Povídky Ivan Bunin

První láska

Léto, statek v lesnatém kraji v západním Rusku.
Leje od rána do večera, svěží déšť bez přestání šumí na prkenné
střeše. Ve ztichlém domě panuje šero a nuda, na stropě spí mouchy.
Mokré stromy v sadu se odevzdaně sklánějí pod sítí padající vody,
záhony červených květin u balkónu mají neobyčejně živou barvu.
Nad sadem proti zamženému nebi se neklidně tyčí čáp; zčernalý,
vyhublý, s ohnutým ocasem a schlíplou chocholkou si stoupl na
kraj svého hnízda v koruně stoleté břízy, v rozsoše jejích holých
bílých větví, občas několikrát nespokojeně, rozhorleně poskočí
a tvrdě a dutě ťuká zobákem: co tohle je, potopa, hotová potopa!
Ale pak, kolem čtvrté hodiny, déšť zesvětlí a zřídne. Do předsíně
přinesou samovar – balzámová vůně kouře se plazí po celém
dvorci.
A před západem slunce je už nebe úplně vybrané, všechno se
uklidnilo a utichlo. Páni a ti, kdo jsou u nich na návštěvě, se jdou
projít do lesa.
Už se modrá večer.
Cesty v lesních průsecích, vystlaných žlutým jehličím, jsou
mokré a pružně se prohýbají pod nohama. Les je vlhký, plný vůní
a ozvěn; čísi daleký hlas, čísi táhlé volání nebo odezva na ně se
podivuhodně rozléhá až v těch nejvzdálenějších houštinách. Průseky
se zdají úzké, světliny v nich mají vznosnou strohost a jsou
nekonečné, zavádějí svou večerní dálkou. Les podél nich je majestátní
a obrovský, sevřený jako temná zeď; jeho vysoké kmeny
mají holé, hladké a červené vrcholky; níž jsou šedé, rozpukané
a mechaté, splývají jeden s druhým: mechy, lišejníky, větve pokryté
hnilobou a ještě čímsi, co z nich visí a připomíná zelenavé kštice
pohádkových lesních netvorů, vytvářejí tam neproniknutelné
spleti, jakýsi divoký ruský dávnověk. A když člověk vychází na
mýtinu, potěší ho mladé borové mlází: má nádherný bledý odstín,
je jemně, močálově zelené, lehké, ale silné a větevnaté; celé je ještě
pokryté krůpějemi a drobounkým vodním popraškem, jiskří jak
pod stříbřitým mušelínem…
Ten večer běžel před těmi, kdo si vyšli na procházku, malý kadet
s dobráckým velkým psem – celou dobu spolu dováděli, předbíhali se
navzájem. A s houfem dospělých půvabně a důstojně kráčela odrostlá
dívenka s dlouhýma rukama a nohama, v lehkém kostkovaném kabátku,
bůhvíproč velice roztomilém. A všichni se ušklíbali – věděli,
proč tak utíká, tak neúnavně dovádí a naoko se tak dobře baví ten
malý kadet, přemáhající se, aby se nedal zoufale do pláče. Dívenka to
také věděla a byla pyšná, spokojená. Hleděla ale přezíravě a štítivě.