Povídky Ivan Bunin

Jeřábi

Jasný a chladný den pozdního podzimu; jedu stejnoměrným drobným
klusem po hlavní silnici. Zář nízkého slunce, třpyt prázdných
polí, mlčenlivé podzimní čekání bůhví nač. V dálce za mnou je už
ale slyšet rachocení kol. Naslouchám – rachot je tlumený, rychlý,
takhle rachotí lehké vozíky. Otáčím se – někdo mě dohání. Ten
někdo je pořád blíž a blíž – už je dobře vidět jeho koně, pádícího
s větrem o závod, pak jeho samotného, jak co chvilku za koněm
vykoukne a švihá jej buď bičem, nebo opratěmi… Kdo to je? Už je
ale tady, už mě dojíždí – v rachotu kol je slyšet mocný koňský dech
a troufalý křik: „Uhni z cesty, milostpane!“ Ze strachu a proto, že
nic nechápu, odbočím obloukem ze silnice – a vzápětí se kolem
mne mihne nejdřív nádherná hnědá kobyla – její oko, nozdra,
nové opratě v barvě pečetního vosku, nový blyštivý postroj – pod
ocasem na stehnech celá zpěněná, a pak jezdec sám – krasavec
mužik s černým plnovousem, nadobro potřeštěný z rychlé jízdy
a jakési pošetilé, ke všemu odhodlané nepříčetnosti. Jak letí kolem
mne, rozzuřeně po mně hodí vzteklým pohledem, překvapí mě
svěží červení otevřených úst a smolně černým, krásným mladistvým
plnovousem, novou čepicí s kšiltem, hedvábnou žlutou
košilí pod černým kabátem, který se mu rozepnul – poznávám ho,
je to bohatý, dobře hospodařící mlynář od Liven – a jak vítr letí dál.
Řítí se tak ještě asi verstu, pak najednou naráz seskočí z vozu. To
už ho doháním zas já, a jak se k němu blížím, vidím, že kůň stojí
na silnici a těžce dýchá, opratě jak z pečetního vosku visí přes obě
oje a jezdec sám leží vedle na silnici, tváří dolů, mezi rozlétlými
šosy kabátu.
„Milostpane!“ divoce křičí do země. „Milostpane!“
A zoufale mává rukama:
„Och, je mi smutno! Och, jeřábi odletěli, milostpane!“
A potřásá hlavou a zalyká se opilými slzami.