Povídky Ivan Bunin

Stařena

Stařena přijela do Moskvy zdaleka. Severním končinám, odkud pochází,
říká Rus. Je velká, bokatá, chodí ve válenkách, v teplé prošíva–
né vestě bez rukávů. Má žluté oči a drsnou, hrubou tvář, vroubenou
chomáči silných šedých vlasů – tvář z osmnáctého století.
Jednou jsem se jí zeptal:
„Kolikpak je vám let?“
„Sedmdesát sedm, milý pane.“
„To ale ještě jste – dej bůh, abych to nezakřikl – náramně čiperná.“
„A co bych nebyla? To není žádný velký věk. Náš táta se dožil
sta let.“
Nepije čaj, nejí cukr. Pije horkou vodu a k tomu jí černý chléb,
slanečka nebo láčenou okurku.
„A to vy jste nikdy nebyla nemocná?“
„Ale byla, mívala jsem třesavku a taky uřknutá jsem byla. Bála
jsem se muže: jak se ke mně přihrnul o pomilování, hned na mě
přišla třesavka, hnedka to se mnou začlo lomcovat. Upálit by ji
patřilo, tu, co mě tím uhranula!“
Slovo „upálit“ náleží k jejím oblíbeným. O bezbožných lidech
říká náramně přísně:
„Ať se neopovažují takhle mluvit. Bůh je náš, ne jejich. Upálit
by je všechny patřilo!“
Její vyprávění o rodném kraji nepostrádá velebnosti. Lesy jsou
tam tmavé a neproniknutelné. Závěje někdy vyšší než věkovité
borovice. Ženské a mužici svižně ujíždějí v lýkových saních tažených
zavalitými chundelatými koníky, všichni mají dlouhé lazurové
kabáty z barevného lněného plátna s obrovskými stojatými
límci z tvrdé psí kůže a právě takové čepice. Mrazy propalují hruď
skrz naskrz. Zapadající slunce hýřivě laškuje jak v pohádce: hned
září fialově, hned červeně jak pivoňka, hned zas všechno kolem
halí do zlata či do zeleně. Hvězdy jsou v noci jak labutí vejce…