V Trhové ulici
„Budete si přát něco do hospodářství nebo rakvičku?“
V Trhové ulici se prodává všechno: jsou tu krámy se střižním
zbožím, hodinářství, lékárna, drogérie a koloniály, krámky
s nádobím a drobným železným zbožím, a ještě dál hned tržiště,
známé krámky jen na šířku dveří a kůlny, v nichž jsou na odiv
vystavena košťata, rakve, lopaty, hrábě a nová kola k vozům, černě
se lesknoucí v ložiskách… Je červenec, suchý a horký všední
den, Trhová ulice je prázdná – je tu jen jediný náhodný kupec,
mužik z újezdu: rachotivým klusem se přihnal na voze zdola od
kostela – hned je vidět, že má naspěch – a zastavil před krámkem
v těch nejširších dveřích. Opratě z provazů hodil na svou kobylku,
která má nohy kloubovité jak osel, seskočil z žebřinové hrázdky
zaprášeného vozu, nacpaného slámou, postrčil rozpálenou čepici
do týla a stojí a kouká.
„Něco do stavení nebo rakvičku?“
„Rakvičku…“
„Máme bohatý výběr. Budete si přát něco prostšího, nebo spíš
honosnějšího?“
Mužik přelétne očima od lopat a košťat, lákajících svou novostí,
k tomu, co potřebuje – co se tak drsně černá lacinou suchou barvou,
bělá kříži na víkách a okřídlenými dětskými hlavičkami po
stranách vík.
„No, něco lepšího, to se rozumí…“
„A pro koho to vlastně bude? Pro nemluvně? Pro chlapce, nebo
pro děvčátko? Pro dědouška, nebo pro babičku?“
„Pro nemluvně bych si, milej zlatej, o tomhle čase vůbec nepřipouštěl
starosti. Pro nemluvně bych si nějakou tu truhličku stloukl
sám. Tohle jsem ale nechal stát, pole napůl nepokosený…“
„Tak to asi bude pro pantatínka nebo pro matku, ne?“
„To je právě to, že pro matku…“
„A jakou přibližně ráčila mít postavičku? Normální ženskou
míru?“
Mužik očima vybírá rakev a hranou dlaně si ukazuje od jednoho
ramene k druhému.
„V tom případě – co může být lepšího než třeba tenhle model?“
A kupecký mládenec rychle položí ruku na záhlaví fialové rakve,
jediným obratným, krouživým pohybem ji oddělí od ostatních
a postaví před mužika na chodník.
„Tahle je, řekl bych, trochu moc mělká. Pravda, zhubla…“
„Rakev, pokud není prvotřídní, je vždycky dost mělká, ale pojme
vše, jak se sluší a patří.“
„A je pevná?“
„Naprosto solidní, ta je se zárukou. Do soudného dne vydrží.“
„Tak ji teda otevři…“
Kupecký mládenec odendává víko. Mužik se předkloní a pozorně
si vše prohlíží. Uvnitř je rakev nenatřená, prkna jsou tam
nazlátlá, nezhoblovaná, pěkně a suše voní, tu a tam jsou na nich
žluté kapičky smůly. Dno však není z jednoho celistvého prkna,
ale ze dvou a navíc nerovných, už úplně hrbolatých, špatně k sobě
připasováných, ale především je v něm díra po seříznutém a vypadlém
součku, který vyskočil jak zátka z láhve. A mužik celý ožije
a v radostné naději na velkou slevu říká:
„Kdepak, ta má ďouru, ta je kazová! To je brak, milej zlatej!
Vemu si ji, když mi slevíš aspoň pětku. A to jedině, že to je pro
maminku!“
PeopleSTAR (0 hodnocení)