O AUTOBUSU, KTERÝ NECHTĚL ZASTAVIT
Ve velkém a rušném městě Kolokočíně se silnice leskly jako stříbrné stuhy a koleje tramvají se třpytily v ranním slunci. Nad ulicemi se křížily trolejové dráty a po širokých třídách proudily zástupy mluvících aut, autobusů, tramvají i trolejbusů. Nejpilnějším ze všech byl autobus jménem Bublobus z linky 177. Byl velký, měl červenobílou kresbu na svých bocích a měl hluboký, dunivý hlas.
„Dobré ráno, Kolokočíne!“ zahoukal každé svítání. „Jedeme, jedeme, cestující čekají!“ Bublobus miloval jízdu. Miloval zvuk otevírajících se dveří, šepot rozhovorů uvnitř i pravidelné zastávky : U Zvonícího mostu, Náměstí Tří kol a Točna Pod parkem.
Jednoho dne mu při ranním rozjezdu něco tiše zapraskalo v podvozku.
„To nic není,“ zamumlal si. „Jen drobná únava.“ Na další zastávce ho oslovila tramvaj Cinkolína, štíhlá červenobílá dáma s jasným cinkáním.
„Bublíku, slyším, že ti skřípou brzdy,“ zazvonila starostlivě. „Kdy jsi byl naposledy na kontrole v dílně?“ „Nemám čas,“ zabručel Bublobus. „Město mě potřebuje. Já potřebuju jezdit.“ Vedle nich projel zelený trolejbus Teodor, napojený na dráty jako houslista na struny.
„I proud si občas musí odpočinout,“ řekl klidně. „Když bych se přetížil, shořím.“
„Já nejsem žádná žárovka!“ zasmál se Bublobus a rozjel se tak prudce, až mu z výfuku vyletěl obláček černého kouře.
Dny plynuly a Kolokočín hučel životem. Malá auta si povídala na křižovatkách, tramvaje cinkaly své melodie a trolejbusy tiše svištěly pod dráty. Jen Bublobus byl stále unavenější. Jeho kola se točila těžce. Motor zněl hluboce a chraplavě. Tlumiče při každém výmolu bolestivě zasténaly.
Jedno deštivé odpoledne, když projížděl kolem Staré radnice, se ozvala hlasitá rána a Bublobus zastavil uprostřed silnice.
„Já… já se nemůžu rozjet,“ zašeptal a musel rozblikat varovná světla a poprosit cestující, aby si vystoupili. Poprvé za svou kariéru. Auta za ním začala nervózně poblikávat světly a některá začala troubit
„Co se děje?“ ptalo se malé žluté autíčko.
„Bublík se porouchal,“ oznámila Cinkolína, která zastavila na zastávce, kousek od něj. „Říkala jsem mu to.“ Teodor se tiše přiblížil. „Příteli, měl jsi odpočívat.“ Bublobus cítil, jak mu v útrobách tiše tiká únava. Všechny součástky, které dostávaly každodenním používáním zátěž – písty, ložiska i brzdy – byly opotřebené. Bublobus chtěl být silný. Chtěl být potřebný. Ale zapomněl, že i síla má své hranice.
Z dílny na okraji města přijel starý servisní vůz Gustav. Měl na bocích šmouhy od oleje a modré blikající světlomety, které mu uvolňovaly cestu.
„Tak copak se stalo, hrdino?“ zabručel laskavě.
„Chtěl jsem jen jezdit, být všude!“ řekl Bublobus tiše. „Nechtěl jsem nikoho zdržovat.“ Gustav se usmál.
„Ten, kdo nikdy nezastaví, nakonec zastaví na dlouho. Údržba není slabost. Je to péče.“ A tak Bublobus odtáhl do dílny. Městečko Kolokočín ten den zpomalilo, ale nezastavilo se. Tramvaje převzaly část cestujících, trolejbusy posílily spoje a auta byla trpělivější než obvykle.
V dílně bylo teplo a vonělo to po oleji a nových součástkách. Mechanici vyměnili ložiska, utáhli šrouby a promazali brzdy. Bublobus cítil, jak se mu vrací lehkost.
„Odpočinek je zvláštní,“ řekl Gustavovi. „Zastavíš se… a přesto jdeš dál.“
„Přesně tak,“ přikývl servisní vůz.
O čtrnáct dní později se Bublobus vrátil na linku 177.
„Dobré ráno, Kolokočíne,“ zahoukal, ale tentokrát však klidněji. Cinkolína zazvonila radostně.
„Tak co, Bublíku, už víš, kdy je čas jet a kdy stát?“ Bublobus se pousmál.
„Ano. I autobus potřebuje přestávku.“ Teodor přidal tiché zabzučení souhlasu. A od té doby Bublík jezdil pilně, ale dopřával si pravidelné kontroly a odpočinek. Město Kolokočín si uvědomilo, že síla dopravy není v tom, kdo jezdí nejvíce a bez přestávek, ale kdo vydrží jezdit nejdéle a v pořádku.
A to je konec příběhu o Bublobusu, co chtěl být stále v pohybu a nikdy nezastavit. Ten, kdo to chce tak mit, může se opotřebovat víc, než si myslí. Odpočinek není překážka na cestě, je její součástí. A tak je to, holky a kluci, i u lidí. Protože stejně jako ten nejsilnější motor potřebuje občas odpočinek a údržbu, aby mohl znovu spolehlivě nastartovat, tak každý potřebuje odpočinek, aby nabral sílu na další den. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina
PeopleSTAR (1 hodnocení)