeba být opatrný. Jenže to ráno našel jednadvacetiletý kluk dva tisíce korun a několik karet a rozhodl se obětovat kus svého času a chodit po čtvrti, aby našel jednasedmdesátiletou ženu, kterou neznal.
Možná si i takové příběhy zaslouží, aby se vyprávěly.
Kdybyste našli peněženku s penězi a doklady, jak daleko byste byli ochotní zajít, abyste majitele našli osobně? Zdroj Facebook - Deštník