Povídky Ivan Bunin

Marja

V selské chalupě, po vydatném svátečním obědě.
Čeledíni v holínkách, v čistých košilích, ostříhaní, s červenými,
vzadu vyholenými krky.
Ryčně, furiantsky si přizvukují dvě harmoniky:
Do kola k nám každý pojď:
jako Fedot tancuj, choď!
Iljuška a Nataša tancují před sebou navzájem, cvakají podpatky,
nedívají se na sebe.
„Marjo, a co že ty sedíš?“
Neodpovídá, se zasmušilým úsměvem louská slunečnicová
semínka.
„Tak si aspoň jednou skoč!“
Vrtí hlavou, zpod čela pokukuje po tanečnících černýma očima,
posazenýma daleko od sebe, šilhajícíma ke kořeni nosu.
A náhle vstává, upravuje si šátek na ramenou…
Ach bože, jak ta se dala do tance!
Není hezká, není mladá, ani moc velká ne, trochu moc hubená,
ale všem se jen srdce svírá: jaký náboj sil a skryté vášně a jaká –
právě z něho tryskající – suverénní dokonalost a harmonie!
Iljuška nadouvá chřípí, tepe podpatky o podlahu, blíží se k ní:
Tancuj, tancuj radši,
dej mi, co je sladší!
A ona pluje kolem a říká přezíravě, mimochodem, jako neživá:
Dala jsem ti, co se dalo,
tys měl pořád málo, málo…